Píše se rok 1915 a Albert Einstein zveřejňuje svou obecnou teorii relativity. Nepředpokládá, že ještě téhož roku mu německý astronom a matematik Karl Schwarzschild zašle jeho rovnice elegantně vyřešené. Aby dokázal vypočítat, jakým způsobem kolem sebe vesmírná tělesa zakřivují prostor, Schwarzschild si během dnů strávených v zákopech první světové války představil dokonale zakulacenou hvězdu. Narazil ale na problém. Pokud by hvězda dokonalá nebyla a začala se hroutit, její stále se zvětšující hustota kolem sebe vytvoří uzavřený prostor, ze kterého neunikne nic, dokonce ani světlo.
Podobná takzvaná singularita se skrývá také v srdci knihy Strašlivá závrať, kterou ve výborném překladu Anny Štádlerové nedávno vydala Paseka. Autor, dvaačtyřicetiletý Benjamín Labatut, se narodil v Nizozemsku, dětství ale prožil v Buenos Aires, Limě, a nakonec se s rodiči usadil v chilském Santiagu.
Strašlivá závrať je jeho třetí text a první, díky němuž byl nominován na Mezinárodní Bookerovu cenu. Na dvou set stranách představuje hrstku více či méně známých vědců na hranici mezi genialitou a šílenstvím. Podle Labatuta jde o dvě odlišné strany jedné mince. A stejně ambivalentní jsou objevy, které přinesli světu.
V pětici krátkých kapitol se spisovatel zaměřuje především na muže, i když do jeho vzorce vědců coby mučedníků by zapadaly také životy některých vědkyň, například Marie Curie. Na první pohled se volba někomu může zdát nešťastná. Jenže tvrdit, že je kniha jen ódou na jakousi smyšlenou mužskou genialitu, znamená ignorovat jedno z jejích zásadních sdělení.
Na zlomové objevy první poloviny 20. století nahlíží v téměř gotickém světle. Každý krok vpřed nás zároveň vrhá blíž k okraji propasti. Labatut tak zaujímá - a sám ji i zmiňuje - podobnou roli jako britská spisovatelka Mary Shelley z 19. století. Ta si za vzor pro svého šíleného vědce Viktora Frankensteina vypůjčila skutečnou historickou postavu Johanna Dippela, alchymistu experimentujícího s mrtvými zvířaty.
Také v Labatutově příběhu jsou vědci pouhé figurky, často se nedokáží zastavit a díky svým objevům prožívají extázi. Čtenář sdílí jejich nadšení a zároveň tuší, jakou hrůzu s sebou přináší. Kniha tak především vypráví o hledání hranice mezi rozumem a jakousi zvrácenou spiritualitou.
Každá akce vyvolá reakci
Zatímco většina populárně naučné literatury vědecké objevy oslavuje, Strašlivá závrať prvoplánovou chválu odmítá. Hned na prvních stránkách představuje docela jiný pohled na vědu a autor nevynechá žádné náhody.
Začíná obrazem nacistického politika Hermanna Göringa polykajícího kyanidovou kapsli, aby se následně plynule přesunul k Johannu Diesbachovi, muži, který o dvě staletí dříve vynalezl pruskou modř, první syntetický pigment na světě a zároveň barvu, jejíž chemické složení se stalo základem pro kyanid. Každý objev si totiž vybírá i svou cenu. Labatut čtenáře pomalu, ale jistě směřuje od nevinného pigmentu k plynovým komorám koncentračních táborů.
Cyklon B, jímž nacisté jen v Osvětimi zavraždili přes milion lidí, v okolí zanechává příjemnou modrou barvu a má prý podobnou pachuť jako kyanid. "Pálí na jazyku a chutná trpce," potvrzuje jediný dochovaný záznam o jeho chuti.
I díky takovým příběhům působí Strašlivá závrať místy až hororově. Třeba když líčí plynový útok na bojišti první světové války. "Když se vojáci ráno 22. dubna 1915 probudili," píše Labatut, "viděli, jak se k nim přes území nikoho plazí obrovský nazelenalý mrak."
Strůjcem tohoto mraku byl německý chemik židovského původu Fritz Haber. Už jeho manželka prohlédla, jakou hrůzu způsobil, a to ani netušila, kolik lidí kvůli jeho objevům umře v plynových komorách jen o několik dekád později. Muži vyčetla, že "svojí metodou sprostě zneužívá vědu, aby mohl vraždit lidi jako na běžícím páse". Ovšem Haber svůj vynález oslavoval. Tedy do chvíle, než byl za podíl na chlórovém útoku v bitvě u Yper prohlášen za válečného zločince a jeho žena spáchala sebevraždu.
Haber byl zároveň první, komu se podařilo ze vzduchu extrahovat dusík ve formě čpavku. Zachránil tak před hladomorem miliony lidí a získal Nobelovu cenu. Jenže pokud někdy cítil vinu, dodává Labatut, nebylo to ani tak kvůli smrti velkého množství lidí, ale "protože jeho metoda získávání dusíku vychýlila přírodu na naší planetě z rovnováhy do té míry, že se teď děsí, že budoucnost tohoto světa nebude patřit člověku, nýbrž rostlinám".
"Bylo by naivní myslet si, že dosáhneme pokroku bez následků," říká Labatut v rozhovoru pro americký Louisiana Channel. Podle něj věda nemá svědomí, zato veškeré lidské poznání podléhá Newtonovu třetímu fyzikálnímu zákonu: každá akce vyvolává podobně silnou reakci. A Strašlivá závrať je takových reakcí plná - průlomové objevy se nám jeden za druhým vymykají z rukou a některé s sebou strhnou i své vynálezce. Labatutovi vědci se stránkami pohybují závratnou rychlostí, mizí a zase se objevují, jako by všichni mířili ke stejnému cíli.
Když přestáváme rozumět světu
Že takovým cílem je singularita neboli černá díra pohlcující vše, co známe, začíná být jasné ve druhé části. Kromě astronoma Schwarzschilda spisovatel zmiňuje úzce spojené příběhy mimořádných matematiků Šiničiho Močizukiho, a především Alexandra Grothendiecka. Právě tento Francouz německého původu, ve svém oboru jedna z nejvýraznějších osobností uplynulého století, strávil víc než polovinu života snahou smazat po sobě jakékoliv stopy. Uvěřil, že v centru veškerého poznání se skrývá jakási tajuplná entita. Nazval ji "srdcem v srdci" a myšlenka na ni byla natolik děsivá, až ho pohltila.
Stejný osud potkává další vědce stojící na hranici velkého poznání. Většina knihy se věnuje Erwinu Schrödingerovi a Werneru Karlovi Heisenbergovi, důležitým představitelům moderní kvantové fyziky. Zatímco ten první v roce 1926 přišel s rovnicí, která zdánlivě sjednotila tehdejší chemii a fyziku, Heisenberg jedné blouznivé noci během dlouhého pobytu na ostrově Helgoland naopak vymyslel teorii rozbíjející jakoukoliv představu jednoty.
Heisenbergův princip neurčitosti se stal kontroverzním, ale uznávaným fenoménem. Albert Einstein o něm odmítal mluvit a ještě dnes se s ním soudobá fyzika snaží vypořádat. Labatut skrze ni splétá příběhy všech ostatních vědců - je to totiž právě v momentech zásadních objevů, kdy tito muži přestávají rozumět světu. Stejní muži, kteří by nejspíš nikdy nepřipustili, že jsou ovládáni emocemi, a přitom často nedohlédnou na konec svých tužeb. Podle Labatuta se tak ocitají na okraji propasti, kterou sami pomáhali vytvořit. To oni jsou zodpovědní za zkázu, i když se snažili vytvořit lepší svět.
Spisovatel si onu podvojnost poznání dobře uvědomuje. Na dotaz, jestli se díky vědě a technologii neřítíme do záhuby, ale odpovídat odmítá. "Myslím, že naše stíny se prodlužují, hlavně proto, že světlo, které vrháme na okolní svět, svítí stále jasněji," vysvětluje. Není složité odvodit, že podle něj nás nečeká lehká budoucnost.
Klíčem k pochopení je název knihy. Přestože i ten český naznačuje závrať z výšin lidského poznání, volný překlad ze španělštiny zní o něco jasněji, spíš Strašlivá zeleň, a odkazuje k závěrečné pasáži. V ní se vypravěč, snad sám Labatut, setkává se sousedem. Noční zahradník ho informuje, jakým způsobem umírají některé stromy, především citrusovníky. Na konci životního cyklu vyprodukují poslední obří várku plodů, jenže jich vyprodukují příliš mnoho najednou. "Větve se pod jejich vahou lámou," vypráví zahradník "a po pár týdnech se na zemi válí vrstva shnilého ovoce. Je to zvláštní, říká mi zahradník, taková plodnost před smrtí."
Strašlivá závrať čtenáři nenabízí žádnou vizi ani časový rámec předpovídaného konce. Jako by se nechtěla odhodlat k jakýmkoliv závěrům. A v tom je snad její největší problém: příliš často se snaží působit nevyhraněně, nakonec i autor ji popisuje jako "ani román, ani povídky, ani esej, pohybuje se na tenké hranici mezi fikcí a skutečností". Jenže jak zjistili i vědci, o nichž Benjamín Labatut píše, ona nejistota nás dokáže zmást, nebo přímo pohltit. A pokud je vše na světě nejisté, má ještě cenu žít?
Kniha
Benjamín Labatut: Strašlivá závrať
(Přeložil Anna Štádlerová)
Nakladatelství Paseka 2022, 208 stran, 329 korun.
