Brakobraní: Když zločin ctil romantiku aneb Fakír z Marsu

Roman Lipčík
12. 8. 2014 16:32
V dalším dílu letního seriálu Brakobraní připomínáme romantiku knih Edgara Wallace, Elisabeth von Aspern i počátky severského thrilleru.
Romány Edgara Wallace přinášejí jistý druh vzrušení dodnes.
Romány Edgara Wallace přinášejí jistý druh vzrušení dodnes. | Foto: Aktuálně.cz

Brakobraní - Se zahanbením konstatuji, že až tímto třetím pokračováním konečně dostojím téměř bezvýhradně názvu tohoto prázdninového seriálu – Brakobraní.

Brakobraní

Rajcovní klinika

V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.

Všichni autoři, za které jsem zde dosud plédoval, Ellroy, Westlake, Malet a další, sice tvoří v žánrech, na něž je různě pohrdlivě zahlíženo jako na upadlé a v krámech je pořád ještě od „velké“ literatury dělí vodní příkopy, ale všichni ti pánové jsou z různých hledisek špičkoví tvůrci špičkových děl, která zasula do pozadí nejeden dobový literární květ, o nějž dnes nikdo ani nezavadí.

V Brakobraní však má jít o braky. S klidem bych podepsal, že i takový Westlake psal braky, ale to proto, že vím, že slovo „brak“ lze totiž vyslovit i mazlivě, s láskou a úctou k řemeslu, nápaditosti, fantazii, zábavotvornosti, jimiž brakisté oplývali a plnými hrstmi je rozdávali na tisících stran dychtivým čtenářům, kteří po jejich knihách sahali jako po vítané formě úniku. Nebylo tomu tak vždy.

King Kong mezi psavými opičáky

Nedovedu si představit, že by někomu mohl škodit Edgar Wallace. Ano, možná kdyby člověk četl jenom jeho, všech 170 románů, co stačil napsat, a k tomu skoro tisícovku povídek, pak budiž, připouštím, možná by poněkud zpitoměl. Ale takhle literárně sebevražedně se snad nikdo nechová, leda ten, kdo zpitoměl už dříve, takže mu wallaceovky už stěží uškodí. Ačkoli… v časech jeho největších úspěchů, na konci 20. let minulého století, se v Anglii říkalo, že každou čtvrtou knihu, kterou tam někdo čte, napsal právě on.

Edgar Wallace.
Edgar Wallace. | Foto: Profimedia

U nás se o něj za první republiky nakladatelé přetahovali. Nevydali vše, co napsal, ale dobré dvě třetiny česky vyšly. A pak přišel utrum. Soudruzi vytáhli proti brakům a nejvíc to odskákal nevinný, v zásadě apolitický (ano, Orwell jej označoval za proto-fašistu, a byl to jistě populistický šosák, který by dnes opovrhoval cikány, stejně jako ve svých afrických románech nefandil černochům, ale to jsou dobové nuance, které zahladil příliv času) senzacechtivý a senzace servírující spisovatel dobrodružně-kriminálního čtiva, který měl tu smůlu, že se jeho jméno stalo přímo symbolem braku.

Přes dvacet let byl úplně tabu. Pak se odvážlivci z Orbisu odhodlali vydat Žabí bratrstvo – a nestalo se nic, žádná ideologická diverze, žádná restaurace prvorepublikových hodnot, nepočítáme-li hanebný zisk nakladatelství 18 Kčs krát 150 tisíc výtisků, protože po knize se mezi vyhládlými čtenáři okamžitě zaprášilo.

Rozkývali se i odvážní soudruzi z nakladatelského orgánu ÚV KSČ Svoboda a vydali Když gangsteři ovládli Londýn, pak se rozbřesklo v zelených mozcích v Našem vojsku a vyšel Černý opat. Jenže po Postrachu Chicaga přituhla normalizace natolik, že utnula i tuhle nevinnou kratochvíli.

Dr. Mabuse vs. Scotland Yard (1963, NSR).
Dr. Mabuse vs. Scotland Yard (1963, NSR). | Foto: Profimedia

Pro jistotu, abychom si nemysleli, že si jen tak utečeme od Dietlových seriálů a nedostatku banánů do nějakého polorozpadlého opatství v zapadlém kousku Anglie, kde straší podivná postava hlídající nevyčíslitelný a léta ztracený poklad, o který se tahá znesvářená šlechtická rodina.

To je Edgar Wallace. Neřeší nic světoborného, jen rodinné mnohoúhelníky, sporná dědictví, žárlivost a nenávist zrozené z mamonu, dámy v nesnázích. Jen Wallace zabíjí prostřednictvím lučištníka a šípem, když by přitom stačilo vystřelit jednu ránu z browningu. Jen Wallace shromáždí bandu slepců nebo skvadru žabích mužů, aby velice složitě provedla něco, co jde udělat levou zadní.

Sedm krvavých orchidejí (1972, režie: Umberto Lenzi).
Sedm krvavých orchidejí (1972, režie: Umberto Lenzi). | Foto: Profimedia

Ano, ale nebyla by to taková bžunda, nebylo by to tak napínavé a excentrické. Tak romantické. Tajuplná šlechtická sídla, otočné police s knihami, tajné chodby, podzemní kobky, odporná zločinecká doupata, honba za padouchy v kanálech, to je Edgar Wallace.

Logiku u něj hledá jen pošetilec – i když i přísnější kritici se shodnou, že pár romány a povídkami s postavou J. G. Reedera dokázal sobě i světu, že umí napsat detektivku s hlavou a patou, jenže na to neměl potřebnou trpělivost, vytrvalost, nic na ten způsob.

Agatha Christie by asi nic nevytvořila, kdyby si osvojila Wallaceovu tvůrčí metodu: tři propojené pokoje, v každém jedna stenotypistka a Mistr kolem nich prochází jako kyvadlo a v každé místnosti nadiktuje jednu větu románu. Každá píše jiný, samozřejmě. Anebo tři dny zamčený s fonografem, třemi stovkami cigaret a bezednou zásobou čaje – a nový román byl na světě. Tak zkuste některý právě z těch, bez logiky, bez pamětihodných postav, na chvíli se vžijte do úplně jiné doby, která tyhle půvabné nesmysly milovala, a autorovi, který v moderních časech přežívá už nanejvýš jako autor King Konga, každou novou knihu zobala z ruky.

Staroušek z Berlína

Pokud si myslíte, že po Wallaceovi už se nemůžeme propadnout hlouběji do brakoviště, vězte, že se mýlíte.

Ještě větší trn v oku než hyperproduktivní Angličan přestavoval pro budovatele proletářské kultury sešitový román. Rozumělo se samo sebou, že v sešitovém vydání může vycházet jedině brak (a byla to do jisté míry pravda, třebaže například první setkání českého čtenáře se Simenonovým komisařem Maigretem proběhlo na stránkách Rodokapsu). Noví kulturtrégři šmahem na dlouhá léta zavrhli sešitový formát a lze jen obdivovat strategii nakladatelství Albatros, kterému se povedlo zavést po letech edici Karavana jako sešit – podvratný akt, zaměřený dokonce na děti!

Víte, co způsobilo, že jsem si zamiloval sharkovky? Scéna, kdy neohrožený americký detektiv prochází berlínskými kanály se svým fámulem a kronikářem svých dobrodružství Pittem Strongem, jemuž říká „staroušku“, sunou se podél mokvavé stěny, někde vepředu na ně číhá hrozné nebezpečí – a v tu chvíli ze spáry mezi cihlami vykoukne krysa a kousne Sharka do nosu.

Carterovky, cliftonky, bangsovky… a sharkovky, skvost mezi periodickými sešitovými edicemi.

Víte, co způsobilo, že jsem si zamiloval sharkovky? Scéna, kdy neohrožený americký detektiv prochází berlínskými kanály se svým fámulem a kronikářem svých dobrodružství Pittem Strongem, jemuž říká „staroušku“, sunou se podél mokvavé stěny, někde vepředu na ně číhá hrozné nebezpečí – a v tu chvíli ze spáry mezi cihlami vykoukne krysa a kousne Sharka do nosu.

Něco tak pitomoučce roztomilého se jen tak nevidí, a to jsem už měl za sebou i Honzíkovu cestu a úryvky Mrazíka. Tom Shark byl od té doby můj a já jeho. Asi na týden, než jsem dolouskal celou dostupnou zásobu, protože sešitové prvorepublikové detektivky byly a dodnes jsou obtížně dostupný artikl.

Na těch čtyřiašedesátistránkových sešitcích je z hlediska dobrého vkusu všechno špatně, tak zle, že i Wallace vedle nich působí jako Balzac. Kulhající, nedonošený jazyk, naivní zápletky, přitroublí protagonisté, kam oko dohlédne, a to včetně „nepřekonatelného světového detektiva“, jak ho propagoval týden co týden reklamní text, nelogičnost, až to bouchá dveřmi. A přesto se mi jeho eskapády četly lépe než propracované, logické a jistě bezvadné detektivky hemžící se soudruhy staršiny a kapitánem Exnerem, které jsem vykázal přes práh.

Zaváděly totiž někam, kam se člověk bez pomoci fantazie nedostal. Jako by šlo o detektivní sci-fi s cestou časem do minulosti, kdy automobily nebyly běžné spotřební zboží, kdy železniční expresy jezdily hluboko pod stovku a čoudily, kdy prostý člověk žasl nad vynálezem gramofonové desky stejně jako našinec čučí na nanotechnologie, kdy indický fakír byl něco jako pro nás Marťan, protože Ryanair tehdy neexistoval.

Prostinký svět jen v náčrtu, ale přitom akční až běda, protože techniku milovala autorka, německá baronka Elisabeth von Aspern, zjevně víc než dedukci, a tak proháněla svého hrdinu na svou dobu stejně nemilosrdně jako o pár let později Ian Fleming svého Bonda.

Já vím, tenhle vkusový poklesek je těžko obhajitelný. Pokud – patrně už jen někde na aukru – nějakou sharkovku seženete (už ty báječně brakové názvy: Benátský šílenec, Klub bezejmenných, Indický hadí prsten, Fialoví pavouci, Tajemná jeskyně, Putující modla… fakt žrádlo, když je vám dvanáct), dopřejte si střídmou dávku. A neříkejte, že jsem vás nevaroval.

Příspěvek k dějinám skandinávského thrilleru

Pokud patříte k vyznavačům severského thrilleru, jak je to dnes módní, snad vás následující řádky potěší, pokud vás jen nepřipraví o iluze.

Momentální vlna chladných mordů je z největší části marketingový trik, který se vám s několika šťavnatými sousty pokouší podsunout kdejakou sušinu. Stejně by to dopadlo, kdyby se pozornost marketýrů zaměřila místo Skandinávie třeba na Balkán.

Finance pana velkovévody (1924, režie: F. W. Murnau).
Finance pana velkovévody (1924, režie: F. W. Murnau). | Foto: Profimedia

I tam by našli hrstku výborných autorů a široké podhoubí balastu, a to všechno by promíchali, abyste se v tom pokud možno nevyznali, a za doprovodu úderných sloganů by to na vás chrstli v jedné šlichtě. I tam by našli kontinuitu, ale tu by před vámi zatajili, aby fenomén regionální detektivky působil ještě fenomenálněji.

Kontinuita švédské detektivky nás tak přes staré známé Sjöwallovou s Wahlööem dovede až na začátek století ke Gunnaru Sernerovi.

V roce 1914, kdy vydal první knihu, byla situace právě opačná než dnes. Po severské krimi ani pes neštěkl. Novinář Serner začal psát pod kosmopolitně znějícím pseudonymem Frank Heller a i jeho hrdina, jemuž zasvětil na čtyři desítky titulů, se jmenuje podobně neutrálně Philip Collin.
Pana Collina lze považovat za plagiát Leblancova Arséna Lupina a toho zase za kopii Hornungova Rafflese – ti všichni se zrodili během prvních patnácti let 20. století. Můžeme je ale nechat žít vedle sebe, protože jednak ani autoři se vzájemně nevláčeli po soudech a jednak jejich postavy, byť mají společné jádro, jsou každá jiná.

Gunnar Serner alias Frank Heller.
Gunnar Serner alias Frank Heller. | Foto: Aktuálně.cz

Philip Collin je jako oba kolegové rovněž lupič, taktéž gentleman a navíc ještě vzdělaný, vtipný a zcestovalý muž. Což byl zřejmě i jeho duchovní otec. Začal ostatně psát Collinovy příběhy v Monte Carlu, kde se tehdy pokoušel zaručeným systémem zruinovat bank, a pan Collin byl pak i v dalších knihách častým hostem kasina.

Kosmopolitní světoběžnictví a důmysl podvodných finančních transakcí, do jakých se Collin pouští, jsou dva nejcennější prvky Hellerových románů. Jeho hrdina projezdí v každé knize lán světa, a protože to ještě nebyla globální vesnice, každá země je jiná a v každé narážejí Collinovy podvody na jiné mravy a jiné reakce.

Hellerovy knihy zalidňují v našich očích už bizarní, pro dobu soumraku aristokratické Evropy však zřejmě běžné typy: zchudlí šlechtici, korunované hlavy v exilu, pochybní noví zbohatlíci investující do úžasně moderních odvětví, kupříkladu do filmu…

Pan Collin všemi svými eskapádami prochází s úsměvem, jako důmyslný kombinátor a vtipný glosátor, perlí bonmoty v několika živých a pár mrtvých jazycích… a je to chlápek, se kterým bych se s chutí skamarádil. Na rozdíl od Radovana Krejčíře, například.

V češtině existují na dvě desítky překladů Hellerových knih, jež vycházely různým nákladem od roku 1919 až do 40. let. O většinu se adekvátně elegantními překlady postarala dnes již legendární Milada Lesná-Krausová.

Neuděláte chybu, zkusíte-li sehnat třeba Velkovévodovy finance; chcete-li mít dobrodružnou četbu spojenou i s real-life dobrodružstvím, pátrejte po Krádeži Eiffelovky (ano, i do takového podfuku se Collin pustí), jednom z hůře sehnatelných Rodokapsů.

Záhadný Hektor

Obligátní filmový zákusek je tentokrát nabíledni. Sice bych se vás mohl pokusit potrápit zfilmovaným románem Franka Hellera – právě doporučované Finance pana velkovévody nenatočil v Německu nikdo menší než F. W. Murnau. Jenže tak učinil už v roce 1924, tedy hluboko v němé éře, a navíc si odskočil od Nosferatu do kriminální komedie a trošku přešlápl. Komedii se pak dál vyhýbal jako štěně lávovému kameni.

Ale filmový tip se nabízí sám: samozřejmě Edgar Wallace, jehož filmových adaptací existuje bezmála tolik, kolik napsal románů. Převážně v 60. letech vrhla dánsko-německá produkční firma Rialto Films do kin celkem dvaatřicet adaptací wallaceovek, někdy i šest do roka.

Podívejte se na ukázku z filmu Záhadný Hektor.
Podívejte se na ukázku z filmu Záhadný Hektor. | Video:

To, co stojí výše psáno o knihách, filmy vizuálně výstižně podtrhly: i když se točily téměř výhradně v Německu, atmosféra tajemných anglických šlechtických sídel, mlžných londýnských ulic a zločinných brlohů kolem Temže je vystižena velice věrně. Jde spíše o detektivky, kde se pátrá po pachateli (ten je však typicky wallaceovsky málo logický a hodně efektní… třeba mnich s bičem nebo hrbáč ze Soho), a oproti předlohám posílili Němci prvek humoru, který je v knihách jen jemný, anglický.

Záhadný Hektor.
Záhadný Hektor. | Foto: Profimedia

Žádný div, když do širšího obsazení, jež se proměňovalo jen málo, patřil (vedle např. Klause Kinského) i Eddie Arent, který měl nejen díky Motýlkáři ve Vinnetouovi doživotní punc trhlého komika, pro něhož jsou ve wallaceovkách jako stvořené role komorníků a podobně. Koneckonců i štáb za kamerou byl málo proměnlivý: téměř polovinu filmů série natočil Alfred Vohrer, hudbu psal Martin „Old Shatterhand“ Bötcher (v agónii série, kdy se koprodukce rozšířila i na Itálii, spolupracoval na třech filmech i Ennio Morricone) a až do roku 1966 se točilo důsledně na černobílý materiál; posun k barvě ubral filmům trochu půvabu.

Zdejší státní distribuce zaryla do kolekce německých wallaceovek neomalenými vidlemi, nicméně přece jen. Hostinec na Temži, Mrtvé oči Londýna, Zelený lučištník, Indický šátek, z barevných pouze Znamení trojúhelníku. A Záhadný Hektor, spolu s Indickým šátkem aspirující na různých, dodnes velmi živých tématických fórech na nejlepší film celé série. Vznikl podle Wallaceova románu Maska, a když si ho budete chtít oživit (premiéru měl u nás roku 1971), zde najdete jej ZDE.

 

Právě se děje

před 13 minutami

Policisté provedli prohlídky v budovách vnitra a ředitelství hasičů

Policisté provedli prohlídky v budovách vnitra a ředitelství hasičů, uvedl iRozhlas.cz. Zásah podle serveru souvisí s kauzou nemocničních zakázek.

před 35 minutami

Vstupenky na Kosovo nakonec budou k dostání i na internetu

Vstupenky na zápas českých fotbalistů s Kosovem v kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy nakonec budou k dispozici i přes internet. Fotbalová asociace ČR původně online prodej v rámci bezpečnostních opatření zrušila, dnes však umožnila rezervaci přes web.

Fanoušci si rezervované lístky poté buď vyzvednou těsně před zápasem v Plzni, nebo je dostanou poštou. Stejně jako při prodeji na pokladnách stadionu ve Štruncových sadech, kde se utkání 14. listopadu uskuteční a výhra reprezentaci zajistí místo na Euru, bude při rezervaci na webu www.vstupenkyfotbal.cz možné na jeden občanský průkaz pořídit pouze čtyři vstupenky.

před 43 minutami

Útok Afghánce na severu Rakouska má druhou oběť, zemřel zaměstnanec ubytovny

Pondělní útok nožem v severorakouské obci Wullowitz u jihočeských hranic si vyžádal druhou oběť, těžkým zraněním podlehl pracovník místní ubytovny pro žadatele o azyl. V pátek to podle agentury APA oznámila policie. Za incidentem podle vyšetřovatelů stojí neúspěšný afghánský žadatel o azyl, který nejprve pobodal svého opatrovatele a poté při útěku zabil místního zemědělce.

Zdroj: ČTK
Další zprávy