S tezí ze své knihy nazvané Psychomagie, kterou v českém překladu vydalo nakladatelství Malvern, minulý týden Alejandro Jodorowsky seznámil návštěvníky pražského veletrhu Svět knihy.
Jedenadevadesátiletý chilský rodák své vystoupení proměnil v jakýsi ezoterický stand-up a lekci psychomagie. Kázal vestoje, vykolejil moderátory i obecenstvo. "Bylo to umění přednášky, poetický akt, který je výzvou vrženou do tváře skutečnosti," vysvětloval s úsměvem druhý den. Filmový průmysl při té příležitosti označil za řemeslo zlodějů, vzpomínal na nešťastné dětství v Chile a rozprávěl o umění.
"Duše každého z nás je dokonalá, ale drží nás klec předsudků. Omezují nás morálka, politika, náboženství a touha vydělávat víc peněz," vykládal vzrušeně, že umělec by se ničím takovým neměl nechat svazovat. Jodorowsky je toho živoucím příkladem. "Žánry existují jenom proto, aby se kultura lépe prodávala," říká například.
Kdo by o umění měl vědět víc než hrdina kontrakultury 60. let a všech následujících dekád, muž, který se přátelil s Andrém Bretonem a pro jeho surrealisty skládal divadelní hry. Natočil psychedelické filmy jako Krtek nebo Svatá hora s účinky jako LSD a šestákový western překřtil na avantgardní umění. Byl u nahrávání alba Dark Side of the Moon kapely Pink Floyd, dodal Hollywoodu odvahu k velkorozpočtovým sci-fi a svými vizemi předstihl Hvězdné války.
Poté hravě přesedlal na komiksy a stvořil vlastní mytologii: univerzum obývané kastami metabaronů, telemany a technokněžími, které vedle světa nablyštěných superhrdinů Avengers působí jako návštěva ve čtvrté dimenzi.
Jodorowsky si ve své rozmanité tvorbě zakládá na transcendenci. "Umění se pro mě stalo způsobem, jak uzdravit duši. Nehoním se za penězi, mocí nebo slávou. Hledám pravdu, krásu a laskavost - a laskavost může mít velkou moc," vysvětluje.
Svět kouzlení
V jeho podání je imaginace terapeutickou metodou, avšak uzdravit sám sebe mu prý trvalo celý život. "Rodina je past, která limituje naše myšlenky," prohlašuje Jodorowsky, který se s dětstvím vyrovnal ve fiktivním autobiografickém filmu Tanec reality. S ním roku 2013 prolomil třiadvacetiletou kinematografickou pauzu.
Ve snímku vzpomíná na svého přísného otce, který do Chile utekl před kozáky a kterého na plátně ztvárnil vnuk - Jodorowského nejstarší syn Adan.
Jodorowského otec ještě jako dítě žil na ulici, Kradl, pálil whisky, živil se jako boxer a cirkusák. Později si otevřel obchod s dámským spodním prádlem, oženil se s ruskou operní zpěvačkou a v noci potají odcházel plánovat komunistickou revoluci.
"Byl to stalinista a ateista," popisuje dnes Alejandro Jodorowsky důvody, které ho vedly ke spiritualitě. "Otec mi dal takový spirituální aspirin: žádní andělé nebo nebe. Jako dítě jsem neměl žádné kamarády, žil jsem v malém městě Tocopilla na severu Chile a byl ve mně kus Žida i Rusa. Jedinými mými přáteli byly knihy z místního knihkupectví a jsou dodnes. Kvůli otcově výchově jsem málem spáchal sebevraždu."
Odpuštění po letech
Ve filmu Tanec reality z otce dělá mučedníka, který lidem nakaženým morem rozdává vodu a dosahuje jistého osvícení. "Polidštil jsem tak ve vzpomínkách svoje rodiče, s nimiž jsem se rozešel jako dvacátník. Dokázal jsem jim odpustit až nyní," komentuje Jodorowsky.
Díky rodičům dal prý také navždy ruce pryč od politiky, ideologií i náboženství. "Musíte se osvobodit od rodiny, národnosti, definic. Nejsem tohle nebo tamto, mohu být čímkoliv, jsem multiplicitou. Když se mě zeptáte, jakou mám národnost, můžu odpovědět, že jsem Rus, Žid nebo Chilan. Ale já jsem lidská bytost obývající tuto planetu, to je má národnost," rozpovídá se energicky Jodorowsky a dále popisuje svoji cestu ke spiritualitě. "Studoval jsem na univerzitě filozofii a matematiku, dějiny fyziky, a málem jsem u toho zemřel. Tohle je cesta intelektu, ale já byl v té době už dost inteligentní. Vybral jsem si imaginaci."
Také díky výchově si proto zvolil spiritualitu, psychologii a magii. Začal číst kabalu, vzdělávat se v mytologii, tarotových kartách a meditaci. Chile pro něj bylo zemí skrznaskrz prostoupenou poezií. Mexiko, kde nějakou dobu žil v 60. letech, zase představovalo zemi snů, mělo svoji magii a čarodějnický svět, do kterého se Jodorowsky rád vypravoval, jak popisuje v knize Psychomagie.
Německý sociolog Max Weber mluvil o raném kapitalismu na přelomu 19. a 20. století jako světu "odkouzlení", kdy ustupuje vliv náboženství, mýtů a víry v něco vyššího na úkor technické racionality, efektivity a neustálého pokroku. Alejandro Jodorowsky se toto paradigma snažil zlomit - nebo alespoň nabourat - a svou tvorbou do světa na chvíli vtáhnout "kouzlení". Trefilo se to i do dobových nálad: právě v šedesátých letech se hnutí beatniků obracelo k východní filozofii.
Problémy s Dunou
S technokraty se Jodorowsky potýkal už od svých filmařských začátků. S mexickým filmovým svazem bojoval při natáčení debutu Fando a Lis z roku 1968, často musel prchat z premiér vlastních snímků a pracoval svépomocí, s minimálním rozpočtem.
Jeho halucinační western Krtek z roku 1970 se stal hitem půlnočních premiér v New Yorku a oblíbil si ho John Lennon, který Jodorowskému pomohl sehnat investora pro další projekty. Krtek, v němž Jodorowsky sám ztvárnil hlavní roli masochistického kovboje v černém, nepřestává šokovat dodnes. Ve své době autor prohlašoval, že v jedné scéně skutečně znásilnil herečku. Kvůli starému výroku mu začátkem tohoto roku zrušili retrospektivní výstavu v newyorské galerii El Museo Del Barrio.
V 70. letech ale podobnými provokacemi, kde se realita stírá s fikcí, nešetřil. Novinářům v Praze třeba líčil, jak ke Krtkovi skládal hudbu. "Postavil jsem si terč s pentagramem, vystřelil na něj a z rozptylu broků pospojoval melodii. Docela se to k filmu hodilo," řekl.
Definitivně v kinematografii narazil se svým sci-fi velkofilmem Duna, který ohlašoval jako příchod proroka a ve kterém měli hrát Salvador Dalí, Orson Wells i Mick Jagger, jak popisuje dokument z roku 2013. Pro všechna hollywoodská studia byl však projekt na motivy populární knižní ságy Franka Herberta moc odvážný, nedával smysl a měl přemrštěný rozpočet.
Jodorowsky se tak s filmovým průmyslem rozešel a zamířil ke komiksu, kde se představivosti meze nekladou a "možnosti jsou neuvěřitelné". Společně s francouzským kreslířem Jean Giraudem, vystupujícím pod přezdívkou Moebius, v 80. letech zasadili svůj slavný komiks Incal do totalitní společnosti, kterou ovládá "technotechnika" a řád věcí má zvrátit magický kámen. V kruzích komiksových fanoušků i mimo ně září dodnes.
Dělám romány, ne byznys
"Když jsem byl malý, četl jsem americké noviny, kde vycházely komiksové stripy. Hltal jsem Kouzelníka Mandrakea nebo Pepka námořníka a všechny americké klasiky," rozzáří se Jodorowsky, když si vybavuje svůj první kontakt s komiksem.
"Později jsem objevil velice moudrého komiksového autora Willa Eisnera, který mě naučil, že nemusíte pořád dokola vykořisťovat příběh a neustále průmyslově vyrábět další. On mi ukázal, že komiksový příběh může mít začátek a konec. Inspirovalo mě to pro Incal nebo Metabarony. Dělám totiž romány, ne byznys. Vezměte si Netflix, ten je v tomhle hrozný, horší než Hollywood: 10 dílů, druhá a třetí série, chceme víc," líčí.
Jodorowského univerzum vycházející z Incalu se ale také rozpínalo dlouhá desetiletí a nové komiksy autor nepřestává vydávat ani po devadesátce: v současnosti pracuje na pokračování Potomků Krtka, navazující na téměř půlstoletí starý film.
Někdo by mohl tvorbu Alejandra Jodorowského označit za temně apokalyptickou nebo drastickou, ale jeho hrdinové pokaždé procházejí vývojem k lepšímu. Jeho stalinistický otec se v Tanci reality naučí empatii, kovboj v Krtkovi dojde osvícení a míru, ze spráskaného detektiva Johna DiFoola se v Incalu stává spasitel a v Jodorowského verzi Duny planeta uzdraví sama sebe.
"Optimistické umění je naprosto nezbytné," prohlašuje Jodorowsky. "Je tu totiž jistá konspirační teorie, že byznysu prospívají úzkosti. Když mají lidé úzkosti, více kupují. Jako by byl optimismus hřích. Proto se musíme osvobodit. Odjakživa dělám, jaké umění si zamanu: píšu básně, romány, divadelní hry nebo scénáře ke komiksům. Vždycky naprosto proti logice průmyslu. Jsem na konci svého života a zítra můžu klidně zemřít. Je možné, že tohle je moje poslední interview. Chci žít tak, jak chci, ne podle někoho jiného. Pokud neděláte, co chcete, tak onemocníte," říká.
A na poslední otázku, jaké umění je skutečně léčivé, Alejandro Jodorowsky vystřelí jasnou odpověď: "No, přece to moje!"
