Pětačtyřicetiletý držitel Pulitzerovy ceny za válečný román Jsou světla, která nevidíme se tentokrát vypravil do Říma. Dostal roční stipendium od americké akademie, a tak do Itálie odjel se ženou i dvěma právě narozenými dvojčaty. Každý den si zapisoval dojmy, protože "dobrý deníkový záznam by měl vypadat jako milostný dopis světu". Zápisky, upravené do knižní podoby, nedávno vyšly v českém překladu.
Představují především lyrickou poezii v próze, úvahy o úžasu a vděku za každodenní zázraky, které může Američan v Římě prožít. "Jen v Itálii chutná čokoláda z vajíčka obsahujícího dva červené plastové roboty tak dobře, že byste brečeli," píše například.
Anthony Doerr ale není jen nadšeným slepým pozorovatelem a komentátorem. Dobře si uvědomuje úskalí i tíhu života v Římě, tom obřím skanzenu pro turisty. Město ho fascinuje, udivuje a také odpuzuje. "Obrovský plakát na džíny značky Levi's, který se vlní na fasádě čtyři sta let starého kostela," poznamenává jednou.
S chutí komentuje a promýšlí vše, čím si Řím protiřečí, čím cizince obohacuje, o co jej okrádá, nebo dokonce ohrožuje: "Dočetli jsme se, že strávit den chozením pěšky v římských ulicích je jako vykouřit osmnáct cigaret."
A stejně jako se Doerr cítí být cizincem ve fascinujícím, všechny dojmy až příliš pohlcujícím městě, popisuje i svou novou životní roli.
"Mít mimino je jako přivést si domů hlučného, nesrozumitelně mluvícího cizince a snažit se uhádnout, co rád jí," píše. Což také přináší naprostou ztrátu spisovatelského ega. Muž, který býval v první řadě autorem, se teď coby otec dvojčat především touží pořádně vyspat.
Samostatnou částí puzzle o Římu, které Doerrova kniha skládá, jsou úvahy o díle antického autora Plinia staršího nazvaném Historia naturalis.
Pliniova jedna z prvních všeobecných encyklopedií starověku Američana strhne natolik, že ji upřednostní v době, kdy chtěl psát román o francouzském odboji za druhé světové války - později ho samozřejmě dopíše a z knihy se stane světoznámý bestseller Jsou světla, která nevidíme.
Doerr v Římě zdědí pracovnu po zemřelém básníkovi, a tak si do ní nosí co nejvíce Pliniových svazků. Celé dny v nich listuje a dělá si výpisky. A také v díle antického autora nachází podobnou dualitu jako v Římě samotném: Plinius ho dojímá svými zjevnými omyly, ale zároveň udivuje hlubokou erudicí, díky níž mohl mnoho staletí před Galileem Galileim a Koperníkem tvrdit, že země je kulatá a každých 24 hodin se otočí kolem své osy. "A neřekl snad také, že jediná jistota je, že nic není jisté?" ptá se Doerr.
Nakonec dochází k závěru, že "beletrie nemůže s tímhle chlapem soupeřit", a dál okouzleně listuje, vypisuje si poznámky téměř celý zbývající rok v Římě.
Krása Doerrova psaní spočívá v křehkosti, téměř průzračnosti textu, protkaného krutostí až mrazivých postřehů. Například když líčí autonehodu zaviněnou dvěma staršími americkými turisty, při níž přímo před spisovatelovými okny umírají rodiče malého chlapce.
Anthony Doerr: Čtvero ročních období v Římě
(Přeložila Blanka Šustrová)
Nakladatelství Moba 2019, 216 stran, 299 korun
Jinde z knihy září svérázný humor či okouzlující sebeironie. Anthony Doerr si nehraje na znalce historických památek, architektury, přírodních věd nebo literatury. Přesto jím bezesporu je a své znalosti dokáže pomocí beletrie zprostředkovat snad ještě lépe než Plinius starší. Nebo alespoň s jeho pomocí, stejně jako s pomocí všech svých oblíbených spisovatelů, sochařů či umělců, jimž v knize dává prostor.
Číst Doerrovy zápisky z Říma vyžaduje nějaký čas. Tak jako si Doerr vypisoval z Plinia, i Doerrův čtenář neustále bere do ruky tužku a sešit, aby si vypsal celé odstavce. A samozřejmě přemýšlí, jak se co nejdříve vypravit na co nejdelší dobu do italské metropole. Tentokrát bude úplně jiná. Díky jednomu Američanovi, který z Říma udělal nezapomenutelnou, živou románovou postavu.
