Když se autora knihy, třiašedesátiletého ilustrátora Kena Krimsteina, ptali, proč se rozhodl adaptovat životní osud možná největší myslitelky 20. století, odpověděl jednoduše: Agent řekl, že si mohu vybrat.
Karikaturista amerického časopisu New Yorker se proto rozhlédl v oborech historie a filozofie, které ho nejvíc zajímají. Ambice neměl malé: do komiksového jazyka chtěl převést opravdu složité téma. Přes eseje kritika a filozofa Waltera Benjamina se dostal k politické teoretičce Arendtové a začal se ptát, jak je náš život propojen s idejemi, jak filozofové převádějí své teorie do života a jak je žijí.
Klíč k životu
Politická teoretička a její život i práce se z této perspektivy jevily jako ideální materiál. Arendtová se vždy odvíjela od toho nebo naopak napojovala na to, co žila. Když se ve 30. letech minulého století s nástupem nacismu začal v Německu projevovat antisemitismus, okamžitě ho zkoumala. Jakmile ji kvůli analyzování antisemitské propagandy zadrželo gestapo, pochopila, že je čas utéct. V prvním exilu v Paříži nepřestávala pomáhat Židům - pracovala pro Světovou sionistickou organizaci, která transportovala židovské děti do bezpečné Palestiny.
Inteligence Arendtové, schopnost být vždy ne o jeden, ale několik tahů napřed, spočívala i ve způsobu, jakým německá Židovka bojovala o holý život. Považovala se za důslednou, byť poněkud pomalou myslitelku, přesně však věděla, kdy utéct. Ty útěky byly v jejím životě tři a právě je použil Krimstein jako klíč k autorčinu životu i myšlení.
V konstruování své politické teorie Arendtová stavěla na fenomenologických základech, celoživotně ji inspiroval Martin Heidegger, a to navzdory jeho obdivu k nacismu, který trval až do konce druhé světové války a za nějž se nikdy neomluvil.
Vrcholem tvorby Arendtové se stala kniha Původ totalitarismu z roku 1951, docházející k závěru, že hrůzy nacismu a stalinismu nelze vysvětlit, je možné jim pouze porozumět. Tedy přijmout skutečnost a unést nápor, který na nás nakládá. Zní to neuspokojivě, ale pravdivě. A o pravdu šlo Arendtové vždy.
Krimsteinovi se podařilo vystihnout zásadní momenty jejího pracovního i osobního života, už méně se mu však daří vyskládat z nich komplexní obraz. Jeho skicovitý styl sedí k intelektuálce, jež vše znovu a znovu promýšlí. Je efemérní, netrpělivý, nutkavý. Naráží však na obvyklá úskalí biografií.
Často se životopiscům stává, že dílo interpretují podle toho, čím dotyčný prošel. Totéž se přihodilo Krimsteinovi, který se nechává okouzlit Arendtovou coby femme fatale s věčnou cigaretou v ruce. Pro její myšlenky - i když chápeme nutné zjednodušení, protože se jedná o komiks, nikoliv filozofický spis - zkrátka nezbylo tolik místa nebo jsou odvozeny z jejího života.
Druhou záludností biografií význačných osobností bývá množství slavných, kterými se obklopují, a kruhy, v nichž se pohybují. Pro pochopení jejich významu je tedy potřeba znát i životopisné údaje. Krimstein se s tím vypořádal akademickým způsobem, poznámkami drobným písmem pod čarou, což vůbec není šťastné.
Komiks je založen na plynulém čtení, kdy čtenář dokáže spojit jednotlivé panely a doplnit si v hlavě, co mezi nimi není, co zmizelo "ve škarpě". Když je však pravidelně odváděn k poznámkovému aparátu, čtení se zadrhává. Komiks má nejblíže k filmu: těžko si představit, jak si divák zastavuje životopisný film, aby si pustil vysvětlující videomedailonek.
Jenže jak jinak porozumět vlivům a době, v níž se Arendtová pohybovala a jež ji určovala? Zajímavou cestu, a jistě ne jedinou, nabídla švédská autorka a moderátorka Liv Strömquistová ve svých komiksových esejích Ovoce poznání a Nejrudější růže rozkvétá. Zatímco v prvním se zabývala ženskou sexualitou a mýty, které ji provázejí, ve druhém se vrhla na cit nejhlubší - lásku.
Oba fenomény analyzuje za pomoci sociologie, filozofie, kulturní antropologie nebo religionistiky, ale teorie a teze vědců tlumočí do laického jazyka. Ta odvaha a možná i drzost z jejích knih dělá opravdu přístupné intelektuální příběhy. Čtenáře motivují zjistit si víc. A díky komiksové formě tak nějak zapomíná, že v díle Strömquistové je více než dost informací, tedy textu.
Nejsou to jen písmenka
Ken Krimstein je především zkušený karikaturista, význam letteringu neboli sazby textu v komiksu pochopil velice dobře. Bohužel totéž nelze říct o českém nakladateli, který se rozhodl obejít bez odborníka na tuto dnes už samostatnou disciplínu.
Mnohé napoví již obálka, ještě viditelnější je pak problém na stránkách komiksu. Tam, kde Krimstein volil expresivní ruční lettering, nesourodě velká písmena nejen v rámci bublin, ale třeba také slov, různý sklon jednotlivých písmen, jde redaktor nejjednodušší cestou - digitálním fontem a zarovnáním. A to je v případě komiksu slepá ulička, protože písmena tu nejsou jen pro text, ale také pro obraz, který dotvářejí a přidávají mu další rozměr. Tím rozměrem je často zvukový efekt, o ten čtenář českého překladu přichází.
Příkladem může být scéna, v níž otec Arendtové zažívá blouznivý syfilitický záchvat. V originále na svou malou dceru řve "Neznám tě, netvore!" a písmena jsou rozmístěna všude do prostoru mezi dvě postavy jako podivná hradba. Nesmyslnost tvrzení zvýrazňuje fakt, že z písmen zbyly jen obrysy.
V českém vydání najdeme jednoduše tři slova s vykřičníkem, dvě černá a jedno bílé.
Je skvělé, že komiksu už u nás důvěřují i jiní než jeho tradiční nakladatelé. Teď ještě využít zkušeností kolegů a odborníků, pro které je deváté umění profesní náplní. Jinak to výsledku zásadně ublíží.
Tři útěky Hanny Arendtové asi čtenáře autorčina díla příliš neuchvátí, přesto by mohly být slušnou návnadou pro ty, kdo se na její teze ještě nechytili.
Komiks
Ken Krimstein: Tři útěky Hanny Arendtové - Tyranie pravdy
(Přeložila Tereza Matějčková)
Nakladatelství OIKOYMENH/Filosofický ústav Akademie věd České republiky 2021, 234 stran, 388 korun.
