reklama
 
 

Metr na operu Jiřího Černého: Muhly má blíž k Janáčkovi než Hitchcockovi

11. 11. 2018 18:38
Málokdy přímý přenos z newyorské Metropolitní opery do českých kin sleduje tak prořídlé publikum jako uplynulou sobotu v pražském kině Světozor. Na programu byla Marnie.

Nepomohla jí výjimečnost sedmatřicetiletého Američana Nika Muhlyho, jediného současného skladatele, jemuž Met hraje dvě opery. Nezabralo Muhlyho opakované přihlášení se ke vzoru Leoše Janáčka, a dokonce ani dráždivost námětu, proslaveného v roce 1964 filmovým thrillerem režiséra Alfreda Hitchcocka.

Snad kdysi Pražané rozuměli svému Mozartovi. Ale Janáček patrně jejich není. Tím méně pak nějaký autor jednadvacátého století.

Byla to sázka i pro orientovanější české posluchače. Autor této recenze přiznává, že sám nepatří mezi nadané, kteří se po prvním poslechu dobře orientují v nové hudbě. Přesto se mu v sobotu upřímně chtělo zatleskat se stojícím newyorským publikem. Viděli jsme operní divadlo ve vzájemném umocnění hudby, poezie, světel, barev, architektury a pohybu. V některých scénách a v souhrnném účinu tak silné, jaké na českých scénách předvedli zvláště David Radok a Robert Wilson.

Hudba z kanceláře

Díky "teoretické" přípravě našinec automaticky očekává vliv skladatele Philipa Glasse, pro něhož kdysi Muhly při studiích naplno pracoval jako asistent a dirigent. Nicméně první jména, která si vybavíte s otevřením opony, jsou Věc Makropulos, Leoš Janáček a Karel Čapek. Jestliže Věc Makropulos začíná v archivu advokátní kanceláře, Marnie mezi firemními sekretářkami a psacími stroji. Libretista Nicholas Wright se mnohem víc než v Hitchcockově hororu vzhlédl v knižní předloze, románu Winstona Grahama z roku 1961. Odtud bylo i blíž k civilismu Karla Čapka. 

Namísto víc než tři staletí žijící umělkyně Emilie Marty, Elen Makropulos a jiných žen, jejichž jména začínají písmeny EM, jedna z účetních, kleptomanka Marnie, která v roce 1959 pracuje v anglické firmě, střídá jména s písmeny MH, zaměstnání a milence.

Bankéřské a úřednické okolí Marnie je ještě barvitější a záhadnější než to Čapkovo divadelní ve Věci Makropulos. Podobně jako Karel Čapek a ještě víc Leoš Janáček nechávají autoři Marnie svou titulní postavu v mlhách a šeru, nevysvětlenou a nedopovězenou až do závěrečné opony.

Snad i proto skladatel Muhly obklopuje svou Marnie dalšími čtyřmi jejími "stíny", v kostýmech i s hudbou podobného ladění. Podobně jako orchestrální pasáže i tyto stíny se dotýkají Marniina vnitřního života. Marnie ani žádná jiná důležitá postava nezpívá nic, co by se jen vzdáleně podobalo árii. Muhly jejich krátkým zpěvomluvným monologům říká "links" - spojky. Obdivujete-li Janáčka, asi vás napadne, oč výrazněji by si s nimi poradil lašský génius. 

Recenzent newyorských Timesů Anthony Tommasini soudí, že hudba dosáhla jen málokdy napětí psychologického dramatu a že Muhly city spíše naznačoval než vyslovoval. "Možná se držel příliš zpátky. Někdy hudba působí spíš jako doprovod k dramatu než jeho realizace." Na tom něco je.

Protagonistkou Marnie je frigidní žena, která okrádá své zaměstnavatele a neustále mění totožnost. | Video: Met

Kouzla neviditelného režiséra

Co není už v notách a slovech, to nejde dohonit. Tato stará operní pravda platí téměř pokaždé, ale někdy ne úplně. Třeba v newyorské Met při Marnie.

Skálou této inscenace - a podle recenzí soudě i loňské premiéry v Anglickém národním divadle - je sedmapadesátiletý americký režisér a pedagog Michael Mayer. Někdy to na první pohled vypadá, že si na sebe upletl bič. Jak režírovat sbor deseti stejně oblečených a navzájem zaměnitelných pánů, aby vyjadřovali náladové proměny titulní hrdinky? Inu tak, až vás ani nenapadne, že je někdo režíruje. Oni hrají svou šedivostí a pohybovou křečovitostí.

A co se dá režírovat na herecky dokonalé mezzosopranistce Isabel Leonardové, "naší" známé už od prvního přenosu z Met do českých kin? Už dvanáctou sezonu jí každá role padne jak ulitá: dřív hlavně Mozart a Rossini, teď i studená kráska a zlodějka Marnie, o níž si do poslední chvíle myslíme, že zabila svého novorozeného bratra.

Někdy je nejlepším režisérem ten, kdo pozná, kdy má mlčet a nechat vymýšlet herce.

Marka Rutlanda, zhrzeného manžela Marnie, ztělesnil tentýž britský barytonista Christopher Maltman, se kterým se roku 2015 prolaškovali Lazebníkem sevillským jako Rosina a Figaro. V Marnie samozřejmě nejen úplně jinak hrají, ale také zpívají. Lahodnost tónu ustoupí přesvědčivosti deklamace. Zejména u barytonu je to pořádná oběť pěveckému egu.

Všechny role v této opeře jsou víceznačné, ale nejvíc to platí o Markově mladším bratru Terrym. Muhly ho složil pro kontratenor, obor, který se poslední dobou přesunul z historie do moderní opery. Iestyn Davies je chvílemi k politování, chvílemi k zabití. Patrně hraniční ukázka výrazových kontratenorových možností.

Že nejsou malé role, opakuje kdejaký mluvka, ale afroamerická mezzosopranistka Denyce Gravesová to jako Marniina matka dokazuje každou vteřinou svého jevištního bytí.

Když se řekne, že dirigent nepřehlušoval zpěváky, působí to jako pochvala z nouze. Zvláště když si svůj debut v Met odbývá až v padesáti sedmi letech jako Robert Spano. On ale tu nelehkou partituru dirigoval opravdu suverénně. Nadarmo není oblíbencem kritiků a držitelem několika cen Grammy. 

autor: Jiří Černý | 11. 11. 2018 18:38

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama