Přiměřenější by bylo napsat: stanuli u brány pekel. Ale zase - to časté přirovnání hrůz nacistických lágrů k peklu přece kulhá, do pekla se podle náboženských textů člověk dostane za trest. Provinil se, zhřešil, nyní sklízí odplatu. Tu nejspravedlivější. Jaké ale tady bylo provinění vězňů? A přece rozumíme, proč osvoboditelé i oběti tolik mluví o pekle. To je přeci místo, kde není Bůh, tedy ani lidskost.
Takže jinak. Ještě než Britové spatřili tu hrůzu, zdálky ji cítili. Jen za poslední měsíc v Bergen-Belsenu zemřelo přes 18 tisíc lidí. Ti ještě živí - po osvobození zemře více než deset tisíc z nich - tu nezřídka živoří v sousedství rozkládajících se mrtvol. Mrtví byli úplně všude, někde mezi nimi například Josef Čapek a také Anne Franková se svou sestrou Margot.
Dnes je Anne Franková ikonickou tváří holokaustu. Když se autor těchto řádků ptá svých studentů, zda ze šesti milionů obětí holokaustu mohou uvést jedno konkrétní jméno, většinou si vzpomenou právě na ni a tím to zpravidla končí. Mladá dívka Anne Franková a její deník - v mnoha zemích povinná školní četba. Nejpřekládanější nizozemská kniha od německé autorky.
Rodina Frankových se do Holandska vystěhovala v roce 1933, protože v čerstvě hitlerovském Německu Židům končila budoucnost. Mnozí se utěšovali, že diskriminačními nařízeními a zákony se jen vrací do minulosti. Frankovi odjeli a usadili se v Amsterdamu, ale po okupaci Holandska v květnu 1940 na ně i tam dosáhly rasové zákony. Prostor k životu se začal scvrkávat.
V létě 1942 začaly deportace Židů ze západních zemí, ale otec Frank byl prozíravý a už rok připravoval skrýš pro celou rodinu. Zvolil místo pod svícnem, zadní trakt domu, kde měl svou kancelář a sklad, tam by je mohla pohltit ta dobrá, ochranná tma.
V červenci 1942 se tam narychlo přemístili, původně měli zmizet o týden později, ale dcera Margot dostala obsílku k transportu, meškat se nedalo. Nakonec ta skrýš hostila osm lidí - rodinu Frankovu, to znamená rodiče Otto a Edith s dcerami Margot a Anne, dále tříčlennou rodinu van Pelsových a zubaře Fritze Pfeffera.
12. června 1942 dostala Anne ke svým 13. narozeninám sešit a hned do něj začala psát dopisy své fiktivní, nejlepší přítelkyni Kitty. Svěřovala se papíru, protože nebylo člověka, s kým by mohla tak otevřeně mluvit. Psala i proto, aby si projasňovala, co si myslí a kdo je. Deník puberťačky. A tento účel nezměnilo ani více než dva roky trvající ukrývání.
Vlivem nedobrovolně dobrovolného skrývání a ztráty intimity se deník stal také kronikou tajného života malé, výbušné komunity. Kronikou nadějí i depresí, hádek, smiřování, mlčení, touhy po pochopení, odhadů vyhlídek a vynucené snášenlivosti.
4. srpna 1944 bylo po všem. Do domu vtrhlo gestapo, šlo najisto. K ničemu byly ty roky naplněné opatrností, úzkostmi a nadějí - a bylo už skoro dva měsíce od vylodění Spojenců ve Francii. Dodnes se spekuluje i vědecky bádá, kdo ukrývané Židy udal. Odpověď se patrně nikdy nedozvíme.
Osazenstvo domu bylo po krátkém pobytu v tranzitním táboře v holandském Westerborku deportováno do Osvětimi. Byl to poslední vlak, který nacisté vypravili z Nizozemska do Osvětimi. Ta ovšem neměla být konečnou stanicí - polovina postav z Annina deníku byla před koncem roku 1944 rozvezena do lágrů v Německu. Válku přežil jen otec Otto a čtveřice statečných pomocníků, kteří celou tu dobu všech osm ukrývaných zásobovali jídlem, kuřivem, přinášeli jim zprávy, a byli jim tak jediným spojením se světem.
Miep Giesová, patrně hlavní duše mezi nimi, zachránila před gestapem i Annin deník. Jeho prvním čtenářem se stal otec Otto. V roce 1947 byl deník poprvé a s řadou cenzurních zásahů ze strany Otto Franka vydán v Nizozemsku.
Důvody ke škrtům časem pominuly, vydání posledních let zpřístupňují deník v jeho úplnosti. U nás o odkaz Anne Frankové soustavně pečuje nakladatelství Triáda. O tom, co přesně stojí za tak masovým úspěchem knihy, se vedou debaty - odpověď leží nepochybně v sepětí tří faktorů: literatura, kronika a tragický osud.
Deníková Kitty dnes, 75 let po smrti Anne, píše z Prahy:
Milá Anne,
píšeš, že papír snese všechno, ale mně už nejde mlčet a jako kluk z plakátu sestupuju do ulice a proti Tvému očekávání si beru slovo. Tolik věcí, o kterých píšeš, se mě dotýká - i já potřebuji oslovit svou věrnou kamarádku na život a na smrt.
Píšeš, jak jsi posedlá přírodou, protože už jsi tak dlouho nevytáhla paty. To mi povídej. Většinu času trávím teď zavřená doma. Jenže já můžu dělat hluk, vykouknout z okna, napustit si vanu a nahlas se chechtat. Tohle všechno Ti chybí a přitom se ani moc nelituješ, vždy se bojíš o ty ostatní, co nemají skrýš, co je ženou ve vlaku na východ a tam je utýrají. Taky se nechci litovat. Školu jednou otevřou, to je jisté, ale teď se zrovna jako Ty učím korespondenčně. Tedy my už na to máme televizi.
Než jste se ukryli, mohla jsi ven jen s hvězdou na kabátě. Já tu zas furt slyším, že nesmím do parku bez roušky. Vím, tohle srovnání nesedí, ale víš přece, jak jsou někdy lidi zpitomělí strachy. Určitě bys s tím dělala psí kusy a třeba bys i vážně ocenila, že Tě za tou látkou není vidět. Stejně ale nechápu, proč se tolik podceňuješ, podle mě jsi hezká a živost Tvých očí nic neskryje.
Anne, jak jsi mohla tak dlouho vydržet s mámou, tátou a ségrou za krkem? Kdybych uměla tak dobře pozorovat a pak popsat lidi jako Ty, udělala bych si nad sešitem svou tajnou chvíli, jiný svět, abych jim unikla. Ale neumím se soustředit, pořád mě něco vyrušuje, zprávy, kamarádi, fotky.
Líbí se mi, jak jsi tvrdá a krutá, když píšeš o matce, a pak často přibrzdíš a zkoumáš samu sebe. Umíš být nesmlouvavá a náročná a nebaštíš dospělým ty jejich vychytralé, bezradné řeči, kterými se jen brání před svými prohrami. Jsou to chudáci a chtějí, abychom byly taky takové, snad ještě před menstruací. Chci být jednou právě takovou matkou, jak ji popisuješ Ty, moderní, chápavou a se svým názorem.
Podle toho, co píšeš, si i já myslím, že jsi někdy moc drzá, promiň, ale možná jen proto, že já jsem bázlivá a nevím, co chci. Ty jsi chtěla být novinářkou nebo spisovatelkou a vidíš, povedlo se. Chtěla jsi i do Hollywoodu, ale skončilo to u obrázků filmových hvězd na zdi.
Ale vlastně ve filmu jsi byla několikrát - ten první o Tobě, deníku a vůbec všech ve vašem domě, byl natočený právě v Hollywoodu. První americký film o holokaustu (tak se tomu válečnému vraždění Židů teď říká) a zrovna o Tobě. Sice trochu pozdě, až v roce 1959, ale dost Ti to tam sekne.
Jen mě trápí, že divák se málem ani nedozví, že se musíte skrývat jen proto, že jste Židé. Jako by se o tom mělo taktně mlčet, protože každá doba má přece své oběti. Ve svém deníku přitom kolem toho pořád kroužíš, zápasíš s tím, co pro Tebe židovství znamená, a dokonce se odvažuješ doufat, že po válce už nebude žádný antisemitismus. Že to, jak Židé snášejí pronásledování a zabíjení, všem obměkčí srdce a příště bude každý v každém vidět jen člověka.
A vidíš, pro některé lidi je dnes Tvůj deník podvrh. A snad ani žádná Anne neexistovala, říkají, protože neexistoval žádný holokaust. Umřít jednou, to se stane každému, ale být zabit dvakrát…
Taky mě zaráží další věc, jak totiž v tom filmu říkáš na půdě (je to trochu přiblble teatrální, ještě žes to neviděla), jak věříš, že lidé jsou v jádru dobří. A hned všichni v kině začali smrkat. Ale já přitom tuhle větu ani myšlenku v Tvých dopisech nenacházím. Nebo si to fakt myslíš? A řekneš to pak i tátovi ve vlaku, sestře v lágru?
Bojím se, že lidi prostě neunesou, když něco špatně skončí, pořád potřebují něco pozitivního, nad sladkou puberťačkou se smutným osudem spřádají pohádky, které Ty tolik nesnášíš. Když někdo někoho pronásleduje, tak na tom nic dobrého není a nic ušlechtilého z toho nekouká. Svět je navoněná hrůza a jediným hrdinou v něm je ten, kdo někomu skrytě a vytrvale pomáhá.
Často z vás dělají mučedníky, i to by Ti asi bylo proti mysli. Zajímá Tě historie, tak si jistě vybavuješ, že mučedník se přeci vždycky mohl rozhodnout, zda popře svou víru, zradí, nebo se raději nechá zabít. Jakou možnost máte vy, ti z vás, kdo chtějí tolik žít? Co pro to můžete udělat?
Mimochodem jsem Ti vděčná, že ve svém psaní nikomu nestraníš a všechny ty malichernosti a drobná, nepřekonatelná sobectví líčíš tak jasně. Je to divné, ale občas se to musí říct: Židé jsou lidé se všemi ctnostmi i nectnostmi, jako každý jiný. Často se dnes píše, jak si v ohrožení pomáháte, semknete se a děláte jeden druhému pomyšlení. Prostě andělská stvoření. No řekni, není tohle rasismus naruby?
Často se bavím Tvými vtipy. Třeba jak píšeš: Gándhí už zase jí. A víš co? Viděla jsem ještě další film o Tobě a Tvého tátu tam hraje herec, co hrál v jiném filmu Gándhího. Umíš si představit Ottu, jak drží v Indii hladovku?
Budu končit a chtěla bych nějak útěšně, jako nejlepší přítelkyně. Takže to nesmí být falešné. Ach jo, najednou jsem si vzpomněla, že jsi mi jednou napsala: Moje plnicí pero bylo zpopelněno, přesně tak, jak si to později přeju i pro sebe. Moje dobrá Anne, v 15 letech skončíš zahrabaná v jámě a nikdo nebude vědět, ve které.
Pamatuješ na ten živý sen, cos měla o kamarádce Hanneli? Jak jsi ji viděla v hadrech, vyzáblou, nešťastnou a v jejích očích jsi četla výčitku: Ó Anno, proč jsi mě opustila? Napsala jsi mi: Proč jsem byla vyvolená já, abych žila, a ona možná musí umřít?
Pro Tvé dobré srdce a lásku k pravdě Ti musím napsat, že Hanneli neumřela. Po válce se vrátila. Tvůj deník ale brzy skončí a happy end mít nebude. Ale když píšeš "Hanneli, vždycky se vidím na tvém místě", vím, že lepší kamarádku nikdo nikdy neměl.
Tvá věčná Kitty
Autor přednáší o holokaustu na CERGE-EI.
