Pravda, pětašedesátiletý Hollinghurst provokuje často, ale nikoli svým psaním o vztazích stejného pohlaví. Nemá zapotřebí plédovat za uznání homosexuality, protože ta v jeho díle tvoří cosi přirozeného. Povšiml si toho už americký romanopisec Nicholson Baker, když v knize U and I popsal své nadšení z Hollinghurstova debutu a zároveň potíže, jaké měl coby heterosexuální čtenář s popisem homosexuálních scén.
Boj za emancipaci homosexuálů je však v západním světě dávno vybojovaný, Hollinghurst nemá zapotřebí podřizovat své psaní nějaké agendě. Provokuje něčím jiným: svým estétstvím a kulturním elitářstvím.
Český čtenář zná dva jeho romány: Linii krásy, za niž v roce 2004 obdržel Bookerovu cenu, a Cizí dítě, které je strukturou i zaměřením možné chápat jako předchůdce Sparsholtovy aféry. Tu nyní opět v překladu Michaly Markové vydalo nakladatelství Odeon.
Stejně jako Cizí dítě, i Sparsholtova aféra sestává z několika časově oddělených částí, takže trochu připomíná cyklus povídek nebo novel. Obě knihy pokrývají podobný časový úsek minulého století, obě se dotýkají otázky individuální minulosti a jejího pozdějšího odhalování - a v obou případech se děj točí kolem tajemství.
V Cizím dítěti je to konkrétní báseň, jíž je připisována určitá motivace, u nového románu pak titulní "aféra". Její stín dopadá na celou knihu, v prvních částech jako předtucha, později jako dozvuk minulosti, jenž už dnes není relevantní.
Hrdina, David Sparsholt, se v úvodu zjeví coby atraktivní, vysportovaný mladík pobývající krátce na Oxfordu před odchodem do války, v další části jako úspěšný podnikatel a ve zbytku knihy už figuruje coby hlavní aktér "aféry" po něm pojmenované - usvědčení z tehdy nezákonných homosexuálních styků.
Štafetu po Sparsholtovi přebírá jeho syn, který díky změně společenských poměrů už sexuální identitu nemusí skrývat. Pohybuje se v nezaměnitelně hollinghurstovském světě, kde vedle sebe existují vysoká kultura, reprezentovaná zejména klasickou hudbou a malířstvím, promiskuita veřejných záchodků i kýčovité gay kluby.
Dokonalým příkladem Hollinghurstova stylistického mistrovství je hned první část. Sugestivně zachycuje atmosféru oxfordských kolejí počátkem 40. let: studenti se střídají na hlídkách, kde vyhlížejí světla nepřátelských letounů, zároveň ale žijí normálním univerzitním životem, který i v době války odráží silnou třídní definici anglické společnosti.
Působivé vyprávění svádí, aby se do něj čtenář začetl "naivně", v očekávání "tradičního" románu. Toto očekávání Hollinghurst podporuje, neboť se stylisticky inspiruje u amerického klasika Henryho Jamese a prozaiků přelomu 19. a 20. století, přičemž tak trochu obchází experimentální výboje anglosaského modernismu. Stržen úchvatným panoramatem válečného Oxfordu, nejeden čtenář jistě zapomene, že nečte původní autorské vyprávění, nýbrž citaci - úvodní kapitola pochází z cizí autobiografické knihy a Hollinghurst tímto trikem "reprezentace reprezentace" dosahuje zvláštního účinku.
Zprostředkované vyprávění však záhy skončí a my se s Davidem Sparsholtem setkáváme o několik let později, kdy je nahlížen skrze svého mladého syna, též homosexuálně orientovaného. Rozdrobením příběhu na oddělené kapitoly autor dosahuje několikerého účinku.
Předně: čas neplyne, je rozdělen výraznými cézurami. To je významné s ohledem na to, jak se vyvíjelo přijímání homosexuality takzvanou většinovou společností. Dále si postavy drží svá tajemství. O žádné se toho moc nedozvíme. Ani detaily "Sparsholtovy aféry" nejsou vylíčeny, vnímáme pouze její dozvuky, byť nemají zásadní dopad: když Davidův syn Johnny přichází do Londýna, všichni ho znají jako "toho Sparsholta", avšak nezdá se, že by to na něj mělo vliv. Ani že by to poznamenalo jeho vztah k otci, jemuž syn vyčítá něco úplně jiného než to, že rodinu proslavil skandálem.
Časový rozsah románu, skutečnost, že Johnny zplodí dítě, které nakonec vypráví další část knihy - to vše poukazuje k žánru tradiční rodinné ságy. Podobně jako v Cizím dítěti je tu však rodinná sága použita jen coby půdorys, který autor rozbíjí na fragmenty.
Jedno z možných vysvětlení zní, že rodinná sága předpokládá kontinuitu. Tu Hollinghurst při pohledu do minulosti nevidí. Naopak, vnímá ji radikálně rozdělenou na odlišné časové úseky. Ani postavy, kterým se poštěstí prožít několik takových etap, nezůstávají stejné, mění se a ke svému minulému já mají přístup pouze skrze nedokonalé vzpomínky nebo dokonalou fikci, jak předvádí úvodní kapitola.
Spisovatel a kritik Adam Mars-Jones o Alanu Hollinghurstovi napsal, že žádný současný anglický autor svým brilantním dílem neodradil od psaní tolik aspirujících prozaiků. Byla by škoda, kdyby jeho oslnivé, leč náročné umění odrazovalo českého čtenáře. Ten se s Hollinghurstovým na překlad náročným dílem setkává zásadně v podání Michaly Markové.
I tentokrát se ujala nesmírně těžkého úkolu: k textu musela přistupovat s vědomím, že mnohé vrstvy překlad nezachytí. V Cizím dítěti to byly pasáže psané jako pastiš Henryho Jamese, což lze do češtiny převést stěží, v případě Sparsholtovy aféry je zase obtížné zachytit nejrůznější odstínění jazyka na základě společenské třídy v konkrétních etapách 20. století.
Tuto "prohru" prostě překladatel musí přijmout. Michala Marková patří k těm nejlepším, i ona však s Hollinghurstem zápasí. Jistým neobratným škobrtnutím zejména v první, nejtěžší části románu se nevyhne ("Když se Evert o pár dní později zastavil, byl zase v uniformě, a mně připadalo, že na ni mění názor. Vzpurně se hrbil a vrtěl, jako to dělal obvykle, když byl navlečený v tom styl postrádajícím khaki oděvu, ale tu a tam se napřímil, a když ze zastavil před krbem, narovnal se v ramenou, jako kdyby role vojáka přece jen stála za to.")
Naštěstí to bohatě kompenzuje zbytek, zvlášť závěrečná pasáž románu, kde má překlad úchvatný rytmus. Čtenáře znalého originálu potěší vynikajícím řešením obtížných pasáží i nápaditým převodem obtížných slovních hříček.
Alan Hollinghurst: Sparsholtova aféra
(Přeložila Michala Marková)
Nakladatelství Odeon 2020, 499 korun, 544 stran
