Scenárista a režisér Wes Ball se novinkou pokouší navázat na ambiciózní a nečekaně zdařilou trilogii z minulé dekády, zasazenou do lidského světa, kde se teprve rodí inteligentní lidoopi. A podobně jako autor předchozích dvou snímků Matt Reeves buduje jednoduchý, pomalý příběh potenciálně epických proporcí.
Jenže zatímco dříve bojovaly dvě civilizace o nadvládu nad planetou, tentokrát se ocitáme ve světě, kde je civilizace buď v troskách, nebo ještě poněkud v plenkách - záleží, jakýma očima se na to díváme.
Vlastně je to hodně podobný svět, do jakého přistáli hrdinové úplně prvního snímku a románu francouzského autora Pierra Boullea z 60. let minulého století. Opice tu mluví, loví a jezdí na koních, žijí v kmenových uspořádáních.
Tvůrci však obrací perspektivu a centrem pozornosti nečiní lidi, ale dospívajícího mladíka Noeho z kmene, jenž se vyznačuje mimo jiné chovem orlů. Právě proto trojice v úvodní scéně coby iniciační rituál shání vejce, ze kterého se později má stát ochočený dravec, co poslouchá svého pána.
Noe však zažije nečekaný útok nepřátelského klanu, po němž zůstává osamocen. Vydává se zachránit či pomstít své blízké. Během jeho cesty Wes Ball hned několikrát pomrkává na publikum odkazy k původní Planetě opic z roku 1968 a je vidět, že má ambici vybudovat úplně nové prostředí pro další pokračování.
Vizuálně působivé lokace dýchají atmosférou, z lesa se občas noří pozůstatky lidských technologií, jimž opičí hrdinové nerozumí, neboť jsou na úrovni, kdy sotva ovládli lidskou řeč a občas stále komunikují i tou znakovou.
Zdá se, že samotní lidé dopadli hůř - skotačí u řeky, nemluví, vypadají jako stádo zvířat. Planeta se mění, vznikají nová uspořádání. A tvůrci umí pracovat s tajemnem i navodit pocit, že tento svět má divákům ještě mnoho co odhalit.
Přesto putování trojice hrdinů, kteří se seznámí po cestě, nakonec zaostává za předchozími díly. Navzdory atmosféře a obrazové stránce tu jde převážně o nekonečnou cestu džunglí, kde se prakticky nic nestane.
Samozřejmě existuje řada výtečných, dnes již klasických děl, v nichž hrdinové takřka mlčky putují džunglí, třeba první Predátor. Více než dvouhodinové Království Planeta opic však neudrží náladu pomalu stupňovaného dramatu.
Novince se přihodilo totéž, co bylo prokletím mnoha rozjížděných či restartovaných hollywoodských franšíz. Vypadá jako zbytečně dlouhý prolog k nadějně vypadajícímu filmu, který ovšem přijde až příště.
Tvůrci sice na jedné straně lavírují mezi tím, kdo tu má jaké motivace, a odmítají dělit příběh na jednoznačné padouchy nebo hrdiny. Finále, k němuž vše směřuje, nicméně po přehnaně dlouhé předchozí části najednou zbytečně uspěchaně ukáže několik hledisek.
V novém prostředí není čas se zabydlet a docenit jeho význam v daném světě. Jde o působivé společenství, které se však podaří rozprášit, aniž bychom měli čas mu porozumět. A filmaři, jimž jsme se zaťatými zuby důvěřovali, proč nás tak dlouho táhnou touto dějově podvyživenou vyprávěnkou, jež vše chce utáhnout na atmosféru temné džungle, najednou zbytečně spěchají. Přestává být jasné, komu o co jde. Jako by bylo potřeba nějak skončit, aby se příště mohlo navázat.
Království Planeta opic navzdory mnoha působivým scénám neumí navodit celkovou uhrančivou atmosféru předchozích částí, kdy z plátna a jeho pomalých výjevů doslova dýchala osudovost daných momentů, v nichž se válčí o osud světa.
Spíše je to snímek, který se po dlouhé odluce pokouší znovu postavit na nohy a najít půdu pod nohama. Stejně jako hrdina Noe prozatím dospívá. Má velké ambice, chce se chytře pohybovat ve známém prostředí, překvapit ostatní. Ale zatím má stejně jako Noe potíže ovládnout svého orla, který ho potměšile klove do lebky.
Nutno říci, že se tvůrcům i přes dramaturgickou nevyváženost a všechny neduhy daří navodit dojem, aby publikum chtělo vidět i příští díl plánované trilogie.
Zatímco původní pentalogie ze 60. a 70. let se měnila v béčkovou sebeparodii, autoři výpravné novinky stále rozpracovávají svět, který potenciálně nabízí velké možnosti. A ukazují nám v novém snímku Zemi, kde vůbec není jisté, jak je rozložená moc, kdo je na jaké technologické i duševní úrovni, zda jsme uprostřed jakési postapokalypsy, nebo zrodu čehosi nového.
Škoda, že tento pocit úžasu nad objevováním nového nám Království Planeta opic nabízí jen ve střídmých dávkách. V mnoha jiných momentech se až příliš opájí tím, jak se hrdinové dlouze brodí mezi stromy.
