Právě osobní momenty dávají tomuto cestopisu z organizované výpravy skutečný obsah. Po zaznamenání historek o tom, kdo z cyklopartičky vyjel na kopec první, kdo se ztratil a kdo cestou potkal jaka, Boučková podotkne, že právě společenství je lékem na splín a blbou náladu.
"Proto přece jezdí dlouholetí manželé na dovolenou s cestovkou. Aby nebyli sami dva. Aby se napětí rozpustila. Aby se neřešily viny. Aby stížnosti zůstaly nevysloveny. Anebo naopak, aby spolu ti dva nemuseli pořád jen mlčet. Aby se mohli dělat lepší, byli chápavější, vstřícnější, veselejší," píše.
Stačí tohle vyslovit a banální historky o tom, jak se jednotlivé páry, a zejména autorka se svým chotěm, vyrovnávají se špinavým povlečením, dostávají nový rozměr. Nebo stačí zavzpomínat na mámu v Alzheimer centru, na to, jak hranice svobody 30 let po sametové revoluci testují její synové. Stačí dokonce zmínit i obecně známou víru buddhistů o karmě a převtělování.
"Jestli z člověka dělá buddhistu přijetí zodpovědnosti za svůj vlastní život, jsem buddhistka. Věřím, že příčina a následek fungují, že naše návyky a postoje nás buď omezují, nebo osvobozují," píše Boučková a dodává, že kromě buddhistky je také trochu katolička, židovka či evangelička. Proto se dnes píšou cestopisy - ne kvůli popisu exotických krojů a krajů, ale toho, co cestovatel prožívá, jak ho cesta mění.
Autorka však většinu pozornosti logicky zaměřuje na viděné, či - protože jde o zájezd v sedle - na prošlapané. A zde se občas lapí do pastí místopisu, dějepisu či mudrování.
Data, kdy byl postaven který klášter, či "vygůglené" zkratky čtenář ochotně zapomene či rovnou přeskočí, horší je, když autorka svou povrchní dvoutýdenní zkušenost zaměňuje za jev.
V Bhútánu česká výprava na mnoha místech potkává volně pobíhající psy. Ti nejsou nikdy vyhublí či zranění, nikdo je nevyhání ze slunce či stínu. Sice mají všichni blechy, ale autorka ví, že jsou neustále šťastni. "Když měla fenka štěňátka, vždycky pod ní někdo dal deku. Jak to? Jak to, že je v naší vyspělé zemi s tolika vyspělými obyvateli a zákony na ochranu zvířat proti týrání tolik týraných a zubožených psů," prohlašuje jednoznačně.
Opravdu? Opravdu je to u nás tak hrozné a v Bhútánu je psí ráj? Kolik těch českých zubožených psů uvidí návštěvník země na organizovaném zájezdu? A kolik takových přehlédne v Bhútánu?
K podobně unáhleným soudům dochází Boučková i jinde. Stačilo, že něco prohlásili její průvodci nebo to někdo napsal, a už je jasné, že třeba "ženy nejsou v Bhútánském království nijak omezovány". To je ovšem skvělé, hnutí #MeToo zde může najít ztracený ideál! Nebo to v této chudé zemi s autoritativní vládou bude přece jen o trochu složitější? To se nedozvíme, nasedáme na kola a hurá do dalšího údolí.
Ta údolí jsou ovšem úžasná. Partička českých turistů si je užívá, jak umí, a Boučková tento pocit právě skrze ně dokáže čtenářům mile zprostředkovat. A také fotí! Barevné snímky venkovanů, tradičních staveb a monumentálních hor provázejí celou knihu.
Zájezd, který čtenář s Boučkovou absolvuje, se jmenuje Bhútán na kole v pohodě. Ano, je to značně pohodové čtení. Vždyť jsme v zemi, která, když se nemůže pyšnit HDP, obratně se prezentuje pojmem nazvaným hrubé národní štěstí. Jistě jsou zde šťastni nejen psi. Příroda je zde jedinečná, bylo také zrušeno otroctví a povolena televize. Jen kouřit je tu ještě zakázané, ale to přece nevadí, kouřit je nezdravé a monarcha to určitě všechno dělá pro lidi.
Tereza Boučková: Bhútán, má láska
Nakladatelství Odeon 2020, 224 stran, 359 korun
