Král Lear se v důsledku stáří vzdává trůnu, který chce rozdělit mezi tři dcery. Starší Goneril a Regan mu neupřímně lichotí, avšak nejmladší Cordelie jej dobře myšleným přirovnáním lásky k drahocenné soli rozčílí. Panovník ji vyžene ze země a svůj majetek i privilegia odkazuje prvním dvěma. Ty se však k němu brzy otočí zády a postupně jej dovedou k šílenství.
Dětmi zapuzený Lear putuje pustou přírodou doprovázen šaškem. Cestou potkává muže v přestrojení za blázna, Edgara, který se schovává před domnělou zlobou svého otce, hraběte z Glostru, jenž oslepl kvůli podvodu nelegitimního syna Edmunda. Zde rozvíjí William Shakespeare pro svá díla charakteristickou druhou linku vyprávění. Zdvojuje motiv pošetilosti stáří, doplácejícího na arogantní prospěchářství vlastních dětí.
Král Lear líčí svět, jenž se otřásá v základech. Řád člověka i přírody je vážně narušen, čelí přímo smrtící krizi, přesto zcela nezaniká. Je to hra vizionářská, napsal o textu ze začátku 17. století, původně zasazeném do předkřesťanské Anglie, překladatel a shakespearolog Martin Hilský.
Současná královéhradecká inscenace sice pracuje s překladem Jiřího Joska a příběh přenáší do současnosti, avšak tyto významové kontury si velice dobře uvědomuje. Na jedné straně zohledňuje tradici takzvané středověké smíchové kultury a svátku bláznů, jak je definoval ruský literární vědec Michail Bachtin. Zároveň tu cítíme vědomí globalizovaného světa, ve kterém se zavedené pojmy jako nacionalismus či etnicita vyprazdňují, avšak zatím je nic nenahradilo.
Autoři inscenace se opírají také o stať polsko-britského sociologa Zygmunta Baumana Doba interregna neboli mezivládí, kdy staré umírá, ale nové se ještě nemůže zrodit. V tomto rozpitém, nekonkrétním čase několik kandidátů usiluje o moc a společnost je ovládaná slastí, tedy zábavou, což vede zpět k východisku karnevalového světa naruby.
Novinka z Bachtina i Baumana přímo cituje, slouží i jako argument k posunu od tragédie k tragikomedii. Shakespeare nebyl autorem čistého žánru, jeho závažné hry vždy skrývaly humor a komedie naopak obsahovaly tragický podtón. Přesto lze v režii Michala Háby vycítit, kam až bylo možné opačný žánr stupňovat a kde jej naopak zlomit. Podařilo se - minimálně několik posledních obrazů oproti zbytku významně potemnělo.
Hra s žánrem v tomto případě vychází z přesvědčení německého dramatika a teoretika Bertolta Brechta, že o vážných věcech je potřeba mluvit a hrát s nadhledem i humorem.
Michal Hába se k jeho myšlenkám dlouhodobě hlásí, přičemž často na jevišti uplatňuje principy komentáře či takzvaného zcizení. Platí to také o Králi Learovi, kde několik herců zastává více rolí. Režisér proto využívá cedule s různými nápisy objasňujícími, kdo právě hovoří či komentuje děj. Cedule s největší pravděpodobností nejsou Brechtovým vynálezem, používaly se již za Shakespearových časů.
Když má například Cordelie vyjádřit svou lásku k otci, drží v ruce heslo Mlčeti zlato. Hrabě z Glostru v podání Jiřího Zapletala je později v rámci útrpného práva vsazen do klády. V tu chvíli leží na zemi se svázanýma nohama a tabulkou označenou nápisem "kláda". Některé texty možná záměrně provokují, například cedule s konstatováním "Tohle se na jevišti nedělá".
Šaška v inscenaci místo skutečného herce reprezentuje loutka v životní velikosti, jež je zavěšená na oprátce a kolem krku má pověšenou ceduli s větou Now you know (Teď to víš). Figurínu na jeviště přinese Cordelie. V ruce má ale také malou dětskou hračku plyšového králíčka jako předzvěst Learova osudu, kdy se respektovaný a mocný král mění v králíka prchajícího před sebou samým.
Králík je pradávným symbolem vnitřní duchovní transformace, znovuzrození, zároveň i čistoty a ženské nevinnosti. V Hábově inscenaci nahrazuje Šaška a hraje ho Martina Czyžová, zároveň představitelka Cordelie. Zdvojení rolí bylo běžné už v alžbětinské a jakubovské době. Herec, jemuž byla svěřena role Cordelie, zastal i postavu Šaška.
V Klicperově divadle se král později tomuto králíkovi přibližuje volbou kostýmu. Po vzoru Shakespeara je převleků hned několik. Hrabě z Kentu, kterého ztělesnil Jan Vápeník, volí přestrojení Robina Williamse z filmu Mrs. Doubtfire - Táta v sukni. Synové hraběte z Glostru Edgar a Edmund mají svá do půli obnažená těla nabarvená, jako by snad napodobovali vojenské maskování nebo symbolicky zúžili svět do kontrastních barev.
Ty dominují i kostýmům Learových dcer na samém začátku, jak je navrhla výtvarnice Adriana Černá. U Edgara a Edmunda může modrá a rudá barva značit pokrevnost, o níž se hraje. Vojtěch Říha v roli Edgara je legitimním Glostrovým synem, má proto modrou krev, kdežto Edmundovi coby levobočkovi teče v žilách krev rudá.
Krále Leara ztvárnil Filip Richtermoc. Roli prožívá vášnivě, deklamuje až heroicky, což je v dost legračním rozporu s veškerou okolní travestií. Jedna postava jeho výkon i glosuje přízviskem "dramatický umělec". Těžko říct, jestli měla Learova poloha vyznít kontrastně už v zadání, nebo zda je to spíš kouzlo nechtěného.
Právě výkony aktérů představují největší slabinu jinak velice dobrého režijně-dramaturgického pojetí. Ne všem je v brechtovsko-hábovském divadle komfortně. A ne všem sedí styl herectví rychlého střihu, na něž jsou zvyklí režisérovi spolupracovníci ze sdružení Lachende Bestien - několik se jich na projektu podílelo, avšak nikoli z řad herců. Počínaní postav na jevišti naopak výborně komentuje představitel Edmunda Petr Kult, který je v královéhradeckém angažmá druhou sezonu.
Shakespeare a Brecht k sobě mají blízko, soubor Klicperova divadla za nimi trochu pokulhává. Přesto je zdejší Král Lear reprezentativní titul udávající směr, jakým by se v současné činohře měly vydávat městské scény.
Divadlo
William Shakespeare: Král Lear
Adaptace a režie: Michal Hába
Klicperovo divadlo, Hradec Králové, premiéra 5. října, nejbližší reprízy 23. října a 5. listopadu.
