Druhá symfonie Dmitrije Šostakoviče patří k raným dílům, která jsou sice v každém případě poplatná tehdejšímu režimu, ale způsob je poněkud netradiční. Šostakovič svou symfonií sice opěvuje Velkou říjnovou revoluci, ale dělá to stylem, se kterým tehdejší vládní garnitura nepříliš souhlasila.
Hudba je moderní, otevřená, podle dobových kritik až pokleslá, ale pro svůj námět byla trpěna. Zajímavostí je použití sirény, která zazní v polovině symfonie a ohlašuje nástup sboru, jenž je napsán na proletářskou poezii Alexandra Bezymenského, kterou sám Šostakovič označil za pokleslou.
Říjnová revoluce a symfonie
Symfonie čís. 2 patří k těm kratším, nepřesahuje dvacet minut délky. Přesto je více než výmluvná a vše říkající. Její atonální pasáže, chaos, deklamační zpěv sboru, to vše přesně vystihuje její přídomek Říjnová.
Orchestr i sbor FOK zvládli svou práci důstojně, Maxim Šostakovič od samého začátku dával najevo, že dílu svého otce rozumí, o čemž nás přesvědčil i v krátkém interview, které jsme s ním udělali odpoledne před koncertem.
Druhá symfonie v pořadí, tedy čís. 10, už není natolik extravagantní a atonální, jako Říjnová, naopak patří k často hranému světovému repertoáru. Vychází z kořenů klasické hudby autorů takových jmen jako je Musorgskij a Čajkovskij, které místy parafrázuje, v některých pasážích připomene Bélu Bartóka
Mistrova koncepce
Zeptali jsme se proto Maxima Šostakoviče, zda byl jeho záměr postavit proti sobě posluchačsky vděčnou desátou s experimentální a dobou ovlivněnou Říjnovou. Na to Mistr s úsměvem pro Aktuálně.cz odpověděl: "Ne, v projektu, kerý jsem si předsevzal, chci uvést všech 15 otcových symfonií. Proto musím na jeden koncertní večer volit takové, které se časově doplňují. Dát dohromady buď dvě krátké, nebo dvě dlouhé, není dobrý nápad."
10. symfonie (1953) patří k těm delším. Šostakovič ji složil v posledním roce Stalinovy hrůzovlády, kdy si stále nebyl jist svým životem. Až při dokončovacích pracích se dozvěděl, že je diktátor mrtev. Snad právě proto jako by byla 10. symfonie prodchnuta pocity smrtelnosti a konečnosti, kterou skladatel cítil ve svém strachu před možným koncem.
A tyto pocity se povedlo vyvolat v divácích i Maximu Šostakoviči, který dovedl FOK k velikému a zaslouženému aplausu. Jeho závěrečné gesto, při kterém zvedl vysoko do vzduchu otcovu partituru, bylo více než symbolické a posluchači jej ocenili bouřlivým potleskem.
Dmitrij Šostakovič patřil k největším skladatelům minulého století. Proslul nejen jako tvůrce světoznámé Leningradské symfonie, ale proslavil se i jako tvůrce filmové hudby. Je autorem celkem 15 symfonií, což je v pobeethovenovské době jev více než ojedinělý. Reprízu koncertu můžete navštívit dnes. Na konci února se M. Šostakovič do Obecního domu vrátí s dalšími dvěma symfoniemi.
