Vídeň (od našeho zpravodaje) - Stoletý vtip, narážející na sebevědomí i tvrdohlavost jednoho z nejslavnějších orchestrů světa, rozhodně neplatil pro včerejší debut Jakuba Hrůši. Osmatřicetiletý dirigent s Vídeňskými filharmoniky poprvé vystoupil ve Zlatém sále vídeňského hudebního spolku čili Musikvereinu.
Hrůša se sice ke svému debutu dostal "zásluhou" natržené achillovky původně ohlášeného dirigenta Marisse Jansonse, k orchestru ale nespadl jako bezejmenný zachránce z nebe - porozuměl si s ním a prosadil i změnu repertoáru v první polovině večera.
Spolupráce s Vídeňskými filharmoniky je v kariéře ambiciózního dirigenta důležitou položkou, ale v případě Jakuba Hrůši by k ní zřejmě časem došlo v každém případě. Záskok za Jansonse spíš připomněl další stoleté klišé o tom, že příležitost přeje připraveným.
Lidsky vzato se Hrůša s orchestrem již znal a pracoval s ním, protože Vídeňští filharmonici zároveň působí jako orchestr Vídeňské státní opery. Jednalo se vlastně také o záskok, když pozici tamního hudebního ředitele náhle opustil Franz Welser-Möst a bylo potřeba najít náhradu pro první uvedení Janáčkovy opery Věc Makropulos ve slavném "domě na Ringu" roku 2015. Hrůša se tehdy s minimálním množstvím zkoušek dobral k výbornému hudebnímu výsledku a evidentně si získal respekt.
Nejpozději v této době je potřeba hledat bod, kdy byly navázány vztahy, které vedly až k pátečnímu debutu, reprízovanému ještě v následujících třech dnech. Přesto: dirigovat tentýž orchestr v divadle a na samostatném koncertě znamená velký rozdíl, i když se jedná o stejné lidi.
Ve Vídeňské státní opeře se z filharmoniků de facto stávají smluvně vázaní zaměstnanci, kteří musí pracovat s tím, koho si vybere divadlo. Pro samostatné koncerty si ale Vídeňští filharmonici vybírají dirigenty sami a pracují jen s těmi nejslavnějšími. Vypovídá o tom jak původně plánovaný Jansons, tak Riccardo Muti, s nímž orchestr nastuduje následující program v Musikvereinu.
Pokud se tedy Hrůša už před lety ocitl mezi potenciálními spolupracovníky Vídeňských filharmoniků, vzbuzuje to respekt. Ten patří nejen ke Hrůšovým hudebním schopnostem, ale také manažersky skvěle zvládnuté a s rozvahou budované kariéře. Zároveň to zpochybňuje pohádky o zázračných záskocích, které bývají zmiňovány na začátcích velkých kariér - k takovým věcem nedochází náhodou. Potkávají jen ty, kdo mají trpělivost se k nim propracovat, a umělci je také musí rozumně využít.
V původně plánovaném programu měli Vídeňští filharmonikové hrát v první polovině večera Ravelův La valse a poté Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma. Hrůša se s orchestrem dohodl na změnách, takže na prvním místě zazněla koncertní předehra Antonína Dvořáka Karneval. Energická skladba není ani tak obrázkem z karnevalového veselí jako spíš ztvárněním divoce se proplétajících vlivů určujících lidský život.
Hrůša vyslal Karneval k posluchačům v ostrém tempu a dynamice, která ze začátku úplně zahltila sál. Teprve postupně se z ní začala klubat struktura skladby.
V lyrických pasážích nádherně zněl anglický roh a z orchestrálního masivu se stávala strukturovaná hmota, aniž přitom celek ztrácel energii. Pokud chtěl dát Hrůša první skladbou najevo, že přišel někdo nový, kdo má věci pevně v rukou, dokonale se mu to povedlo.
Jedním z výrazných aspektů první části večera byl ušlechtilý zápas se zvukem a jeho vyvážeností, který pak pokračoval v Klavírním koncertu č. 1 b moll Petra Iljiče Čajkovského. Jeho sólistou byl ruský klavírista Denis Macujev, který podtrhl všechno romantické a mohutné v Čajkovského skladbě.
Vídeňské publikum nedávno slyšelo stejný koncert v podání České filharmonie s Kirillem Gersteinem, a tak si připomnělo, jak rozdílně může jedna skladba znít - přičemž obě interpretace jsou legitimní.
Po intelektuálovi Gersteinovi se Macujev ukázal jako prorok romantické klavírní bouře, která se nekompromisně žene před orchestr a někdy i přes něj. Čajkovskij zazněl jako svár individuality klavíru s kolektivním vědomím orchestru, provázený syntézou a vzájemným pochopením. Macujevovi zněl klavír jako těžkotonážní mašina, která při vší své síle jede dopředu s nevídanou lehkostí.
Kombinace masivního zvuku s brilantní technikou byla odzbrojující a Macujev ji patrně vědomě podtrhl křehce perlivým a průzračným přídavkem. Všechny jím upozornil, že dovede hrát, jak je v dané chvíli potřeba.
Orchestr se stával součástí klavírního zvuku a Hrůša skvěle držel obtížnou rovnováhu. Macujev sice strhával pozornost ke klavíru, ale člověk si stále uvědomoval, že zároveň poslouchá báječně vyvážený orchestr. Byl to komplexní zážitek, který při reprízách nejspíš ještě vyzraje.
Koncert pro orchestr od Bély Bartóka, který zazněl po přestávce, Hrůša převzal z původně plánovaného programu. Jedno z nejhranějších Bartókových děl vděčí za svoji oblibu melodické nápaditosti a pestrosti, s jakou se jednotlivé skupiny orchestru mohou předvést sólistickým způsobem. Citát z Lehárovy operety Veselá vdova ve čtvrté části skladby podtrhuje jistý rys bezstarostnosti, která je u Bartóka spíš vzácná.
Hrůša a Vídeňští filharmonici zahráli Koncert pro orchestr s očekávanou suverenitou špičkového tělesa i dirigenta. Vycizelovaný projev jednotlivých skupin se pojil dohromady v nádherném a komplexním zvuku, k jehož zaoblenosti přispívají všichni od malého bubnu až po žestě - však kombinace jejich průraznosti, jistoty a ušlechtilosti je jedním z poznávacích znaků Vídeňských filharmoniků.
Příště na Nový rok
Po úspěšném debutu s Vídeňskými filharmoniky se Jakub Hrůša přesune z Vídně do Paříže, kde bude dirigovat L’Orchestre Philharmonique de Radio France, poté následuje hostování u Berlínských filharmoniků a turné s Bamberskými symfoniky. Pražské publikum bude mít nejbližší možnost setkání s Jakubem Hrůšou při Novoročním koncertu České filharmonie.
