reklama
 
 

Brakobraní: Ve vesmíru váš křik nikdo neuslyší?

24. 7. 2014 17:04
Další díl letního seriálu - tentokrát i o tom, proč se u nás těší takové čtenářské oblibě žánr military a akční fantastiky.

Brakobraní Staré dobré rčení o holubičí povaze všeho Slovanstva a synů Čechových zvlášť se ještě občas pořád objevuje – a nejen v souvislosti se studiem spisů Františka Palackého. Nicméně všechny ty hezké historky o kanibalech ze středu Evropy (v době italských tažení staré Svaté říše římské národa německého), bedekry spanilých jízd husitů, pochvalné zmínky o Radeckého taženích, o legionářích ani nemluvě, ukazují, že realita bývala trochu jiná.

Jen se moc nesluší to přiznávat veřejně. Možná i proto má u nás takovou čtenářskou oblibu žánr military a akční fantastiky. Tam můžeme na chvíli zapomenout na švejkování a prostě si libovat, jak to bouchá, jak to střílí, jak se hrdinové plahočí drilem i bojištěm, obětují se i vypořádávají se zbabělostí. Když to navíc převedete do vesmíru, vždycky můžete tvrdit, že to vojákování je tam jaksi nedopatřením a vás to fakt, ale fakt neoslovuje...

Mariňáci vždycky srovnají skóre

Uznávám ovšem, že u domácí hvězdy Roberta Fabiana byste to uhádali jen stěží. Už proto, že jeho prvotina se jmenuje Mariňáci a zatím předposlední opus nese titul Semper fi... Fabian, jedno z nejtajemnějších jmen domácí fantastiky, šokoval v roce 2000, kdy se bez jakéhokoliv předchozího varování v podobě povídek uvedl zmíněnými Mariňáky. Ti se jen tak mimochodem dočkali několika dotisků a speciálního vydání doplněného o řadu bonusových povídek, které dokreslují pozadí románu a jeho postav.

Podobné péče se dočkal i třetí autorův román, původně dvoudílné Carpe diem... No, ono se vlastně výhledově počítá s dalšími vydáními všeho, co ten chlap napsal. A já mu ten úspěch přeju jako málokomu. Nejen proto, že jeho komerční potenciál je pro fungování Strak na vrbě zásadní, ale i pro odvahu, s níž se Fabian opakovaně vysmívá očekáváním řady fanoušků.

Fabian, jedno z nejtajemnějších jmen domácí fantastiky, šokoval v roce 2000, kdy se bez jakéhokoliv předchozího varování v podobě povídek uvedl Mariňáky.

Přitom mohl být za vodou a rok co rok seknout jednu vesmírnou řež. Vzoreček úspěchu, zlatou metu nejednoho žánrového spisovatele, už dávno objevil. Jenže on si vyloženě vychutnává cimrmanovské kroky stranou. Přitom je až s podivem, jak moc lidí proti tomu pořád protestuje, když to bylo jasně řečeno už v Mariňácích...

Tahle kniha si coby s anotací vystačí se sloganem: „Připravili na ně smrtící past. Člověk by čekal, že budou mít víc rozumu.“ Četa mariňáků vyráží na záchrannou misi k odlehlé planetě. Zdejší stanice plná vědců nekomunikuje, na místě jsou jen opuštěné budovy. Pak ale mariňáci narazí na přeživší a vyslechnou historky o mizejících lidech. A dojde na první střet s podivnými monstry...

Počkat, zvolají někteří, tohle je přece obšlehnutý úvod z Cameronových Vetřelců! Ano, je, ale to je jen začátek. Fabian má Vetřelce očividně rád. Jenže velice brzy při čtení zjistíte, že Fabian je docela zlomyslný zmetek – vy víte, že to je vykrádačka, přinejlepším pastiš, byť profesionálně odvedený. Autor vás v tom utvrzuje neustálými odkazy (loď Sulaco, stanice Auriga) i doslova citovanými scénami (probuzení mariňáků, střelecký výcvik jedné z přeživších).

Takže vy prostě víte, že příběh bude nějak pokračovat... a v tu chvíli vám Fabian zamává a teprve tehdy pořádně svou knihu nakopne do dosud neprozkoumaných končin. Za férové přitom považuji upozornit na důsledky zvoleného názvu pro podobu a vyznění knihy. 

Tím zde opravdu není jednotlivec, ale jednotka.

Ta proklatá očekávání!

Takže až do samotného konce budete lapat po dechu, jak Fabian nekompromisně odškrtává jedno jméno za druhým (seznam členů čety je součástí knihy, takže klidně vytáhněte vlastní značkovač). Jméno, které už pro vás dávno, po desítkách, ba stovkách stránek, není jen jménem. Ale jednotka stále drží. Osekávaná, stavěná do čím dál bezvýchodnější situace. Ale pořád fungující. Přeživší se drží výcviku, naučených reakcí a jednoduché motivace: Dáme to těm hajzlům sežrat a vezmeme jich s sebou, co to dá.

Je to patos. Ano. Je to narvané testosteronem. Ano. Nejde o nic jiného než o akci. Ano! Ano, sakra! Co jste čekali jiného?! Vtip je v tom, že to je napsané tak, že i největší pacifista bude držet těm lidským strojům na zabíjení palce. Malá rada k četbě – hoďte si do sluchátek Blind Guardien a jejich I´m Still Alive nebo Bright Eyes. To je přesně ten rytmus, přesně ten slogan, co vystihuje Fabianovy Mariňáky.

Ještě brutálněji vyběhl autor s očekáváním svých čtenářů ve svém druhém románu, Planetě mezi dvěma slunci. Jednak všichni čekali další Mariňáky a místo toho dostali brutální survival na pouštní planetě, která funguje jako jakási vesmírná obdoba mytické magnetické hory. No a pak je základní situace opět obšlehnutá z konkrétního filmu – Černočerné tmy s Vinem Dieselem.

A opět byste čekali, že se nám dostane příběhu silného, byť amorálního borce, který nakonec přírodě i monstrům (ano, jsou tu i monstra) nakope zadky. No, tak to jste na špatné adrese. Celá kniha je o brilantním utahování šroubu. Všechny naděje jsou postupně zavrženy a finále... No, většina čtenářů „oddechové“ literatury na takovou depku není dělaná, ale osobně považuji Planetu za jednu z nejlepších domácích science fiction vůbec.

Podobné úkroky stranou jsou i v dalších Fabianových knihách. Hvězda je v podstatě drsným vesmírným noirem, do kterého by se jistě hodil o pár desítek let mladší Harrison Ford. Již zmíněné Carpe diem je sice návratem do vojenského prostředí, ovšem osudy družstva Charlie jsou nejprve svérázným fabianovským mixem Olověné vesty a Bojového nasazení Clinta Eastwooda, následně (v Semper fi) se její členové dostanou do prostředí jak vystřiženého z klasik Larryho Nivena (Prstencový svět) nebo moderních space oper (Dřeň Roberta Reeda), aby se nakonec v Dies irae ukázalo, jak by Vetřelce natočil Stanley Kubrick na základě scénáře k Vesmírné odyseji.

Z výše uvedeného by mělo být zřejmé jedno: Fabian je skvělý a odvážný vypravěč. Což je dobře, protože i když se to nezdá, napsat příběh o „gumách“ není vůbec sranda. Rozhodně ne tehdy, kdy mají ty gumy být skutečné postavy, mají se držet nějaké logiky a nestát se supermany (ano, všechny Fabianovy knihy se drží v mezích lidské, byť špičkově vytrénované odolnosti). Humor je sice drsný, nezřídka vulgární, ale vždy přesně sedne k situaci. A čtivé je to prostě pekelně.

My sloužíme svému národu, my sloužíme ve vesmíru!

Celá ta military fantastika začala někde u Roberta A. Heinleina a jeho Hvězdné pěchoty. Což byla kniha, která se jednak stala klasikou žánru a jednak klasikou hádek mezi autory fantastiky. Pro některé oslava pravých hodnot (je věnována hrdinně se obětujícímu vojákovi z druhé světové), pro jiné div ne oslava fašismu. Obě dvě linie výkladu si našly své následovníky.

Vyloženě antimilitaristická military, to je kupříkladu Věčná válka Joe Haldemana – ne nadarmo psaná pod vlivem Vietnamu. V češtině vyšla už několikrát, ale možná ještě lepší je její komiksová verze (vydalo ji u nás nakladatelství Crew). Doslova romantizující military je pak třeba skvělá série o Honor Harringtonové z pera Davida Webera.

Cyklus o Honor se však věnuje především střetu vesmírných lodí a flotil, oslavuje postavu kapitána (a posléze admirála) a její propracovaná strategie i taktika (propočítaná do posledního metru zrychlení a vektoru možných změn směru) je stejně působivá jako přepis šachového zápasu dvou velmistrů. Jen se tam odpalují torpéda, muži a ženy zůstávají do poslední chvíle na svých postech a velitelé jsou drceni ztrátami, do kterých své lidi zavedli...

Podobně laděné jsou i další série – cyklus Lois M. Bujoldové o Milesovi Vorkosiganovi, žoldnéřské romány Jerryho Pournella, Ztracená flotila Jacka Campbella a další. A dokonce existuje česká verze; cyklus Sektor Hirano od Jana Kotouče.

Tenhle pán je velký fanoušek Davida Webera – ostatně organizoval jeho nedávnou návštěvu u nás a je jednou z hlavních postav conů zaměřených na dílo tohoto mistra žánrové military zábavy (jehož poslední knihy mimochodem připomínají akční verze zpravodajství CNN v dobách největší slávy). No a jednoho dne si Kotouč řekl, že bude psát podobné příběhy. Upřímně – není tak dobrý, ale je radost sledovat jeho zlepšení a v současné době se rozhodně nemá, ve srovnání s pánem, který má třicet let psaní náskok, za co stydět.

Filmy, hry a tak kolem...

Už jsem zmínil, že Věčná válka má svou komiksovou verzi. Podobně je tomu i s Honor Harringtonovou.  Rozdíl je v tom, že komiksová Věčná válka je komplexním uměleckým dílem, komiksová Honor je zábavnou oddechovou ilustrací k zábavným oddechovým knihám.  Mnohem lépe si, co se adaptací týče, vede Hvězdná pěchota.

Filmovou verzi má na svědomí Paul Verhoeven, který si udělal osobní koníček ze sofistikované srandy na účet Hollywoodu. Robocop, Total Recall a právě Hvězdná pěchota. Krvavé, přepálené akční fláky, v nichž je více než jen malé množství satiry. Jak zazní ve filmu: Chcete vědět víc? Mrkněte na to. Pro jednoduchý akční výplach si pak sežeňte navazující animáky.

A když jsem u satiry, říká vám něco Warhammer 40.000? Jedná se o deskovou válečnou hru, která na sklonku osmdesátých let rozšířila starší Warhammer Fantasy Battle. Příběh v pozadí hry je následující: v daleké budoucnosti není nic než válka. Lidstvo bojuje proti vesmírným elfům, orkům, podivným rasám i hordám mutantů a démonů Chaosu. To vše pod dohledem nesmrtelného Císaře, toho času již deset tisíc let uzamčeného ve Zlatém trůně, kam byl umístěn po zranění v boji se svým vzbouřeným synem Horem.

Svět Warhammeru 40K je velmi depresivní. Standardem je anihilace celých planet pro sebemenší odchylku od vládní doktríny (protože v tomto světě může jakékoliv zaváhání a hřích „ralativismu“ vést k záhubě celého lidstva, tak to prostě je nastavené). Obětování milionů je na denním pořádku, hrdiny jsou inkvizitoři bdící nad čistotou víry a styky s jinými rasami jsou prostě nežádoucí.

Vtip je v tom, že si můžete užívat grandiózní bitvy a design všech stran konfliktu, nebo se ponořit do alternativních čtení. Celý Warhammer je totiž fikaně podvratný – asi jako původní Soudce Dredd nebo keltský bijec Sláine. Britové mají dlouhou tradici sofistikované satiry skryté pod rouškou brutality a autoritářských fikčních světů. Ale zpět k našemu tématu military – do světa Warhammeru 40K spadá i řada knih.

Nás by zajímala série Gauntovi duchové. Vypráví o celém regimentu naverbovaném z planety, která byla těsně poté zničena vojsky Chaosu. Poslední přeživší Tanithané pak procházejí jednotlivými bitevními poli vesmíru ještě beznadějněji než jiní hrdinové Warhammeru. V českém překladu se můžete potěšit s celkem sedmi díly této série.

Další však v dohledné době nečekejte. Majitel licencí před půl rokem stornoval vydávání cizojazyčných verzí – české, ruské, polské, francouzské... Vzhledem k tomu, jakou kvalitu si série držela a jak se rozjížděly příběhy z cyklu Horovo povstání (zasazené do doby, kdy byl Císař stále při plné síle), je to velká výzva naučit se pořádně anglicky a začít kupovat originály. Mnoho lepších military věcí pro cesty vlakem nebo na dovolenou na světě nenajdete...

No a když jsme začínali u mariňáků, tak tři nejzábavnější s vojenskou jednotkou? Samozřejmě Vetřelci („Jak to sakra myslíte, že vypli proud? Dyť jsou to zvířata!“). Nedávné Na hraně zítřka (četa J zde hraje jen vedlejší roli, ale je prostě boží: „Taky jsem nikdy neměl dvě holky najednou, ale až to přijde, popasuju se s tím.“). A nakonec béčková chuťovka Psí vojáci od britského mistra masakrů Neila Marshalla (se závěrečným geniálním záběrem na noviny, kde přes půl stránky najdete titulek Německo – Anglie 1:5 a v rohu se krčí malým písmem „Šílený vojín tvrdí: mou jednotku snědli vlkodlaci!“).

Tak, příjemnou zábavu přeji i všem majitelům modrých knížek...

autor: Boris Hokr | 24. 7. 2014 17:04

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama