Když Bianca Bellová před třemi lety vydala dystopický román Jezero, ostatním českým autorům tak trochu vypálila rybník. Snad žádná kniha nesklidila takový úspěch jako příběh chlapce Namiho, který se potácí v umírající krajině kolem vysychajícího jezera, aby našel svou ztracenou matku, nebo alespoň vlastní dospělost.
Jezero, které letos devětačtyřicetileté spisovatelce vyneslo Magnesii Literu i Cenu Evropské unie za literaturu, budí zájem dodnes, naposledy třeba v Japonsku. Nejúspěšnější českou prózou posledních let se stalo z více důvodů: Bellové se podařilo vytvořit neuvěřitelně silný fikční svět. Vyprahlé pláně podél umírajícího jezera, inspirovaného vysychajícím Aralem, poloprázdné osady plné letargických opilců, poslední ocelové město a lidstvo, které lakonicky přihlíží vlastní destrukci.
Bellové k popisu tohoto světa stačilo několik strohých vět, přesto před čtenářem vystával hutný a tíživý obraz. Do pustiny Jezera nadto zasadila postavu opuštěného, ale nebojácného Namiho a jeho příběh ohlodala na kost, až se stal všeobecným a mytologickým, takže se s ním dokázali sžít i čtenáři cestující do práce v japonském rychlovlaku šinkansenu.
Hrůzostrašná pohádka
Teď tedy Bellová přichází s novinkou Mona. Současně s českou verzí vychází také u italského nakladatele, který nečekal na čísla tuzemských prodejů či literární ocenění a "rovnou do toho práskl". Krok je pochopitelný. Mona se Jezeru v mnoha ohledech podobá.
"Na sesterně si všimne, jak stěnou prorůstají kořínky nějaké rostliny, nejspíš mučenky, džungle chce svůj díl," stojí na začátku vyprávění o zdravotní sestře Moně, jejím pacientovi Adamovi a světě, který - stejně jako v Jezeru - dodýchává.
Většina příběhu se odehrává v pomalu se rozpadající nemocnici uprostřed fiktivní země zmítané občanskou válkou. Konflikt trvá tak dlouho, že budovu již požírá zplanělý granátovník. Chce to tu převzít.
V pustých místnostech páchnoucích jódem a umíráním si Mona s Adamem vyměňují vzpomínky. On myslí na čas chlapectví a první erotické touhy. Ona na chvíle, kdy v zemi ještě byla svoboda. Lidé z města celé léto navštěvovali nový film v kině Europa, tatínek byl liberál pařížského střihu a s maminkou se chodilo na makronky.
Poslední útržky toho dobrého. Jinak je paměť obou protagonistů plná utrpení spojeného s válkou, ztrátou nevinnosti, ba dokonce se ztrátou rodičů, kteří ze dne na den zmizejí z Monina života. Následuje doslova život v kobce.
Novela se ale nevyžívá v nějakých drsných popisech. Stejně jako v Jezeru si autorka drží odstup od tíživých situací, zbytečně na ně neupozorňuje. Nejspíš chápe, že hrůza se někdy skrývá v malých, nevinných detailech a současně že nejhorší věci se nám mohou stát, protože to s námi někdo myslel dobře.
Velikou změnou v Moně představuje složitěji vyprávěný příběh. Bellová si věří na skoky v čase či mezi postavami a k dobru často přidává nečekané pointy. Její psaní je promyšlenější, ambicióznější, zároveň ale přišlo o část své bezprostřednosti. Člověk už nemá pocit, že mu někdo vypráví jednoduchý příběh o pustině, aby si sám zkrátil cestu pouští. Už nejde o mytické vyprávění, které vyhladil pouštní písek a čas.
Navíc: i když si Bellová zaslouží pochvalu za vypravěčský odstup, který jejím příběhům paradoxně dodává větší naléhavost, někdy je Mona snad až moc studená. Obrazy šokujících okamžiků občas působí trochu vyumělkovaně, jako by Bellová po úspěchu Jezera až příliš dobře věděla, jak na ně.
Kdo je tady feministka?
Letos v březnu Bianca Bellová na serveru iLiteratura.cz publikovala text nazvaný Proč nejsem feministkou, ve kterém se vymezovala vůči západní odnoži ženského hnutí.
"Problémy, po jejichž řešení volá, považuji za vyřešené nebo vymyšlené," psala v kontroverzně přijatém sloupku, v němž mimo jiné mluvila o známých, které zažily domácí násilí, což podle ní "vypovídá spíše o tom, že si vzaly kretény, než o čemkoliv jiném". Přidala také příběhy o ženách, které muže nařkly ze sexuálního obtěžování, a konstatovala, že "svinstvo není genderově specifické ani systémové".
Západní feminismus podle Bellové tráví příliš času řešením takzvaného mansplainingu, čímž se myslí různé projevy mužské nadřazenosti vůči ženám, šovinistické držení dveří, rozdíly mezi platy. Reálným nebezpečím se už podle ní ale nezabývá.
"Feminismus, k jakému bych se ráda přihlásila, je gesto Azam Jangrávíové v Íránu, která s vědomím, že ji čeká žalář, vylezla loni na ulici v Teheránu na transformátor a navzdory zákazu si sundala povinný hidžáb a zamávala s ním nad hlavou," napsala Bellová a dodala, že Jangrávíová přišla o práci a odseděla si tři roky ve vězení.
Text o tom, proč Bellová není feministkou, vyvolal ohromnou vlnu reakcí. Magdalena Šipka českou autorku upozornila na zdejší novinářky, které se věnují či věnovaly postavení žen v zemích s převažujícím islámem, Tereza Stejskalová oponovala, že diskriminace a násilí jsou obrovskými problémy také v Česku a že rozhodně nejde o pseudoproblémy.
Pak se debata z médií přesunula na sociální sítě, kde se rychle vyhrotila a vyústila až ve trestní oznámení. Přitom byla možná trochu zbytečná, minimálně pro Bellovou. Její příběh Mona působí opačně než sloupek.
Dost empatie pro všechny
"Není snad možné jen celý život otírat zvratky, večer se vracet k netečnému manželovi a celý den dbát na to, aby byly vlasy zakryté? Ano, je to ubíjející," konstatuje uprostřed nového textu Bellové hrdinka Mona.
O chvíli později ji při procházce na zpustošeném náměstí potkají dva muži, kteří se jí snaží zmocnit. Nikoli tělesně, ale silou slova. "Jak to, že tu sedíš bez doprovodu, nemravná ženo?" Mona jednoho z mužů odpálkuje: "Neležel ty jsi loni v nemocnici s kýlou a neprobrečel to tam jako holka?"
Monu ale s nošením šátku šikanuje i její vlastní syn. Kolega z nemocnice, doktor Kamran, ji zase opakovaně vystavuje sexuálnímu obtěžování a tak dále. Hrdá zdravotní sestra nicméně zažila tolik utrpení, že má nejspíš posunutou hranici vnímání. K lísajícímu se doktoru Kamranovi v jednu chvíli pocítí lítost, a když jednou svému pacientovi Adamovi čte báseň a on na ni nijak nereaguje, okomentuje to ironicky: "Vy chlapi jste fakt nemožní."
Ta věta by svou nadsázkou mohla působit jako červená vlajka na rozčarované čtenáře sloupku Proč nejsem feministkou, ale také by paradoxně mohla všechny strany usmířit.
Mona je příběhem ženy, která se navzdory útrapám nikdy nevzdá, ani smrti se nebojí (naopak, když jde kolem, podá ruku a nabídne se jako převozník). Na druhou stranu: i Mona je zranitelná. Když po letech strádání dostane možnost slyšet alespoň nahrávku hlasu vlastního otce, lidového hrdiny a mučedníka pana Tarika, zažívá hořké zklamání. "To nebyl můj otec, nevím, kdo to byl, ale můj táta to nebyl," pláče.
Je to nepatrný okamžik, kdy se intimní věc, hlas vlastního táty, změní v něco odcizeného, v deklamaci veřejné osoby, která patří všem. Zároveň je to největší rána, kterou kdy muž Moně uštědřil. A takové hluboké zranění může zažít každý.
To, že ho Bianca Bellová dokáže věrohodně předat, z ní dělá úspěšnou spisovatelku. Její nová kniha se nevymezuje, nýbrž hledá empatii.
Bianca Bellová: Mona
Nakladatelství Host 2019, 167 stran, 299 korun
