reklama
 
 

Historik: Ludvík Vaculík byl fenomén. Statečný i provokující

8. 6. 2015 7:51
Rozhovor s literárním historikem Vladimírem Novotným o Ludvíku Vaculíkovi, jeho tvorbě, čeření vod ve společnosti i zpěvu písní na mezinárodní konferenci.

Praha - Ludvík Vaculík byl podle literárního historika Vladimíra Novotného typickým představitelem tzv. literatury morálního nepokoje. Na českou kotlinu byl prý až nezvykle statečný. A také přímočarý a upřímný.

V roce 1968 pomohl svým manifestem Dva tisíce slov nastartovat pražské jaro, během normalizace vedl samizdatovou edici Petlice, jež byla kulturním fenoménem doby. Po listopadovém převratu byl neúnavným a mnohdy provokujícím glosátorem soudobého dění. A mistrným fejetonistou.

"Fejetonistika byla pro něj jeho denní chleba až do posledních dnů jeho života. S trochou nadsázky, kdyby měla být nějaká fejetonistická soutěž, měla by to být Cena Ludvíka Vaculíka, dnes už s takovou věcí můžeme přijít," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Vladimír Novotný.

Doc. PhDr. Vladimír Novotný, Ph.D.

- narodil se v roce 1946 v Praze

- vystudoval ruský jazyk a dějepis na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy

- literární historik, kritik, editor, publicista, překladatel z ruštiny a pedagog

- zaměřuje se převážně na současnou českou literaturu, kterou od roku 1975 recenzuje na stránkách novin; odborník na ruskou literaturu

Zdroj: Portál české literatury

A.cz: Ludvíka Vaculíka jste znal i osobně. Jak na něj vzpomínáte?

Vladimír Novotný: Byl to takový zapadlý vlastenec, i když žil skoro celý život v Praze. Hrozně rád zpíval, spoluzaložil skupinu Vlastenci, kde zpívali nejrůznější vlastenecké písně, a to i jiných národů. Byli jsme jednou spolu na mezinárodní konferenci a on obcházel jednotlivé delegáty a zpíval jim tam jejich vlastenecké písně, samozřejmě v originále. Někdy je neznali ani oni sami a Vaculík sklidil obrovský úspěch. Uměl i maďarské, lužickosrbské či albánské písně. Jeho zpívání, to byl jeho pozitivní vztah ke světu, při zpěvu vždycky nesmírně pookřál.

A.cz: Kdy jste ho viděl naposledy?

Naposledy jsem ho potkal před rokem na jaře v letohrádku Hvězda, když tam byla velká výstava o Hrabalovi. Spíše jsme se jen tiše pozdravili. Obdivoval jsem ho, že i jako velmi starý a špatně chodící pán má stále zájem o věci ze společenského a kulturního života a chce to vidět na vlastní oči.

A.cz: Čím se dostal Ludvík Vaculík do povědomí lidí? Románem Sekyra, nebo slavným manifestem Dva tisíce slov?

Nějaká část veřejnosti ho zná především jako jakéhosi politického činitele, jako autora manifestu Dva tisíce slov. Druhá část na tuto jeho činnost zapomněla a bere ho především jako literáta a publicistu.

Takto zpíval Ludvík Vaculík. | Video: YouTube

A.cz: Manifest Dva tisíce slov vyšel v Literárních listech 27. června 1968. Téměř přesně rok předtím pronesl Vaculík slavný a velmi odvážný projev na sjezdu spisovatelů. Jak byste je porovnal?

Ten posun je obrovský, protože mezi roky 1967 a 1968 se pohnuly dějiny. V roce 1967 Vaculík mluvil k takřka nepřátelům, odpůrcům, k lidem, které považoval za žáby na prameni, za lidi, kteří naší společnosti škodí. Jeho projev vyvolal obrovskou bouři v českých končinách, oproti tomu manifest Dva tisíce slov vyvolal velké pobouření na východ od nás, v Kremlu a podobně. To je ten nejzákladnější rozdíl. Co se ale nezměnilo, to byla osoba Ludvíka Vaculíka. V obou případech k tomu přistoupil velice důrazně, kategoricky a na českou kotlinu nezvykle statečně. Byl typickým představitelem tzv. literatury morálního nepokoje.

A.cz: Proč měl manifest takový dopad, ačkoliv je psán velmi umírněně a ještě odlehčen typickou vaculíkovskou ironií?

Podle mého názoru přišel v tu nejpravější chvíli. Společnost si uvědomovala, že nastal rozhodující okamžik, že se buď podaří pokračovat v demokratických reformách, nebo spadne klec. Dva tisíce slov reprezentovaly desítky tisíc jiných slov. On byl ten, kdo řekl vše statečně a bez vytáček a v pravou chvíli.

A.cz: V roce 1969 skončila na dvacet let etapa legální tvorby Ludvíka Vaculíka. Přišla sedmdesátá léta a s nimi jeho samizdatové období. Kromě psaní vedl známou samizdatovou edici Petlice, kde vycházela díla velké části tehdy zakázaných spisovatelů, v podstatě od Seiferta po Havla. Jaký význam jí přisuzujete?

Na jednu stranu je to vrcholná záležitost, velmi významná a podstatná. Na druhou stranu se edice v sedmdesátých letech týkala strašně malého okruhu lidí. V osmdesátých letech se však již svazky edice Petlice začaly šířit do všech stran. Přibývalo titulů, autorů i dobrovolných spisovatelů. Já sám jsem pro sebe a kamarády přepisoval desítky těchto svazků, zejména básní. Petlice se v osmdesátých letech stala kulturním fenoménem. Abych to řekl stručně: Vaculíkova edice Petlice, to je na pomník, stejně jako ho má třeba Bible kralická.

A.cz: Dá se říct, že právě těchto dvacet let ilegální tvorby bylo Vaculíkovým vrcholem?

Jako literární historik musím říct jediné: Nevíme, musíme ještě počkat, nemáme od jeho knih ještě dostatečný odstup, abychom toto řekli jednoznačně. Jako literární kritik musím říct, že to tak vypadá.

A.cz: Další "pozdvižení" způsobil roku 1981, když v edici Petlice vydal Český snář, v podstatě svůj deník, kde také otevřeně hovoří o svých přátelích. Jak se coby literární vědec díváte na tento způsob tvorby? Po českém snáři se na Vaculíka rozhněvali i mnozí blízcí kamarádi.

Asi bych to posuzoval jinak, kdybych byl jednou z postav Českého snáře, měl nějaký osobní až intimní problém a dočetl se o něm v jeho knize. To bych asi reagoval jako každý jiný člověk, podrážděně a naštvaně. Ale většina čtenářů vůbec neví, o koho jde. Pro drtivou většinu jde o příběh jedné doby a jeho nahlížení autorem. Navíc Vaculík říká většinu věcí o sobě a svém soukromí. A také je to koneckonců fikce, možná i v tom, co je nedořečeno. Čtenáři v tom nehledají bulvární drby, ale literaturu.

A.cz: Co říkáte Vaculíkově nezdolné přímočarosti a upřímnosti, se kterou psal jak knihy, tak glosy?

To je samotná osa Vaculíkova psaní – osobní zážitek. Někdy jde o autobiografickou reportáž, jindy o zpověď z jeho intimního života. U Vaculíka mají autor, vypravěč a hlavní hrdina k sobě velmi blízko, někdy je to zcela totéž.

A.cz: Dá se říct, že jeho mistrovským kouskem je fejeton, kterému se věnoval od šedesátých let v podstatě až do svého skonu? Ostatně i Český snář je mnohými literárními teoretiky považován za jeden velký "makrofejeton"...

Jeho fejetony mají obrovský význam, i v příručkách se často uvádí především jako fejetonista a pak až jako romanopisec. Fejetonistika byla pro něj jeho denní chleba až do posledních dnů jeho života. S trochou nadsázky, kdyby měla být nějaká fejetonistická soutěž, měla by to být Cena Ludvíka Vaculíka, dnes už s takovou věcí můžeme přijít.

A.cz: Když přišel v roce 1989 převrat, bylo Vaculíkovi 63 let. Přesto si ještě užil svobodného psaní plné čtvrt století. Jak byste zhodnotil jeho polistopadovou publicistiku?

Vaculík se snažil zůstat stále stejný, stále svůj, ale na druhou stranu vznikala určitá distance mezi soudobou fejetonistikou a jeho přístupem. Začal reprezentovat spíše to konzervativnější pojetí fejetonů a začal se přiklánět ke konzervativnímu a tradicionalistickému proudu. Proto tu cítíme určitý despekt ke všemu, co se všeobecně říká, nebo ke všemu novému.

A.cz: Co říkáte Vaculíkově záměrné provokaci v jeho novodobé publicistice? Byla to hra se čtenářem?

To slovo "provokovat" možná není nejpřesnější, spíše je to čeření hladiny. To se mu samozřejmě hrozně líbilo, rád na sebe upozorňoval. Rád vždy v textu přišel s nějakou větičkou, postojem, s něčím, o čem věděl, že to vyvolá pohoršení. Někdo to bral jako provokaci, někdo naopak jako zpestření běžných názorů. Řada čtenářek jeho konzervativní postoje přímo nesnášela, říkaly o něm, že je to mačo. Svobodomyslnější čtenáře to netrápilo a věděli, že je to určitá stylizace.

A.cz: Další výraznou stopou jsou jeho autobiografické romány s intimními až erotickými prvky (Jak se dělá chlapec, Loučení k panně). Jak vám to zapadá do osobnosti Ludvíka Vaculíka?

Je to opět o osobním zážitku. Jde o jeho míru intimní zpovědi, která v české literatuře opravdu není moc běžná a je to velká výjimka. Musíme je každopádně vnímat především jako romány. Řada věcí je zamlčena, je to stále fikce. Nelze říkat, že je to přesně tak, jak to bylo napsáno. Je to krásná literatura, ne policejní odposlech partnerských vztahů. Třeba když by ta knížka byla přeložena do švédštiny, tak tam nikdo neví, kdo je kdo a co se za tím skrývá, četli by to čistě jako příběh.

A.cz: Ludvík Vaculík dokázal až do posledních chvil držet krok se současným děním i publicistikou. Má to vůbec obdoby?

Nikdo takto srovnatelný mě nenapadá. Je to unikátní fenomén a důkaz, že naše česká literární kultura má i své pozitivní stránky, že Ludvík Vaculík mohl psát 25 let své fejetony a bylo mu to umožněno.

autor: Zuzana Hronová | 8. 6. 2015 7:51

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama