Muž, který by se toto úterý dožil 100 let, je pro jedny posledním klasikem ruské literatury, géniem srovnávaným s Tolstým a Dostojevským, pro druhé naopak průměrným spisovatelem, jenž nedokázal vybřednout ze zastaralé mravoučné literární tradice 19. století, publicistou, který se proslavil jen díky konjunktuře studené války, nebo dokonce plagiátorem.
V debatách se Alexandr Solženicyn objevuje jako prorok, který ve svých textech dokázal zformulovat zásadní a dosud platné etické maximy, i Solženicyn coby tmář, zpátečnický nacionalista a antisemita, zkrátka "pravoslavný ajatolláh", jak ho v roce 1979 překřtil známý ruský filolog a disident Jefim Etkind.
Jedni Solženicyna vyzdvihují za to, že si po celý život uchoval svobodného kritického ducha a mravní integritu, v očích druhých zklamal, když na konci života pozval na čaj Vladimira Putina.
Mladý marxista z kulacké rodiny
Z takového náporu protikladných mínění v každém případě vyplývá, že Solženicyn zůstává i sto let po narození a deset od svého skonu jednou z nejživějších a nejinspirativnějších postav současné ruské společenské debaty. I proto nebude od věci osvěžit si alespoň základní fakta spojená s jeho životem a tvorbou, s jejichž pomocí si každý může načrtnout vlastní portrét tohoto rozeného buřiče, který se nevejde do žádné škatulky.
Alexandr Isajevič Solženicyn se narodil rok po bolševické revoluci v jihoruském Kislovodsku. Jeho otec, který za nešťastných okolností zemřel ještě před synovým příchodem na svět, byl rolníkem z kozácké osady v podhůří Kavkazu. Mimo jiné právě ze Solženicynova domnělého kozáckého původu milovníci genetických teorií odvozují jeho prudkou a odbojnou povahu. A stejně tak ukrajinský původ Solženicynovy matky, která pocházela z bohaté sedlácké rodiny sídlící na Kubáni, podle mnohých vysvětluje spisovatelův velkorysý, až něžný vztah k Ukrajině, který jako by nepasoval do jeho velkoruských patriotických teorií.
Z hlediska pozdějšího formování Solženicynova světonázoru je však v této souvislosti důležitější zdůraznit jeho celoživotní zájem o osudy ruského venkova. Od konce 60. let, kdy vykrystalizovalo jeho konzervativní vidění, byl přesvědčen, že hlavní příčinou katastrofy Ruska za sovětského režimu bylo zničení tradičního rolnictva. A že jedinou cestou ke spáse země je její decentralizace a obnovení rolnických samospráv.
"Kulacko-kozácká" rodina Solženicynových přišla za revoluce a občanské války o veškerý majetek a malý Saša, který nosil na krku křížek a odmítal vstoupit do pionýra, si od spolužáků v Rostově na Donu, kam se zchudlá rodina přestěhovala, vytrpěl nemálo posměchu. Nicméně škola ho postupně - třebaže jen dočasně - dokázala odtrhnout od rodinné tradice.
Zahořel pro ideje komunismu a ve 30. a 40. letech již můžeme pozorovat poměrně klasický vzestup ambiciózního a slibného technického odborníka: roku 1936 vstupuje do komsomolu, je vynikajícím studentem matematicko-fyzikální fakulty Rostovské univerzity a ve volném čase studuje marxismus-leninismus. Jediným, zato osudovým zájmem, který ho odlišuje od spolužáků z technických oborů, je literatura. Plánuje velký román o první světové válce a revoluci a již v roce 1937 píše první kapitoly svého budoucího Srpna 1914 - tehdy pravda ještě z ortodoxně komunistických pozic.
Konec iluzí o stalinismu
Také druhou světovou válku, která přerušila jeho začínající vědeckou kariéru, prošel jako vzorný sovětský voják. Přestože mohl být ze zdravotních důvodů zproštěn služby, narukoval coby dobrovolník, dotáhl to na kapitána dělostřelectva a v roce 1944 si za bojové zásluhy vysloužil Řád rudé hvězdy.
Tvrdá armádní zkušenost jej však také postupně zbavila iluzí o Stalinovi jako neomylném vůdci. Osudnou se Solženicynovi stala nutkavá potřeba písemně formulovat své kritické názory na stalinismus - nejprve v tajných denících a později také v dopisech přátelům. V roce 1945 byl za své zápisky zatčen, obviněn ze špionáže a aktivního boje proti dělnické třídě a odsouzen k osmi letům nápravně-pracovních táborů a věčnému vyhnanství.
Jestliže armáda zbavila Solženicyna iluzí o stalinismu - Stalina obviňoval především z "překrucování leninismu" -, za léta v táborech (1945 až 1953) a vyhnanství v Kazachstánu (1953 až 1956) se definitivně zklamal v marxismu a přiklonil se k idejím patriotismu a pravoslavné tradici. Ale táborová zkušenost mu především poskytla materiál pro jeho nejznámější prózy, z nichž mnohé napsal již v 50. letech - bez naděje, že by kdy mohly vyjít.
Šlo o román V kruhu prvním (česky 1992), v němž tematizuje svůj pobyt v uzavřeném táboře pro vědce, novelu Rakovina (česky 1992) popisující okolnosti jeho boje se zhoubným onemocněním (poprvé byl operován v roce 1952 ještě v táboře, podruhé ve vyhnanství), divadelní hru Republika práce (česky 1992) a povídku Matrjonina chalupa (česky 1964), v nichž poprvé popisuje tábor a vyhnanství.
Když se roku 1961, již po definitivním propuštění a rehabilitaci, rozhodl nabídnout časopisu Novyj mir svou novelu Šč-854, později přejmenovanou na Jeden den Ivana Děnisoviče (česky 1963), popisující každodenní život ve speciálním táboře Gulagu, neměl již žádné iluze: vše, počínaje říjnem 1917 a konče tábory Gulagu, je zločin a je třeba o tom napsat pravdu.
A požadavek pravdy - jak v užším, faktickém významu, to jest zveřejnění pravdivých informací o zločinech komunismu obecně a stalinských táborech obzvlášť, tak ve významu filosofickém, jak to později v roce 1974 zformuloval ve svém slavném traktátu Nežít ve lži (též Nežít se lží, česky 1974) - se stává jeho ústředním tématem, celoživotní mantrou a hlavní zbraní.
Na výsluní
Zveřejnění novely Jeden den Ivana Děnisoviče se stalo v Rusku a záhy i po celém světě literární senzací. Jak píše Varlam Šalamov, sám vězeň Gulagu a autor vynikajících próz o stalinských táborech, ve svém prvním dopise Solženicynovi, číslo časopisu Novyj mir s jeho novelou očekávala celá Moskva. "Když jsem si koupil jedenácté číslo Nového miru a vyšel s ním na Puškinovo náměstí, během 20-30 minut se mě tři nebo čtyři lidé zeptali: ‚To je jedenácté číslo? S novelou o táborech? Kde jste ho koupil?‘"
Čtenáři přitom oceňovali nejen revoluční průlom v pohledu na táborovou realitu, ale také literární úroveň Solženicynova textu. "Ta novela je jako báseň - všechno je v ní dokonalé, každá scéna, každá charakteristika je lakonická, inteligentní, jemná a hluboká," píše Solženicynovi Šalamov, který zároveň na následujících třiceti stránkách dopisu podrobuje novelu tvrdé, třebaže úzkostlivě věcné kritice.
Solženicyn podle něj zná jen realitu "lehkých" poválečných táborů a ne vražedné poměry třicátých let, Ivan Děnisovič na táborový svět často hledí očima brigadýra, "mazáka", v novele nejsou kriminálníci - nejstrašnější noční můra politických vězňů Gulagu, a naopak "se tam prochází kocour, kterého by přece dávno snědli".
S vydáním Jednoho dne Ivana Děnisoviče a krátkým obdobím Solženicynovy oficiální slávy souvisí důležitý moment, bez něhož by byl pohled na další autorův život zjednodušený a zavádějící. Již během 60. let začalo docházet k postupně stále otevřenějšímu přerodu Alexandra Solženicyna ze spisovatele v politika, který dokáže kombinovat taktičnost, promyšlenou kompromisnost a hráčství s nemilosrdně tvrdými údery.
Samostatnou kapitolou jsou v tomto ohledu námluvy s časopisem Novyj mir a jeho šéfredaktorem - sovětským básníkem a čelným představitelem generace "šedesátníků" Alexandrem Tvardovským. A také celé několikaleté období po vydání Jednoho dne Ivana Děnisoviče, kdy se Soležnicyn nečekaně ocitl na výsluní oficiální sovětské literatury a pod patronátem Tvardovského, ale například i Chruščovova poradce Vladimira Lebeděva, byl nakrátko hýčkaným a svým způsobem protěžovaným sovětským autorem.
V té době vyšlo několik jeho próz ve statisícových nákladech, jeho hry byly uváděny v divadlech, dostával pozvání do Kremlu na schůze stranické inteligence a jeho texty se těšily popularitě mezi členy politbyra, dokonce i u samotného Nikity Chruščova.
O tom všem Solženicyn otevřeně píše v čtivé autobiografii Trkalo se tele s dubem (česky 2001). A netají se tím, že už první krok - nabídnutí Jednoho dne Ivana Děnisoviče k otištění - byl z politického hlediska pečlivě promyšlený. Autor si plně uvědomoval, že po 22. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1961, na kterém Chruščov po několikaleté přestávce znovu otevřeně kritizoval stalinismus, se jeho "lágrový" text, z něhož předem sám vyškrtal nejproblematičtější pasáže, může Chruščovovi hodit. A tak se také stalo.
Solženicynovo lavírování na prahu světa sovětské nomenklatury - mimo jiné jeho přijetí do Svazu spisovatelů v roce 1962 - však nemělo a ani nemohlo mít dlouhého trvání. Tajil totiž před svým příliš nevypočitatelným okolím doslova všechno: své na tu dobu nepřípustné konzervativní smýšlení, příliš výbušné rukopisy i to, že začal pracovat na stěžejním díle, které mělo zanedlouho torpédovat sovětský systém jako celek - Souostroví Gulag (česky 1974 až 1982).
Prvním signálem změny poměrů bylo zamítnutí Solženicynovy kandidatury na státní literární Leninovu cenu, kterou se mu snažil zajistit básník Tvardovskij. Následovalo odvolání Nikity Chruščova a definitivní tečkou za Solženicynovou oficiální existencí se stalo zabavení jeho archivu státní policií v září roku 1965.
Disident a pravoslavný nacionalista
Právě v tomto krátkém období "na výsluní" se přitom zrodila řada animozit, které o sobě budou dávat vědět v následujících desetiletích - v období Solženicynova disidentství, nuceného odjezdu z Ruska, kontroverzního působení na Západě, nepovedeného "triumfálního" návratu v 90. letech i posledních desetiletích jeho života v Jelcinově a Putinově Rusku. A které mají zásadní dopad také na dnešní, alespoň v Rusku nevídaně ostré spory kolem Solženicynova odkazu.
Po publikaci svého slavného Dopisu sjezdu sovětských spisovatelů, po vyloučení ze Svazu spisovatelů v roce 1969 a poté, co mu byla v roce 1970 udělena Nobelova cena za literaturu, přešel Solženicyn na otevřeně disidentské pozice. Na jedné straně začal vystupovat coby otevřený protivník, ne-li rovnoprávný soupeř sovětského systému, a na straně druhé se přestal tajit se svými nacionalistickými a konzervativně pravoslavnými názory.
V té době se s ním začala ideově rozcházet ta část sovětské inteligence, ve které spisovatel svými taktickými manévry v první polovině 60. let vzbudil dojem, že jeho literární i občanské úsilí je vedené snahou o důslednou reformu sovětské společnosti v intencích 20. sjezdu strany, popřípadě o nastolení demokracie. A nebyli to jen "šedesátníci" okolo Nového miru, ale také liberální disent soustředěný okolo Andreje Sacharova a o něco později i značná část tehdejších západních obdivovatelů Solženicyna, kterou paradoxně tvořila především levice.
Solženicynovo antiliberální, nacionalistické a protizápadní směřování začalo prosakovat na povrch ještě před jeho vyhoštěním ze Sovětského svazu v roce 1974. Mnohé z jeho stěžejních tezí se objevily již v Dopise představitelům Sovětského svazu (česky 1975) zveřejněného v létě 1973, bezprostředně poté, co dal pokyn k otištění Souostroví Gulag ve Francii.
Vedle na Západě většinou kladně přijímané kritiky komunistické ideologie zde najdeme i kontroverznější momenty. Socialismus Solženicyn v dopise nazývá "krutým žertem 20. století", hovoří o mravním úpadku Západu, varuje před unáhleným zaváděním demokracie v Rusku a navrhuje nahradit vyhaslou komunistickou ideologii, dávno zbavenou obsahu, autoritativním řádem vycházejícím z pravoslavné morálky.
Tyto postoje se po autorově vyhoštění ze Sovětského svazu prohloubily a vygradovaly v jeho skandálním Harvardském projevu z roku 1978, v němž s mesianistickým zápalem odsoudil Západ za jeho sebestřednost, hédonismus a ideový úpadek a v němž mimo jiné zaútočil na všemocnost a škodlivost tamního tisku. Poslední kapkou se stala Solženicynova návštěva Španělska, kde hájil režim generála Franka a varoval Španěle před unáhlenou demokratizací země. Není divu, že se od té doby stal terčem kritiky nejen západní liberální inteligence, ale také části disidentského hnutí v Sovětském svazu a ruské emigrantské komunity.
Šalamov vs. Solženicyn
Zvláštní kapitolu kritické reflexe Solženicyna jako "spíš politika než spisovatele" představují úvahy již zmíněného spisovatele a svědka hrůz Gulagu Varlama Šalamova. V době, kdy zveřejnění novely o Ivanu Děnisoviči přineslo Solženicynovi světovou slávu, měl již Šalamov napsánu většinu svých dnes světově proslulých Kolymských povídek (česky 1994 až 2017). Ukázal v nich sovětské tábory jako "vcelku zápornou zkušenost", jako místo, "které nikdy nikomu nemohlo dát nic dobrého a v němž každá strávená hodina člověka kazí".
Na rozdíl od Šalamova spatřuje Solženicyn částečné východisko z údělu táborového trestance ve vězeňské solidaritě a práci, která jej naplňuje a může pro něj být i vykoupením. Také to byl důvod, proč časopis Novyj mir Šalamovovy povídky na rozdíl od těch Solženicynových odmítl otisknout a v Sovětském svazu poprvé vyšly až roku 1989 - sedm let po autorově smrti.
Nehledě na "dějinnou nespravedlnost" se mezi oběma spisovateli zpočátku rozvinuly korektní vztahy. K jejich degradaci došlo až ve chvíli, kdy Šalamov v Solženicynově antisovětské disidentské rétorice začal spatřovat konjunkturální chování.
Šalamova, jenž se nikdy nevzdal obdivu k raným 20. letům jako období velkého, třebaže utopického kulturního a sociálního vzepětí, iritoval Solženicynův frontální antibolševismus, který se později projevil především v jeho románové epopeji Rudé kolo. V roce 1964, konkrétně 30. srpna, Solženicyn Šalamovovi nabídl spoluautorství na budoucím Souostroví Gulag. Šalamov odmítl, začal v jeho literatuře spatřovat "zbraň studené války". Solženicyna stejně jako pravicový emigrantský tisk obviňoval z toho, že "lágrové téma" jen účelově zneužívají a "přiživují se na cizí krvi".
To vše byl však ze strany Šalamova jen tichý, třebaže naléhavý vnitřní monolog autora zahnaného do kouta, který lze nalézt roztroušený v jeho neodeslaných dopisech a deníkových zápiscích. Na reálný souboj se Solženicynem mu nezbývaly síly - všechny beze zbytku věnoval na psaní své "nové prózy".
Solženicyn režimu a Solženicyn pravdy
Komplikovaná osobnost Alexandra Solženicyna vzbuzuje také v dnešním Rusku emoce, živý zájem a diskusi. A spor o jeho odkaz dodnes rozděluje tamní společnost. Nedávné vášnivé debaty o tom, zda Solženicynovi postavit, nebo nepostavit pomník v Rostově na Donu dokonce přivedly do ulic stovky demonstrantů. Ostatně Solženicyn by možná ani nebyl proti: sám hnal společenskou diskusi často až na hranu a po celý život k němu dobře pasovalo ono biblické "nepřinesl jsem pokoj, ale meč".
Jiná věc je, že ideologové dnešního ruského státu, kteří si snadno a rádi vypůjčují vše, co jim přijde pod ruku, mohou Solženicynovo jméno snadno využít k manipulaci veřejného mínění. Tím spíš, že sám Solženicyn dal na sklonku života najevo, že řešení nabízená Vladimirem Putinem se mu nezdají až tak nemožná.
S trochou demagogie by nebylo těžké ukázat, že měl Solženicyn vlastně blízko k dnešnímu ruskému režimu: stačilo by podtrhnout jeho kritiku Jelcinových devadesátých let, jak ji předvedl v pamfletické knize Rusko v troskách (česky 1999), jeho kritiku Západu, důraz, který kladl na specifika vývoje ruského národa, či prosazování role pravoslaví v každodenním životě.
Stejně tak by ale společně se Solženicynem mohli dnešnímu režimu snadno odpovědět jeho odpůrci: vždy přece požadoval decentralizaci, horizontální budování státu zespoda, podporu provincie a venkova, kritizoval ruské imperiální spády a naléhavě zdůrazňoval nutnost pokání a vyrovnání se s komunistickou minulostí. A v tom všem by se dnes Alexandr Solženicyn, kdyby byl živ, s Putinovým režimem zásadně rozcházel.
Z těchto důvodů bude zajímavé sledovat, jak v Rusku proběhnou oslavy stého výročí Solženicynova narození. Může z nich vyplynout mnohé: zda je dnes vnímán spíše jako spisovatel, nebo jako myslitel, stratég a politik; zda a nakolik v dnešním Rusku proběhla reflexe zločinů komunistické epochy; jaký vliv má Solženicyn na současné ruské konzervativní myšlení; a konečně - nakolik platný a inspirující je pro dnešní Rusy Solženicynův požadavek nežít ve lži.
Autor je rusista a publicista.
