O svých úspěších v zemi vzdálené přes půl světa si však Anna Cima až doteď četla v malém japonském bytě, kde se zahřívala přímotopem a PET lahvemi s horkou vodou. Při příležitosti nedávné návštěvy Česka s ní Aktuálně.cz mluvilo o literárních ambicích, kulturních šocích či stesku po ústředním topení.
Váš debut Probudím se na Šibuji získal Magnesii Literu, Cenu Jiřího Ortena i Českou knihu. Co to s vámi udělalo?
Tím, že jsem celý rok byla v Japonsku, jsem úspěchy knihy sledovala s odstupem přes půl světa. Radost byla samozřejmě veliká v případě každé z těch cen. Vnímám to jako ocenění práce, kterou jsem na knize odvedla. Psala jsem ji dva roky, další dva byla v nakladatelství. Zároveň to beru jako motivaci stejně poctivě přistoupit i k další práci.
Přináší s sebou život spisovatelky veliké změny?
Pro mě moc ne. Strašně moc času trávím čtením, mimo jiné i pro svůj akademický výzkum. Neustále pracuji s texty. Také překládám. Navíc jsem poměrně systematická. Každý den sedím u počítače a píšu, buď vlastní texty, nebo něco do školy, takže se mi režim moc nemění. Probudím se na Šibuji mi přinesla nějakou pozornost, takže sem tam dám někomu rozhovor. To mě těší. A občas napíšou čtenáři, což mě vždycky nakopne. To je asi jediné, co se změnilo.
Nepřemýšlela jste nad tím, že by někdo vydal román pana Kawašity, spisovatele vystupujícího v Probudím se na Šibuji?
Moc ne. Je to postava, která se má vyskytovat pouze v Probudím se na Šibuji. Kdybych vydala román, který napsal on, asi bych se tím nevyjádřila k žádnému aktuálnímu tématu. Bylo by to takové samoúčelné. Současnost mi přijde mnohem důležitější než se živit na tom, co už vzniklo.
Baví vás víc psaní, nebo Japonsko? Jestli je to oddělitelné.
Psaní mě baví asi ze všeho nejvíc. Pro mě to je fakticky naplňující. A Japonsko se pomalu stává mojí vnitřní součástí. Jednak tam žiju, jednak už je to spousta let, co se mu věnuju. Vlastně už od střední školy. Takže je ode mě neodlučitelné. A je to nevyčerpatelná studnice témat, takže se mu přirozeně věnuju i v psaní. Dost možná časem napíšu text, který se Japonska týkat nebude. Teď je pro mě ale Japonsko nejzajímavější.
Kam se chcete posunout jako autorka?
Šibuja do velké míry vychází z osobních zážitků, což je u debutů docela časté. Taky bývají nezřídka napsány v ich-formě, což je i případ Probudím se na Šibuji. Spousta čtenářů si proto myslí, že se mi to všechno skutečně do puntíku stalo. Já bych teď chtěla vymyslet fikční svět, který nebude tak moc založený na osobních zkušenostech. Ráda bych pracovala s více postavami, věnovala se hlouběji jejich psychologii. Prostor pro vývoj tu samozřejmě je, stejně jako spousta věcí, které bych chtěla vyzkoušet. Mám na čem pracovat.
Byl Probudím se na Šibuji vůbec debut? Na prvotinu šlo o dost rafinovaný text.
Je to moje první věc, která vyšla, pokud opomenu povídky, které se možná někde objevily kdysi dávno. Já jsem chtěla psát odmalička. První velkou věc jsem napsala na gymplu, měla přes sto stran. Už jsem plánovala, že to vydám. Pak jsem to dala přečíst někomu blízkému, myslím, že to byl táta, a ten mi řekl, že to ještě není ono a že by s vydáním počkal na nějaký lepší text. Znovu jsem to zkusila na bakaláři. Zase to nebylo dostatečně dobré. Zajímavé je, že v každém z těch dvou textů byly ty nedokonalosti jiné.
Jaké?
První text měl nedotažený příběh a nefungoval v něm fikční svět. Pokud se uprostřed textu najednou objevují věci, které s fikčním světem nekorespondují, nebo jeho pravidla dokonce porušují, je to špatně. Když si nastavíte pravidla fikčního světa, musí stoprocentně fungovat. No a já se zamotala v takovém fantaskním příběhu a najednou to celé přestalo dávat smysl. Celé se to na konci rozpadlo.
Ve druhém textu sice příběh docela fungoval, ale byl takový prázdný. Nebylo to úplně moje prostředí, o kterém jsem se rozhodla psát. Neznala jsem ho dobře a z toho textu to bylo poznat. Takové věci se prostě stávají a člověk se na tom učí. Napsat text je obtížné. Všechno musí fungovat: příběh i fikční svět musí být plnohodnotný a zajímavý.
Oba ty nepublikované texty byly ale ve výsledku přínosné. Jinak se člověk psát asi nenaučí než tím, že napíše něco, co není dobré, a někdo mu řekne: tohle musíš napsat lépe, jinak. To se vlastně děje i teď. Rozhodně bych neřekla, že umím psát. Pořád se potřebuju radit, zkouším na manželovi, jestli na něj to či ono v příběhu, který píšu, funguje, nebo ne. Moje výhoda spočívá v tom, že nemusím chodit na žádné kurzy tvůrčího psaní. Jako malá jsem hodně četla, a později mě začalo bavit nimrat se v textech, zkoumat, jak to autor dělá, opisovat od něj. Také jsem měla výhodu, že můj táta se zabývá psaním, takže mi mohl v začátcích trošičku poradit.
Od kterého autora jste se naučila nejvíc?
Tři roky zpátky mi obrovsky otevřel oči jeden román od Kenzaburóa Óeho. Nevyšel česky. V angličtině se jmenuje Silent Cry, v japonštině, kdybychom to přeložili do češtiny, Fotbal prvního roku éry Man'en, což je pro Čechy naprosto nicneříkající název. Je to ale výborný text, text nobelisty. Úžasně prokomponovaný, hutný, strašně chytrý, dotýká se několika témat japonské historie. Fantastická věc.
Když jsem to přečetla, říkala jsem si: no jo, to je ta hloubka, které by člověk měl zkusit dosáhnout. Na autorech obdivuju schopnost vyjádřit se k tématu skrz rafinovaně postavený text. Umět vybudovat napětí, vyprávět poutavý příběh, ještě do toho něco implementovat. V tomto ohledu mě Óe dost ovlivnil. Také proto jsem nakonec nechtěla vydat jenom obyčejné povídání o japanologii. Musí tam být něco navíc, říkala jsem si. A tím něčím navíc se stal příběh Kawašity.
Cítíte se být součástí české literatury? Máte chuť se tady zapojovat do provozu?
Když jsem vydala Probudím se na Šibuji, cítila jsem potřebu doplnit si současné autory, o kterých jsem věděla, že se čtou. Alespoň se kolem toho ochomýtnout. Můj primární zájem je ale v japonské literatuře. To je moje profesní povinnost, přehrabovat se v ní. Kdybych měla k těm japonským ještě číst české věci, asi bych se zbláznila. Začala jsem se ale o českou literaturu zajímat víc.
Kterou českou knížku jste přečetla a co jste na ni říkala?
V Japonsku má teď veliký úspěch Bianca Bellová a její Jezero. Je tam o něj skutečně velký zájem, dobře se prodává, má dobré kritiky. Já jsem Jezero četla, když bylo před pár lety vybráno jako soutěžní text pro překladatelskou soutěž Cena Susanny Rothové, stejně jako později Šibuja. Už tehdy mi přišlo zajímavé. Když letos vyšel jeho japonský překlad a Bianca měla v Tokiu čtení, byla jsem se podívat. Tak trochu jsem byla i součástí té akce, protože se tam představovala Šibuja, třebaže japonský překlad zatím není. Bianca to dovolila, je ohromně velkorysá.
Na českou literaturu je myslím Jezero veliký pokus vykročit jiným směrem. Přijde mi, že i v rámci Biančiny tvorby se dost liší od textů, které psala předtím. Po intimních příbězích je Jezero doslova epické. Chlapec se vydává na cestu, během které překonává nejrůznější těžkosti. To je vlastně úplně mytologický syžet. Pak zde máme touhu po matce a veliké environmentální poselství s tím vysychajícím jezerem. Těmito tématy i zpracováním se Jezero dotýká nás všech, i proto si myslím, že se ve světě tak dobře prodává. Dokážou to číst i Japonci a rozumí tomu velice dobře. Biančinu novou knihu Mona jsem ještě nečetla a jsem na ni moc zvědavá.
Láká vás historie, politika? Snažím se obejít otázku na další knihu, protože vím, že mi neodpovíte. Ale kdybyste přiblížila alespoň vaše nové téma…
Tak dobře. Co se týče japonské literatury, tak ta už se touhle knížkou prozatím dost vyčerpala. Psát o dalších japonských autorech, to bych si musela vymyslet dalšího Kawašitu. Teď chci psát trochu o tom, co sama v Japonsku zažívám nebo odpozorovávám. Sleduji fungování různých složek japonské společnosti, abych ji dobře znala a mohla pak o ní zasvěceně psát.
A jak to v japonské společnosti vypadá?
Záleží, na co byste se ptal konkrétně. Navíc, já nejsem sociolog. Dohledávám si nejrůznější informace o sférách japonské společnosti, které mě zajímají. Teď jsem se třeba zavrtala do japonského policejního systému. Funguje jinak než ten náš. Nejprve jsem si sehnala všechny populárně odborné publikace o něm, a když mi stále unikaly odpovědi na některé otázky, skončila jsem pročítáním zákoníků trestního práva.
Takže vás Japonsko ještě něčím překvapuje?
Teď mě překvapila super věc. Zase literatura. Českému čtenáři to asi nic neřekne, ale v roce 1961 v Japonsku vznikl film jménem Mosura. Stejně jako Godzilla je i Mosura obrovské monstrum, konkrétně terorizující můra. Pak jsem zjistila, že předlohu pro ten film napsali jedni z největších poválečných japonských intelektuálů. Jeden z nich, Nakamura Šin'ičiró, se ve své literární tvorbě inspiroval Proustem. Stvořil pětidílnou ságu inspirovanou Hledáním ztraceného času, která se jmenuje Ve stínu smrti. Psal také složité bichle inspirované klasickou japonskou literaturou - a kromě toho psal příběhy o terorizující můře. To mě baví. A nejlepší na tom je, že příběh Mosury je vlastně metaforou na bouřlivá šedesátá léta v Japonsku, konkrétně prodloužení bezpečnostní smlouvy s USA v roce 1960, které provázely demonstrace. To mě dostalo úplně.
Jeden spisovatel kdysi říkal, že i nákup ve večerce je v cizině veliké dobrodružství. Cítíte to podobně?
Do určité míry asi ano. Ale já už si v Japonsku úplně cizí nepřipadám. Být tam je pro mě naplňující. Protože jsem tam a píšu o tom, kde jsem. Píše se mi tam lépe.
Postupně se také přestávám zaobírat myšlenkou, kde jsem vlastně doma. Ta mě hodně trápila, myslím, že se to dost odrazilo i v Šibuji. Ale teď mám spíš pocit, že člověk je doma tam, kde si to rozhodne. Spousta věcí v životě je o rozhodnutí. Musíte se rozhodnout a pak to prostě vydržet. Spousta lidí dneska hledá ideál, ale ten většinou neexistuje. Hodně v životě je o tom se pro něco rozhodnout a pak zatnout zuby. Každé rozhodnutí má světlou a stinnou stránku.
Já jsem se za ty dva roky v Japonsku postupně naučila, že když jsem tam, toužím sice po Česku, ale užívám si ten moment naplno a se vším všudy. A obráceně. A jsem spokojená.
Zažíváte větší kulturní šok při návratu do Česka, nebo do Japonska?
Do Česka, stoprocentně. První týden po návratu jsem vždycky úplně vyřízená. Pak se to uklidní, vrátí se to do starých kolejí. Ty první dny si říkám, že Praha je hrozně špinavá. Když jdete jakýmkoliv parkem, na každém patníku je něco nasprejované, všude je nějaký odpadek. V přístupu k veřejnému prostoru se ještě máme co učit. V Japonsku na žádné nasprejované nápisy téměř ani nenarazíte. Všechno je čisté, a třebaže na veřejnosti téměř neexistují odpadkové koše, Japonci si nosí odpadky domů. V kabelce mají igelitku a v ní odpad za celý den. Přinesou si ho domů, vytřídí a vyhodí. To bych si u nás neuměla představit.
Z čeho máte při návratu do Česka radost?
Ze spousty věcí. Třeba z toho, jak umíme být ohleduplní, když na to přijde. Pouštíme sednout staré lidi v tramvaji, ani nad tím nepřemýšlíme. Umíme být hrozně milí, když chceme. Japonci si zaberou sedačku a prostě jedou. Vzdálenosti tam jsou strašně dlouhé, tak jsou lidé trochu bezohlední, protože se jim nechce dvě hodiny stát. Na jednu stranu je to pochopitelné, na druhou stranu smutné. Ale je to jediná skutečná bezohlednost, které jsem si tam všimla.
Po čem českém se vám v Japonsku stýská?
Knedlíky, chleba, ústřední topení.
Ústřední topení?
V Japonsku se všude topí klimatizací nebo přímotopy. To samozřejmě prostor nevyhřeje. Maximálně si na nohy pustíte teplý vzduch, ale jinak máte v bytě příšernou zimu. Nejsou tam takové mrazy jako tady, nejsou tam minusy, nesněží. Ale je tam chladno. Venku i uvnitř, protože japonské byty nemají dvojitá okna a ta jednoduchá ještě nejsou pořádně utěsněná. V minulém bytě jsem měla skleněné okénko, které se třáslo, když zafoukal vítr.
Takže se musíte teple obléct, nabalit se a pak si na nohy pustit fukar. Chybí mi takové to, že si sednete a je vám teplo. Řeším tu zimu různě. Třeba si do PET lahve naliju vařící vodu a přikládám si ji všude po těle, nosím si ji s sebou do postele. Pořád se lokálně ohřívám, ale nestačí to. Jsem zimomřivý typ.
Dostali se už k Probudím se na Šibuji japonští čtenáři?
Četli to někteří japonští bohemisté a studenti češtiny. Díky Ceně Susanny Rothové se navíc ke knize dostala větší skupina lidí. O češtinu je v Japonsku, konkrétně v Tokiu, překvapivě velký zájem. Jedna slečna za mnou přišla s tím, že Probudím se na Šibuji byla první česká kniha, kterou dočetla.
Bavili jsme se o věrohodnosti fikčního světa. Najednou si vaši knihu čtou Japonci. Přesvědčí je?
Pozor, fikční svět se nerovná věrohodnému popisu reality. Fikční svět uvnitř Probudím se na Šibuji je moje vize Japonska. Patří do něj nereálné věci, Kawašita a myšlenka Jany Kupkové bloudící po Šibuji. A ty budou Japonci vnímat stejně jako Češi. Zajímavé je, že spousta lidí si myslí, že jsem tu knihu napsala v Japonsku, a ona tak odráží, co jsem vypozorovala v okolí. Ale ta kniha vznikla v Česku. Je to ztělesnění mých představ o Japonsku v době, kdy jsem tam ještě nežila.
Na druhou stranu je pravda, že Probudím se na Šibuji vychází z řady japonských reálií, které jsem se snažila popisovat co možná nejvěrohodněji. Jestli se ptáte na to, zda Japonci uvěří mým popisům a řeknou si "ano, tohle je Tokio", tak to si nejsem jistá. Snad ano. Ale pokud ne, tak to vlastně nevadí.
Pro české čtenáře je Probudím se na Šibuji půvabné i proto, že se odehrává v exotickém prostředí. O to Japonci přijdou, ne?
Pro Japonce je v té knize jiné lákadlo: že se o ně zajímá někdo ze zahraničí. Že to vypráví holka, která se v Praze zajímá o Japonsko. Holka z nějakého Česka, které často ani neznají.
Jestli ta kniha ale opravdu zafunguje na širší japonskou veřejnost, to se nedozvíme, dokud nevyjde nějaký překlad. Zatím nemám informace, že by se chystal.
Je nějaký mýtus o Japonsku, který vás štve?
Japonsko je jednou ze zemí, které podléhají největší stereotypizaci. Samozřejmě se tam objevují bizarní věci, ale všechno je potřeba nahlížet z obou stran mince.
Říkala jste, že v Japonsku je hodně studentů, kteří se zajímají o Česko?
Nejen studentů. Lidé se k Česku dostávají různě. Mladí odjíždějí za studiem, velmi často za studiem hudby. Obecně Smetana, Dvořák, to v Japonsku pořád frčí. Také je to spojené s Prahou. Když sem přijedou turisté, jdou do Rudolfina na koncert klasické hudby, vidí to v kombinaci s krásným městem, koncertními sály a opravdu si říkají: co Čech, to muzikant. Vždycky se mě ptají, jestli taky na něco hraju.
Hrajete na baskytaru.
No, hraju…. Pořídila jsem si ji, protože mi to přišlo jako dobrý nápad, když jsem ji viděla ve výprodeji. Pak jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nevím, co s ní. A tak s ní tak trochu bojuju. Je to zábava. Ale je pravda, že jako dítě jsem deset let hrála na piano.
Takže když nejde psaní, jdete hrát?
Ale moc hrát nesmím, protože máme papírové stěny. Nesmím si to zapojit do elektriky.
Zpátky k zájmu o Česko. Říkala jste, že takových skupin je víc?
Spousta lidí má ráda Prahu a také obecně tradiční kulturu. Lidi rádi jezdí na Moravu, do vinného sklípku, líbí se jím krojová kultura, koláče, fascinuje je české jídlo. Řada lidí sem přejede jako turisté a pak se chce naučit česky. A také existují kuriozity, třeba jeden Japonec, který se zajímá o koně a jezdí se dívat na závody do Pardubic. Vedle toho v Japonsku obecně dost letí Švankmajer, tradiční české loutky a třeba také film.
Češi mají zase hodně rádi Murakamiho. Nebo to je globální věc?
Je to globální věc. On si dokázal zajistit věrné čtenářstvo. Čtenář, který chce Murakamiho, ho vždycky dostane, protože on vás v těch svých knihách nikdy nezklame. Ale zároveň ani moc nepřekvapí. Co se mu ovšem nedá upřít, je vypravěčský talent.
Jeho čtenáři jsou jako čtenáři detektivek. Proč lidi čtou detektivky, kde se pořád dokola řeší, kdo je vrah? Protože se v tom žánru cítí bezpečně. A baví je to. Vědí, jak se kniha, kterou mají v rukou, bude chovat. Znají k ní klíč, znají pravidla žánru. Užívají si to, jak najít vraha trošku jinak. Když čtete Murakamiho, je to podobné. Vstupujete do stejného světa a víte přesně, co vás čeká.
Až ale čtenáři budou chtít další Cimu, dostanou asi jinou Cimu?
Budu usilovat o to, aby byla Cima jiná. Je škoda plýtvat svým časem a potenciálem pořád na to samé. Tím nijak nekritizuju Murakamiho, to je autorská volba.
Už vás Japonsko něčím zklamalo?
To je otázka pohledu. Člověk tam přijede, předtím stráví sedm let studiem jejich jazyka. Láska k té zemi je obrovská, touha tam žít obrovská, snaha porozumět veliká. Pak si uvědomíte, že vás tam vlastně nepotřebují. To bylo pro mě největší ne snad zklamání, ale zjištění. Říkala jsem si: no jo vlastně, proč by mě tady někdo měl chtít?
Studovala jsem v té době program pro zahraniční studenty, mým záměrem bylo postoupit v Japonsku na doktorát a prodloužit si stipendium o další tři roky, jako to dělá mnoho zahraničních studentů. Toužila jsem po doktorátu z japonské univerzity. Vlivem různých byrokratických a jiných okolností ovšem došlo k tomu, že mě můj školitel nemohl dále vést, odešel do důchodu. Nikdo jiný na škole, kam jsem chodila, mě vést nemohl a změnou univerzity by mi zanikl nárok na stipendium. A já proto na doktorát nemohla pokračovat, protože bych to finančně nezvládla. Prostě mi na studijním řekli: je to smůla, ale nejde to. A tehdy mi to došlo: oni mě tady nepotřebují. Nechtějí. Nevynaložili vůbec žádné úsilí mi pomoci, vyjednat třeba nějakou výjimku. Měla jsem mylnou představu, že když už jsem toho pro tu zemi tolik obětovala, napsala o ní knihu, naučila se jejich jazyk, že o mě bude zájem. Že si řeknou: Cima se fakt snaží, tak se taky budeme snažit. To jsem tedy byla naivní.
Nicméně zůstala jste tam?
Zůstala. Musela jsem se s tím nějak vyrovnat. Uvědomila jsem si, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si myslela, a že musím vydržet. Teď jsem tam s manželem, kterého na doktorát přijali. Prostě píšu. Překládám, živím se věcmi, které nesouvisí s japonským školstvím, a dělám na doktorátu pro Karlovu univerzitu. A nemám stipendium.
A žijete v bytě s přímotopem.
Jo. Ale teď už je to dobré. Když jsem do Japonska přijela před dvěma roky, neměla jsem vůbec nic. Měli jsme futon na zemi, začínali jsme doopravdy od nuly. Teď jsme těsně nad nulou, ale už mám stůl. Ten první jsem si vyrobila z kartonové krabice, ve které přivezli futon. Používala jsem ho půl roku, pak už používat nešel, tak šel do skříně namísto poličky na oblečení. Když jsem ho při stěhování letos v březnu vyhazovala, bylo mi ho zvláštním způsobem líto. Držel se zuby nehty do poslední chvíle, vůbec nešel roztrhat. Slepila jsem ho vážně bytelně. Připadala jsem si, jako kdybych na něm páchala vraždu.
Anna Cima: Probudím se na Šibuji
Nakladatelství Paseka 2018, 320 stran, 269 korun
