Pokud americká Kalifornie svou typickou uvolněností někdy promluvila do dějin komponované hudby, pak to bylo skrze Terryho Rileyho. Ten nyní přijíždí do Prahy tři roky po osmdesátce, kterou s ním vřele slavily velké světové hudební instituce. Sám při tom čile koncertoval: v odvázaných ansámblech se mísili klasikové, lidé z alternativy nebo hráči z afrického Mali. Na většině reportážních videí se vyklidněný starý muž směje.
Velký třesk v Rileyho díle, který znamenal prvotní zážeh i pro žánr označovaný jako minimalismus, nastal 4. listopadu 1964. V San Francisku se konala premiéra přelomové skladby In C.
Tvoří ji soubor třiapadesáti motivů, které mohou členové souboru opakovat dle vlastního naladění a vkusu. Instrumentace, vnitřní podoba a délka skladby tak mohou nabývat nespočtu podob, což se od premiéry mnohokrát potvrdilo.
"Když chcete porozumět této skladbě, představte si, že ležíte na louce, nad vámi plují oblaka a vy jen sledujete, jak se jejich tvary zvolna mění," řekl Riley. V té době slovo minimalismus neznal, používal spíš výrazy jako "mystický zážitek" a ne náhodou se v názvu jeho první nahrávky objevuje psychoaktivní droga mezkalin.
Vyvést hudbu ze staroslavných sálů
Skladba In C, která za Rileyho přítomnosti v podání ansámblu Ars Nova Copenhagen zazní na úterním zahajovacím koncertu festivalu Struny podzimu, má energickou rytmičnost, vnitřní radost a hlavně: uprostřed serialismu a poválečné moderny Pierra Bouleze a Karlheinze Stockhausena tu nějaký skladatel navrhl průlomový návrat k jasně tonální hudbě. Premiéru s Rileym odehráli kolegové a přátelé: jeden z nich, tehdy neznámý Steve Reich, navrhl, aby pod celou skladbou pro lepší synchronizaci ťukalo klavírní céčko. Reich tím předznamenal svůj styl, který začal rozvíjet v dalších letech. Ale to je jiný příběh.
Z tehdejšího pohledu se Terry Riley dopustil těžkých hříchů. Jednak pro něj laděné tóny a rytmus nebyly zakázanými prostředky: to se nelíbilo hlídačům vysokého umění. Ale Riley také chodil poslouchat saxofonistu Johna Coltranea a další černé jazzmany, přemýšlel, jak do racionální tvorby zatáhnout to, co jim tak šlo: jam session na daný motiv nebo právě prvek rytmu.
Při prvních uvedeních In C prý diváci přecházeli, bavili se a občas tančili v uličkách. Riley vyvedl skladatelskou hudbu ze staroslavných sálů: s lidmi jako on se vysoké i nízké kultury 20. století začaly vpíjet do sebe. Konzervativnější kolegové ho kvůli tomu měli za populistu.
Ke skladbě, o níž byl napsán nespočet statí i samostatná kniha, Terry Riley uvedl: "In C znamenalo úplné narušení času, jak ho normálně vnímáme. Jako byste se ocitli v časové smyčce, pluli vesmírem a čekali, co se stane dál. Mně se takové čekání líbilo."
Spolupráce s Kronos Quartetem
Pro Terryho Rileyho to ale zdaleka neznamenalo konec objevování. Byl skladatelem, který chtěl i koncertovat − a technologie smyček a playbacků mu záhy umožnily, aby si něco jako In C užil celé sám. Partitury nepotřeboval: motivy, které byly v In C přesně vypsané, na koncertu zčásti improvizoval, nechával je opakovat v pamětech kláves, ornamenty se překrývaly, přímo za hry moduloval elektronický zvuk. Tento ráz mělo i Rileyho album z roku 1969 nazvané A Rainbow In Curved Air, Duha v zakřiveném vzduchu, reprezentativní vizitka autorovy tehdejší tvorby.
Ve své době měla ta deska řadu nej: byla elektronická, improvizovaná, a navrch ji skrze playbacky natočil jediný hráč. Evidentní umělecký výhonek éry hippies.
Tomu odpovídá i nepodepsaná utopická báseň na obalu, která vypráví o budoucnosti, v níž "Pentagon byl převrácen na bok a nabarven nafialovo, nažluto a nazeleno", "jatka byla zakázána", "národní vlajky byly sešity do pestrobarevných plachet cirkusových stanů" a "kov z přetavených zbraní navrácen Zemi".
Existují-li období, kdy avantgarda amplifikovala disonance světa, pak právě Terry Riley ukazoval, že harmonie je možná. Jeho hudba zněla i na celonočních koncertech: někdo poslouchal a tančil, někdo pospával, jiný si otevíral dveře k rozšířenému vnímání.
V roce 1978 došlo k setkání zvláštního druhu, jež změnilo trajektorie mnoha hudebních osudů. Na oaklandské akademii Mills College mladý houslista David Harrington oslovil Terryho Rileyho k napsání skladby. Bylo to do značné míry excentrické. Riley sice na Mills College učil, ale kariéru skladatele nepěstoval: vyměnil ji za meditativní doprovázení indického zpěváka a učitele Pandita Prana Natha a občasné improvizování.
Od In C, tedy od roku 1964, nezapisoval žádné noty do partitur. Harrington, zakladatel smyčcového Kronos Quartetu, prý Rileyho oslovil, protože vyzařoval přátelskost a jiskrnost, jaké si houslista dokázal představit u Josepha Haydna − jednoho z "vynálezců" formy smyčcového kvartetu.
Riley se rozepsal: v roce 1980 měly premiéru první skladby a čtyři roky nato časopisy Time a Newsweek označily nahrávku Kronos Quartetu jménem Cadenza On The Night Plain za jedno z alb roku. Spolupráce Harringtonova kvarteta s Rileym přinesla na obou stranách významné výsledky. Autor v komorních skladbách klidně, překvapivě vyrovnaně syntetizoval veškerou dosavadní zkušenost.
V rozsáhlém cyklu Salome Dances For Peace z roku 1989 lze − podle deníku New York Times − slyšet "asijské mody, statické drony, arabské melodické arabesky a netemperovaná ladění spolu s disonantním bartókovským kontrapunktem, přeformulované blues, jazzové synkopy a minimalistickou repetitivnost".
Hymnické a ritualistické momenty, podporované unisonem nebo výrazným neklasickým rytmem, odpovídají námětu. Salome tu v návratu vykonává cestu kolem světa, aby se stala představitelkou nové ženskosti, jež má šanci spasit dnešní společnost; tezi ovšem vyvažuje lehká bizarnost Polovlka, svedeného medvědího otce a dalších postav této nové báje.
Watch the renowned Ligeti Quartet perform a movement of Terry Riley’s mesmerising 'Salome Dances for Peace' at Carnegie Hall and hear them live on 17 Feb: kingsplace.co.uk/LigetiQuartet
Zveřejnil(a) Kings Place dne NaN. undefined NaN
Užít si výsledek i proces
Terry Riley pro Kronos Quartet zkomponoval na třicet děl a pokračuje dodnes. Kronos se i díky němu stal moderním typem tělesa, které má vedle výtečné interpretace druhé těžiště v "autorské" dramaturgii, jež je sama o sobě tvůrčím gestem, dobývajícím hudbě nový prostor. Vlastně je to odraz svobody pro ansámbl, jak ho vepsal Terry Riley do In C.
Struny začínají
Přelomová skladba In C od Terryho Rileyho zazní v úterý 9. října v Národním památníku na Vítkově při zahájení festivalu Struny podzimu. Kompozici za účasti skladatele provede soubor Ars Nova Copenhagen Paula Hilliera.
Dnes se v západním světě vede velmi konkrétní diskuse o tom, že dějiny minimalismu bude zřejmě třeba přepsat. Hvězdy jako Philip Glass a Steve Reich strhly příliš mnoho pozornosti a mezitím vyvstala potřeba ocenit další, kteří také stvořili jedinečné dílo, třeba Afroameričana Juliuse Eastmana (úzce s ním spolupracoval Čechoameričan Petr Kotík) nebo dodnes činnou francouzskou průkopnici elektronické hudby Eliane Radigueovou.
Terry Riley je někde na pomezí mezi hvězdami a outsidery minimalismu. Jistě je to tím, že roli "ctěného skladatele" nepěstoval, rád koncertně improvizoval a užíval si nejen výsledek, ale také proces.
Když dnes posloucháme hudebníky, kteří kombinují západní a východní hudební vlivy, kteří si přes hranici žánru odvozují vlastní pravidla z jazzu či neevropské lidové hudby, když posloucháme ty, kteří pro komplikovanější úmysly užívají syntezátory vytvářené primárně pro svět popu, pak se pohybujeme v prostoru, do něhož otevřel bránu Terry Riley.
