Libuše Jarcovjáková je unavená. Má za sebou vernisáž přehlídky, která v pražském Veletržním paláci potrvá do 30. března 2025, několik interview a teď ji čeká premiéra filmového dokumentu v Bratislavě. Většinu života se přitom pohybovala na okraji fotografické komunity a v určité fázi prý byla smířená s tím, že žádné publikum mít nebude. Po přelomové výstavě na slavném francouzském fotografickém festivalu Les Rencontres d'Arles v roce 2019 ale svět propadl její tvorbě.
Lituje, že průlom nepřišel dříve? "Popravdě řečeno možná ano, ale neměla jsem to jak ovlivnit a doba nazrála teď. Spousta autorů se toho nedožije vůbec a takový mumraj nastane až po jejich smrti. Případně je neobjeví nikdo, protože rodina jejich archiv vyhodnotí jako marný a skončí na smetišti. Takže mluvím o obrovském štěstí. Jsem teď trochu přehlcená, ale není to nevděk. Jde spíš o fyzickou kapacitu, která je u mě ještě ovlivněná věkem," říká dvaasedmdesátiletá fotografka. "Všechno je to ale hrozně krásné," dodává.
Fotografie Libuše Jarcovjákové jsou přitažlivé syrovostí a autenticitou. Zachycují komunity na okraji normalizační společnosti, divoké pijatyky, autoportréty i ty nejobyčejnější výjevy z každodenního života. Většinou bývají černobílé, často nezaostřené nebo rozmazané, jako by autorka mačkala spoušť ve spěchu. Charakterizuje je také určité bezčasí - aktuální výstava v Národní galerii je řadí víceméně chronologicky, ale kdyby to člověk nevěděl, stěží by poznal, které snímky pořídila v 70. letech a které nedávno.
Jako síť plná ryb
Práce Jarcovjákové dnes silně promlouvá hlavně k mladé generaci lidí mezi dvaceti a třiceti, paradoxně právě k té, která je ze sociálních sítí zvyklá vídat pečlivě inscenované fotografie. "Je krásné sledovat, jak to s nimi rezonuje," pochvaluje si kurátorka výstavy i rozsáhlého archivu Jarcovjákové Lucie Černá.
Stejně jako hlavní obdivovatelé fotografčiny práce je o dvě generace mladší než ona. Přesto spolu pracovně souzní už osm let. Když Černá poprvé viděla webové stránky Jarcovjákové, byla fascinovaná. "V Česku jsem předtím žádného takového fotografa nepoznala, byl to pro mě dar z nebes. Věděla jsem, že se musíme setkat a spolupracovat, představovalo to velmi intenzivní impulz," vzpomíná.
Jarcovjákovou zase oslovil způsob, jakým je Černá schopná pracovat s výstavním prostorem, což se potvrdilo právě v Arles. Černá tamní přehlídku připravila na míru tamnímu gotickému kostelu sv. Anny. Osobitě ale pracovala také nyní ve Veletržním paláci. Do místnosti vede jako vyrolovaný červený koberec vinyl s detaily výřezů očí Jarcovjákové. Samotná výstava je rozčleněná poloprůsvitnými plastovými zástěnami v růžovém nebo transparentním provedení, které vytvářejí intimní prostředí, ale zároveň prostor nerozdělují definitivně - návštěvník stále dohlédne ze začátku expozice až na její konec.
"Chtěla jsem, aby výstava hodně dýchala, aby neměla uzavřenou architekturu, divák jí mohl proplouvat podle vlastního uvážení, ale zároveň si byl vědomý, že je součástí celku. Můžete vše vnímat v jednom plánu, ale zároveň se hluboce nořit do jednotlivých témat," vysvětluje Lucie Černá záměr, který jí pomohla naplnit architektka Anna Matoušková. "Je pro mě důležité, aby měl divák pocit, že je v Libušině hlavě, že je součástí celého jejího příběhu," objasňuje.
Národní galerie představuje Jarcovjákovou jako komplexní autorku. Sled černobílých výjevů z Prahy, Japonska nebo Berlína 80. let minulého století střídají barevné fotografie z cest v následujících dekádách.
Jaké je pro autorku být konfrontována v podstatě s celým svým životem? "Musím se od toho hodně oprošťovat. Naštěstí si uvědomuju, že jsem svůj život neprožila celý najednou, jinak by to bylo k neudýchání. Kdysi jsem říkala, že můj nezpracovaný archiv je jako bych za sebou táhla obrovskou a těžkou síť plnou živých i mrtvých ryb a všeho možného odpadu. Teď už je to hodně roztříděné a strukturované do dvou různých forem, z nichž každá má svou vlastní svébytnost," říká.
Stejným jazykem
Tou druhou formou je dokumentární film Kláry Tasovské nazvaný Ještě nejsem, kým chci být, který právě začala promítat kina. Zcela netypicky je seskládaný pouze z fotografií v bohatém archivu Jarcovjákové. Doprovází je komentář samotné umělkyně, čtoucí úryvky ze svých starých deníků.
Snímek vznikal v podstatě celý ve střižně, kde režisérka se střihačem Alexanderem Kashcheevem strávila téměř dva roky. Divák ale při sledování brzy zapomíná, že sleduje sérii statických fotografií, a ne klasický film. Jejich rytmus se různě mění podle toho, co se v životě hrdinky zrovna děje, a koresponduje s hudbou Olivera Torra, složenou přímo k dokumentu.
Svižný rytmus pomáhá udržovat i životní příběh Jarcovjákové, který má sám filmový potenciál. Nechybí v něm velká přání, zklamání, odhodlání, bohémské i depresivní epizody, fingované manželství a emigrace. Nebo třeba slibný pobyt v Japonsku, kde má v polovině 80. let skvěle nakročeno k tomu stát se věhlasnou komerční fotografkou módních magazínů. Jenže pak zjišťuje, že to není to, co od života chce, a vrací se k focení, jaké je jí blízké a jaké v té době nemá vhodného adresáta.
V československé fotografii existovala silná dokumentární tradice, které se Jarcovjáková vymykala. I kdyby zde tehdy byl někdo, koho by její tvorba oslovila, téměř neměl, jak se o ní dozvědět - sociální sítě ani internet za komunismu neexistovaly.
"Je ale fascinující, že její vizuální jazyk byl podobný jako u fotografů té doby v USA, Japonsku či Berlíně," všímá si Lucie Černá. A Jarcovjáková jí přitakává. "Existovala třeba celá japonská škola fotografie, což bylo v Československu nedostupné, takže jsem o tom netušila. Dodatečně pro mě bylo milým překvapením, že fotografové o pár tisíc kilometrů dál hovořili stejným vizuálním jazykem, ke kterému já jsem došla nějak intuitivně," doplňuje.
Současné obecenstvo je podle obou žen mnohem lépe vizuálně poučené, i proto dokáže práci Jarcovjákové docenit. "Čtení vizuálního jazyka je dnes pro široké publikum mnohem jednodušší, než tomu bylo třeba před patnácti lety," věří fotografka. "Lidé se dnes již od mládí setkávají s velkým množstvím vizuálních impulzů. Hlavně mladá generace je zároveň schopna akceptovat větší diverzitu a různorodost," doplňuje ji Černá.
Sebezpyt mentálního těla
A ještě jedna věc Jarcovjákovou silně pojí se současností. Pro její tvorbu jsou příznačné autoportréty. Pořizovala je od dospívání, kdy se začala seznamovat s fotoaparátem, až do dnešních dní.
Její selfie jsou však jiné než ty, na něž jsme zvyklí v éře sociálních sítí. Není stylizovaná, fotografka neklade důraz na to, aby jí daný záběr lichotil. "Estetické hledisko pro mě bylo nejméně důležité. Autoportrét byl navigační nástroj hlubšího kontaktu sama se sebou, vnitřní sebezpyt mentálního, nikoliv fyzického těla," vysvětluje.
Fenomén dnešní autoportrétů prahnoucích po vnějším uznání ale nezatracuje. "Účel chápu, a pokud to lidem, kteří je pořizují, poskytuje, co hledají, je to v pořádku. Navíc to jednou také bude dokumentem naší doby. Druhá věc je, že se selfie dnes často pořizují s naučenými pózami, které tak trochu zastírají skutečný stav věcí," přemýšlí.
Na výstavě ve Veletržním paláci je autoportrétů Jarcovjákové věnovaná celá sekce, kde jsou jich vedle sebe v drobných formátech naskládané stovky. Včetně snímků z posledních let.
Jarcovjáková stále fotí na film, převážně černobílý, ale nevyhýbá se ani barvě. Největší inspirací jsou jí pořád každodenní situace. "Mé spolupracovnice mi často vyčítají, že je neposlouchám, protože se neustále dívám kolem sebe a něco pozoruji. Často se mi stane, že mě banální situace naprosto přitáhne. Sedíme třeba v restauraci, ale já si venku všimnu mihotání světla nebo křoví," popisuje. Jde prý hlavně o přenesení atmosféry a pocitu, který z dané scény má. "Nemám teď větší téma, než jsou pocity. Kdo si myslí, že je to málo, ten se hluboce mýlí," uzavírá.
