Jeho život je spojený s pianem, kam až mu paměť sahá. K nástroji jej přivedla matka, sama učitelka klavíru, když byly chlapci tři roky. Přesto některé věci považuje za důležitější než hudbu: třeba lidská práva. Igor Levit se neváhá přivázat ke stromu, jde‑li o životní prostředí, a hlasitě upozorňuje na rasismus, antisemitismus či genderovou nerovnováhu.
Kvůli angažovanosti a židovskému původu jednu dobu čelil výhrůžkám zabitím a na pódiu musel mít ochranku. Postoji dokonale zapadá do „hipsterského“ Berlína, kde žije.
V době lockdownu Levit doma usedal ke klavíru Steinway a na Twitteru vysílal koncerty z obýváku. Koupil si stativ a za pochodu se učil zacházet s videem. Už první vystoupení přilákalo 350 tisíc diváků. A Levitovi změnilo život.
„Byl jsem tu jen já, žádný cizí sál, žádné záležitosti kolem akustiky, nástrojů, předtištěných programů, nic. Žádné hranice. Jen já a lidé,“ říká. Koncertů takto nakonec odehrál 52 a posluchače vystavil tvrdé zkoušce: kromě Bacha, Beethovena, Schumanna a dalších klasiků uvedl experimentální Vexations od Erika Satieho. Jde o koncept extravagantního autora z konce 19. století: krátké téma se má provést 840krát. Levit Vexations dohrál - a přežil. „Nejenže jsem přežil, byl jsem pak dokonale sjetý,“ přiznal po 16 hodinách opakování podivné hudební myšlenky.
Domácí koncerty a přímý kontakt s publikem, byť virtuálním, jej přiměly k úvahám, co je vystoupení. „Nastal čas zamyslet se nad budoucí podobou koncertního života,“ reflektuje. „Koncert přece nemusí trvat dvě hodiny a mít přestávku. Může to být půl hodiny. Nebo čtyři hodiny.“ Také s běžně uváděným repertoárem není spokojen, podle něj se hraje jen desetina skladatelů a od nich jen desetina toho, co napsali.
Mnohé sám rehabilituje - například italského vizionáře moderní hudby Ferruccia Busoniho. Ale například Chopina od něj člověk neuslyší. „Jsou skladatelé, které mám rád, ale nikdy bych je nehrál. Nejvýraznější je asi Fryderyk Chopin. Prostě si myslím, že jiní kolegové jsou v tomhle lepší než já. Je to skladatel, kterého neuvěřitelně obdivuji, ale na pódiu ho neprovádím.“
Levit se narodil v Gorkém, což je dnes Nižnij Novgorod. Od dětství se vše přizpůsobovalo jeho ohromnému talentu. Do Německa se rodiče přestěhovali coby židovští uprchlíci, když mu bylo osm, a Hannover si vybrali hlavně kvůli zdejším klavírním pedagogům. Od roku 2000 do roku 2010 chlapec studoval na Hannoverské univerzitě, kterou ukončil s nejlepšími výsledky v její historii. Dnes tam sám učí.
Jako teenager si prošel obdobím vzdoru a pochybností, zda v kariéře pokračovat, zejména když jej učitel nutil hrát dokola tutéž Beethovenovu sonátu. Ze vzteku a myšlenek o zanechání klavíru jej prý vytáhl raper Eminem a jeho texty o sebepřijetí.
Navzdory tomu je Beethoven, kterého uvede také 2. listopadu v Praze, Levitovým nejoblíbenějším skladatelem. „Jeho hudba pro mě představuje bezpečnou zónu. Dává mi pocit účasti a sdílení s publikem. V určitém okamžiku získáte pocit: Aha, tady jde o mě,“ popisuje.
V roce 2005 se stal nejmladším účastníkem soutěže Arthura Rubinsteina. Odnesl si druhou cenu, ocenění diváků i dvě sošky za interpretaci. Od té doby posbíral mnoho dalších: například Beethovenův prsten udělovaný občany Bonnu nebo vloni Záslužný řád Spolkové republiky Německo. Jeho expresivní a originální hra budí emoce i nadšení. Velké festivaly a nejlepší koncertní síně se o něj přetahují. Vloni byl hlavním sólistou při slavnostním předávání Nobelovy ceny.
Říká, že nemá rád nečinnost. „Jsem pořád tak nějak na hraně,“ vysvětluje, že se bojí odpočinku. „Nebyl jsem na dovolené už asi 11 let. Potřebuji aktivitu.“
Na poslední, třídiskové album nahrál obtížná díla. Vedle Beethovenových pozdních sonát a Bachových Goldbergovských variací jsou tu virtuózní variace na chilskou revoluční píseň The People United Will Never Be Defeated od nedávno zesnulého Frederica Rzewského. Pianista ji pro sebe objevil při procházení sbírky nahrávek, kterou vlastní Hannoverská univerzita a již s energií sobě vlastní prozkoumal od A do Z.
Navzdory relativnímu mládí život, tvorba a názory teprve čtyřiatřicetiletého Levita už teď vydají na knihu. Sepsal ji s berlínským sousedem, redaktorem týdeníku Die Zeit. Ten klavíristu rok provázel na cestách a koncertech, televizních vystoupeních, poslouchal jeho vyprávění. Za fasádou hvězdy objevil prý „úplně normální lidskou bytost“.
Koncert
(Pořádá Klvírní festival Rudolfa Firkušného)
Igor Levit
2. listopadu, Rudolfinum
