Brakobraní: Donald E. a spousta nezapomenutelných loupežníků

Roman Lipčík
1. 8. 2014 8:35
V dalším díle našeho seriálu doporučujeme jako letní čtení knížky amerického autora Donalda E. Westlakea.
Mel Gibson ve filmu Odplata, který vznikl podle románu Donalda E. Westlakea.
Mel Gibson ve filmu Odplata, který vznikl podle románu Donalda E. Westlakea. | Foto: Warner Bros.

Brakobraní - Při pohledu na skoupou hromádku knih Donalda E. Westlakea, která se urodila z 37 let autorovy přítomnosti na zdejším překladovém trhu, jde na člověka smutek. Z více než stovky titulů, které tento mistr všech možných variací kriminálního žánru, nejmistrnější však v kriminální grotesce, napsal, jich u nás od roku 1977 vyšlo devět. Bezmála, přesně bez dvou, tolik dokázal autor ve svých nejplodnějších letech vysypat na knihkupecké pulty za jediný rok.

Mohli bychom tedy pokračovat v duchu předešlé rekomendace toho, co zdejší nakladatelé nevydýchali a co si zasloužilo více vytrvalosti, protože Westlake si ji bezpochyby zaslouží a našlápnuto tady měl ze dvou výtečných odeonských knížek ze 70. a 80. let slibně.

Ale aby to nebylo stereotypní, omezme se jen na důrazné doporučení knih, jež jsou ideálním letním čtením, jež si nezaslouží opomínání a které se navíc snadno vejdou do příručního cestovního zavazadla, protože Westlake, autor ze staré školy, psal sice jako na běžícím pásu, ale nebyl grafoman a vážil slova, takže jeho knihy jsou úlevně a funkčně tenké.

Harold Albert Chester zvaný Kunda

Westlake slovy sice šetřil, ale žádné nepadlo vedle. Velká výzva pro překladatele, kteří si nad jeho knihami tu a tam asi musí rvát vlasy.

Brakobraní

Rajcovní klinika

V letním seriálu Brakobraní se budeme věnovat literatuře více pokleslé než obvykle i filmům, o něž by "pravý intelektuál" nezavadil ani koutkem oka. Chceme potěšit ale všechny milovníky hororů, thrillerů, komiksů a dalších vyloženě odpočinkových úletů, které se hodí mít přibalené do cestovní brašny, ať už vyrážíte na prázdniny kamkoliv. Seriál budou v týdenních intervalech připravovat Roman Lipčík a Boris Hokr.

Kongeniálnímu překladu Radoslava Nenadála vděčí zřejmě první Westlakeova kniha, která se u nás objevila, román Jak nevyloupit banku (1977 a pak ještě ve dvou reprintech 1993 a 2000), do velké míry za svůj pomalu už kultovní statut. Stačí už první odstavec, v němž se setkáváme s hlavním hrdinou, který se jmenuje Kunda.

Tedy – on se jmenuje Künde, protože je německého původu, a každému objasňuje, že se jeho jméno čte umlaut, jenže vysvětlujte tohle třeba správci věznice, v níž se hrdina právě nachází. Ten mu říká Kundo a říká mu tak každý druhý kolem, až si z toho vypěstoval notný mindrák.

Mstí se za své jméno, mstí se všem těm ženským, které odmítly jeho nabídku sňatku, protože nechtějí, aby jim kdekdo říkal paní Kundová, mstí se světu. Nijak drasticky. Künde je totiž pohodář, vtipálek, taškář. Za jednu z takových taškařic, která se trochu vymkla z ruky, teď sedí za mřížemi.

Chce to mít rychle za sebou, s nikým se moc nepaktuje, takže ho všichni spoluvězni mají za pořádně ostříleného gaunera. Takový respekt k němu mají, že se mu svěří s tajným plánem: tunelem, který mají prokopaný z vězení, vycházejí ven, dál páchají zločiny, které jim nikdo nemůže přišít, když sedí za mřížemi, a chystají se na velkou ránu, na vyloupení banky.

Künda přizvou k účasti. Odmítnout nemůže, ztratil by kredit, stát se skutečně zločincem nechce. Začne vymýšlet další a další fígle, kterými se snaží plán spoluvězňů překazit a sabotovat. To už ale není nevinná zábava, už jde do tuhého – a brzy o život.

Ranný román z první třetiny Westlakeovy tvorby je brilantní ukázkou jeho tvůrčího standardu, kterému někdy zůstal maličko dlužen, většinou ho dorovnal a občas, kupříkladu v sérii se zlodějem Johnem Dortmunderem v hlavní roli, i lehce překonal.

Důmyslné záplety jsou bohatě obložené slovním i situačním humorem a samotný autorův pohled na dění je důsledně ironický. Svoje hrdiny, byť s nimi může sympatizovat a tak je i vykreslovat čtenáři, nešetří, zaplétají se do potíží, dostávají na frak, jeden přechytračuje druhého, podrazy a triky se vrší, zápletka houstne, manipulační prostor postav se zužuje a vše směřuje ke kritickému vyústění.

Protože jde o humoristicky laděný kriminální román, žádný drasťák se přirozeně nekoná. Z celé knihy je znát jednak, že autor měl nelehký žánr (balancovat humor s napětím opravdu není snadné – jedna složka převáží a celá konstrukce jde k šípku) v malíčku, ale hlavně to, že se při psaní bezmezně bavil… Snad ještě víc než čtenář, je-li to možné.

Když se pokazí, co se zkazit má…

U předešlé knihy je třeba mít na paměti, že jde sice o humoristicky laděný, ale pořád ještě kriminální román. Hlavnímu hrdinovi v něm jde o dost, v posledku skutečně o život.

Však také Westlake vstoupil zkraje 60. let do literatury jako autor vážných kriminálek ovlivněných drsnou školou a pár let mu trvalo, než si našel méně obsazenou žánrovou niku, navíc takovou, kde se cítil doma.

Foto: Externí

A i když kriminální podstatu ze svých knih nikdy úplně nevytěsnil – s výjimkou pár sci-fi a knížek pro děti, které jako kompetentní profík také napsal –, často ji odsouval do druhého plánu a nechal převážit humor, který nejednu jeho knihu táhl sám o sobě, včetně kriminální zápletky (kterou však nikdy neodbyl a nechal ji náležitě působit, byť ji ve jménu srandy potrhal a zneuctil, tak marnotratný byl).

Do této kategorie patří vedle řady jeho "volných" románů především celá série se smolařským lupičem Johnem Dortmunderem v hlavní roli. Neprohloupíte, když sáhnete po druhé (a poslední) Westlakeově knize vydané v českém překladu ještě za komunistů, v níž Radoslav Nenadál pokračoval v trefně nastaveném modu titulů a nazval ji Jak neuloupit smaragd (1984).

V knihách o Dortmunderovi jde totiž hlavně o to, jak něco nejde, jak se něco nedaří, jak něco selže, jak všichni všechno zpackají.

Pechfógl s kumpány vymýšlí brilantní plány loupeží na hranici kombinatoriky (vymýšlel je Westlake, stojí za to připomenout, a jeho invence byla bezbřehá) a pak se všechno totálně zhatí, zkomplikuje a rozsype.

Jenže Dortmunder je nezmar, taky potřebuje peníze, a tak se jako Sysifos pouští do věci znovu a znovu, s novými nápady, novými zádrhely a novými pády až k úpatí. Kriminální román už je dávno v oblasti grotesky, postavy se tak bez rozpaků chovají od počátku a všechno by spělo k trpkému konci, kdyby to nerežíroval mistr kriminální grotesky a v poslední chvíli nevybral zatáčku tak bravurně, že si hlavní hrdina nerozbije hubu, nýbrž nanejvýš skončí zase na nějaký čas za mřížemi.

Dortmunderovo smolařství se knihu od knihy prohlubuje a v pozdějších přerůstá až v neschopnost, a když k tomu ještě čelí exotickému protivníkovi (kromě policajtů jak z grotesek Macka Sennetta staví autor do protikladu k newyorskému zlodějíčkovi s gustem různé podivné cizince… Konkrétně zde třeba představitele dvou znesvářených čerstvě osamostatněných afrických států, kteří se tahají o posvátný drahokam… A tak zadělává na další komické situace), je o geniální zmatek, do nějž se děj postupně hrouží, postaráno. A to v každé ze čtrnácti knih série, z níž v češtině můžeme číst tři.

Jak se vyvléct ze schizofrenie

Spisovatel může schizofrenii obalamutit pseudonymem. I když Westlake jich na začátku své dráhy používal víc než tucet, jen jeden mu zůstal sloužit po celou kariéru a neměl už za cíl zakrýt podezřelou literární plodnost (ergo nepřewestlakeovat trh), nýbrž výrazně odlišit hlavní proud autorovy tvorby od vedlejšího, zdánlivě atypického.

Pod jménem Richard Stark se Westlake vracel ke kořenům své tvorby, u nichž jako snad u každého autora detektivek jeho generace stála drsná škola, tedy pánové Hammett, Chandler, Thompson, Cain a další. V tom duchu prvních pět let psal, jenže pak od něj čtenáři začali chtít to, co se stalo jeho trademarkem, a i když později našel dostatek odvahy se od něj i pod svým jménem odklonit, třináct let jim posílal tvrdého hocha Parkera ze zpáteční adresy Richard Stark.

Od půlky 70. let se mu na dvě dekády přestal věnovat, aby pak v závěrečných letech svého života přidal k dosavadním šestnácti románům dalších osm. V češtině existují dva přeložené romány, shodou okolností první v parkerovské sérii, Odplata (1962, česky 1999), hodnější doporučení o něco víc než první z pozdní řady z 90. let, román Návrat (1997, česky 2008).

Nebyl by to Westlake, aby si značně nepřeonačil model, z něhož vychází.

Parker má všechny atributy soukromého očka s výjimkou jednoho, bohužel toho nejpodstatnějšího. Je to gauner non plus ultra. Nemá vůbec žádné ideály, vůbec mu nejde o spravedlnost. Zamáčkněte slzu v oku, vy všichni, kterým se stýská po étosu Phila Marlowa či Sama Spadea. Tady jde jen a jen o vlastní, tj. Parkerův prospěch, eventuálně, když začne jít do tuhého, o záchranu vlastní kůže, pro což je schopen udělat cokoli, samozřejmě i zabíjet.

Shodou okolností čelí v případech, do nichž se zaplétá, dalším gaunerům (někteří by se mohli nechat od něho doučovat všivárnám), a tak nemá moc času kráglovat nevinné a bezbranné. Ale jistě by to dělal.

Z nostalgie gumových podešví, fedor a nepromokavých plášťů zbyl ve Westlakeově (Starkově) podání jen jakýsi dobře navozený, leč zvláštně deformovaný noir pocit a pak hlášky (Westlake je mimo jiné i mistr křepkého dialogu, jak prokázal i ve svých humorných knihách), ale zvrácené vesměs do negativa, takže čerpat z nich morální ponaučení a citovat v lepší společnosti, což v Chandlerově případě jde, se nedoporučuje.

Ale zvláštní věc, přestože je Parker skutečně jeden z nejodpudivějších charakterů kriminálního žánru, stal se přesto (anti)hrdinou a ve slabé chvilce se můžeme přistihnout, že mu nejen fandíme (to se dá, když čelí nemenším hnusákům), ale že nám je i zvláštně sympatický.

Miláček filmařů

V průsečíku kvality a dostupnosti zůstala nakonec z filmů, které by se daly doporučit jako vizuální dezert po třech literárních hlavních chodech, Odplata. Zaslouží si to.

Scénář napsal Brian Helgeland, týž muž, který je podepsaný i pod L. A. Přísně tajné, doporučovaným minule v souvislosti s Jamesem Ellroyem. Odplatu si dokonce i zrežíroval a znovu se mu povedla kvalitní ukázka gangsterského žánru vycházející z dobré a hlavně dobře pochopené předlohy, film, který opět ční vysoko do nadprůměru žánrové produkce posledních pár dekád.

Foto: Anna Vedralová

Mel Gibson byl málokdy tak dobrý a celkové ladění filmu, cosi mezi Tarantinem a akčními střílečkami, dusivá noir atmosféra snad ještě výstižnější než v L. A. Přísně tajné a cynismus laskavě maskovaný „pouhým“ černým humorem, to všechno stojí opravdu za to.

Toto doporučení má ovšem jeden kaz: odkazuje na tu menšinovou větev Westlakeovy tvorby, totiž na jeho starkovské alter ego. Nenechte se zmást tím, že hlavní hrdina se nejmenuje Parker, nýbrž Porter. Westlake si to jméno dokázal uchránit a prý souhlasil s jeho použitím pouze za předpokladu, že by se některé studio uvolilo natočit s Parkerem celou sérii.

Stačilo však, aby zemřel, a Hollywood se jména Parker zmocnil – viz loňský stejnojmenný film se Stathamem, bohužel slabý, zplacatělý odvar jak Westlakeových knih, tak Helgelandovy Odplaty, z níž zjevně čerpá.

Pokud se však autor smíří s nejistým výsledkem hollywoodského znásilnění svého dítka, zrovna Westlake není z těch, kdo by si na nepřízeň filmařů mohl stěžovat. A koneckonců ani na výsledky, přinejmenším ne plošně. A nakonec, co pokazil Hollywood, měla šanci napravit Evropa, kde zejména Francie se do Westlakeových knih zamilovala.

Až si tedy čistě pro srovnání dáte Boormanův Point Blank (tam najdete Walkera v podání Lee Marvina a možná ani nepostřehnete, že režisér vycházel z téže předlohy jako Odplata), popiďte se třeba po Costa-Gavrasově Sekáčku nebo po filmu Made in U.S.A., v němž J.-L. Godard udělal z Westlakeovy předlohy podobně nepoznatelný, dystopicky laděný experiment jako rok předtím z Cheyneyovy postavy detektiva Lemmyho Cautiona.

Foto: Reuters

A pokud vám už třicet let vrtá hlavou, proč Dvojče byl jeden z nejpodivnějších filmů Pierra Richarda, možná to vysvětlí fakt, že jde o adaptaci Westlakeova románu Rošáda, kde se komediálnímu režisérovi Robertovi nepovedlo to, co dokázal vždy výtečně Westlake: vyvážit komedii a krimizápletku. Ostatně Fernandovi Truebovi se jedenáct let nato při filmu Jedna navíc (1995) vycházejícímu z téže předlohy nevedlo lépe.

Naštěstí však i westlakeovská nespoutaná švanda našla citlivé adaptátory. I když Dortmunder protrpěl už i rasový experiment, když se jeho ztvárnění chopil pitvorný Martin Lawrence (Co horšího se může stát, tak se ten film jmenuje, a protože se může stát jen máloco horšího, raději se mu vyhněte), pořád tu máme jeho ctihodné představitele v podobě Roberta Redforda (Jak neuloupit smaragd, orig. Hot Rock, 1972) a snad ještě o něco lépe – ne tak seladonského, zemitějšího – vystiženého Georgem C. Scottem (Odborník na banky podle románu Ukradená banka).

 

Právě se děje

před 39 minutami

Trump propustil Albrightovou a další z poradního orgánu Pentagonu

Americký prezident Donald Trump pokračuje necelé dva měsíce před koncem svého mandátu v personálních změnách na ministerstvu obrany. Podle zdrojů časopisu Foreign Policy zbavil funkce několik vysoce postavených činitelů z Odboru obranné politiky (DPB), což je externí poradní orgán ministerstva. Mezi nimi byla například Madeleine Albrightová, česká rodačka, jež byla první ženou, která stála v čele americké diplomacie v letech 1997 až 2001. Zprávy o personálních změnách následně potvrdilo i ministerstvo.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Policisté zajistili na několika místech miliony korun v hotovosti patřící bývalému místopředsedovi Fotbalové asociace ČR Romanu Berbrovi.

Policisté zajistili na několika místech miliony korun v hotovosti patřící bývalému místopředsedovi Fotbalové asociace ČR Romanu Berbrovi. Uvedla to dnes Česká televize. Kriminalisté také zjistili, že Berbr ovládá společnost Lugas Corporation na Seychelských ostrovech, přes niž může řídit i své podnikání v Česku. I proto soud rozhodl, že zůstane ve vazbě.

"Kapitál této společnosti (na Seychelských ostrovech) dle rejstříku dosahuje výše 100.000 dolarů a je rozdělen do akcií, jichž je obviněný držitelem," citovala Česká televize z vazebního návrhu Vrchního státního zastupitelství v Praze.

Peníze i investiční drahé kovy objevili policisté při razii v Berbrově bankovní bezpečnostní schránce. Bankovky našli také v jeho kanceláři v budově Plzeňského fotbalového svazu, v jehož čele Berbr stál. Další hotovost zabavili podle České televize v trezoru vedeném na jeho dceru.

Do vazby fotbalového funkcionáře, který je jedním z 20 obviněných v kauze údajného ovlivňování výsledků zápasů druhé a třetí fotbalové ligy, poslal v říjnu Obvodní soud pro Prahu 6. Proti rozhodnutí Berbr podal stížnost, které minulý týden odvolací pražský městský soud nevyhověl.

Zdroj: ČTK
Další zprávy