reklama
 
 

Recenze: Mahler už je běžný, teď Česká filharmonie hraje klasika 20. století Beria

18. 10. 2018 10:18
Česká filharmonie pod taktovkou Semjona Byčkova tento týden uvádí půlstoletí starou Sinfonii italského skladatele Luciana Beria. Pokud dnes ještě vzbuzuje posluchačský neklid, je načase se nad něj povznést.

Česká filharmonie v pražském Rudolfinu odehrála první abonentní koncert sezony v čele s novým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Část domácího publika mohla trochu iritovat nezvyklá kombinace Sinfonie skladatele 20. století Luciana Beria s osvědčenou Symfonií č. 7 Antonína Dvořáka. Bylo to ale spojení funkční, a navíc dramaturgicky vynalézavě svázalo program abonentního koncertu se zahájením sezony z minulého týdne.

Tehdy filharmonie s Byčkovem zařadila Mahlerovu Symfonii č. 2 a právě ta je východiskem střední části tento týden uváděné Beriovy Sinfonie. V té navíc včera zazněl i citlivě vsazený citát z Dvořákovy "sedmičky", který tam správně nepatří. Dva první programy sezony tak spojil velký dramaturgický oblouk, při němž se člověk mohl zasnít a představit si všechny tři skladby odehrané během jednoho monumentálního večera. Pro hudebníky by to bylo na hranici únosnosti, ale publikum by po takové náloži zase ztratilo chuť na přídavky, kterých bylo v závěru včerejšího koncertu přece jen trochu moc.

Sinfonia pro orchestr a osm hlasů vznikla v letech 1968 až 1969 na objednávku Newyorské filharmonie a italský skladatel Luciano Berio - mimochodem osobní přítel šéfdirigenta Byčkova - ji věnoval Leonardu Bernsteinovi. Jedná se tedy o kompozici starou asi půlstoletí, a pokud dnes ještě vzbuzuje posluchačský neklid, je načase se nad něj povznést. Sinfonia vznikala v době, kdy se Mahler také ještě usazoval v zájmu širokého publika a jeho tvorba na masové uznání teprve čekala.

Zpěv osmičlenného ansámblu v Beriově Sinfonii mohl pravidelným návštěvníkům Rudolfina připomenout Sequenzu III téhož autora, kterou na stejném pódiu předloni zpívala Magdalena Kožená - k extrémně těžké skladbě jí tehdy Ondřej Havelka naaranžoval malou a elegantní jevištní akci.

Tuto středu se publikum při Sinfonii muselo obejít bez přídavných efektů. Zůstala jen Beriova úžasná hudba. A pěvci souboru London Voices ani Česká filharmonie jejím virtuózním požadavkům nezůstali nic dlužni.

Berio koncipuje orchestr i pěvecký ansámbl jako rovnocenné partnery, z nichž vytváří několikanásobně vrstvené hudební plochy. Zároveň však klade nekompromisní nároky na individuální výkony. Na ty se mohl šéfdirigent Semjon Byčkov u zpěváků i orchestru spolehnout. Vytvořil z nich krásně, vyváženě znějící těleso.

I ten, kdo Sinfonii nezná, se o tom mohl snadno přesvědčit v její třetí větě. Ta průběžně cituje nejen třetí větu Mahlerova Vzkříšení, kterou reflektuje i předepsaným tempem, ale Berio do ní zařadil ještě dvě desítky dalších citátů z hudební historie od Bacha přes Beethovena a Strausse až po Bouleze a Stockhausena. Často se jedná o několikataktové úryvky, které posluchač stěží postřehne. Pokud by ale někdo chtěl tyto mikrocitáty odchytávat při Byčkovově provedení, měl k tomu ideální příležitost. Česká filharmonie zněla také v komplikovaných strukturách přehledně a průzračně.

Sinfonia samozřejmě není zábavnou hříčkou na poznávání citátů, Berio je používá jako stavební prvky pro vytvoření svébytného hudebního světa, takže ani třetí, "citátová" věta Sinfonie nevyznívá roztříštěně: podává ne zcela určité, ale závažné hudební sdělení. K jeho důležitosti přispívají i texty francouzského antropologa Clauda Léviho-Strausse a irského dramatika Samuela Becketta, které zpívá sbor. Jako malý hudební vtip se do třetí věty Sinfonie vklínilo i poděkování Semjonu Byčkovovi a především citát z Dvořákovy Sedmé symfonie, která se hrála ve druhé části večera.

Mezi vrcholnými symfoniemi Antonína Dvořáka tvoří Sedmá snad nejzávažnější a nejkoncentrovanější dílo. Dvořák se duchem kompozice obrací k Beethovenovi a Brahmsovi, je méně rozmáchlý v melodiích a důsledný v sevřenosti skladby. Tomu také odpovídalo včerejší přímočaré provedení České filharmonie.

Šéfdirigent Byčkov vedl orchestr bez sentimentu a snahy o přehnané zpívání. Symfonie kráčela dopředu beze spěchu, ale přímo, až s jakousi osudovou nezbytností. Už při první větě si člověk mohl znovu a názorně připomenout, kolik má Dvořák společného právě s Brahmsem. Často bývá citován Brahmsův obdivný výrok o nápaditosti Dvořákových hudebních témat. Dvořákova Sedmá symfonie je ale přesvědčivým důkazem, že český skladatel se o osm let staršímu německému kolegovi vyrovnal i jako autor, jenž se nenechá zahltit melodickou invencí a s tématy pracuje až analyticky.

Semjon Byčkov a Česká filharmonie tento brahmsovský aspekt zdůraznili a Dvořáka zahráli jako prvotřídního, cílevědomého romantika.

Berio / Dvořák

London Voices
Semjon Byčkov - dirigent
Česká filharmonie

Brahmsovského ducha publiku připomněl první přídavek, jímž byl pátý Uherský tanec. Mohl to být zábavný konec, který navíc zpětně osvítil souvislost Dvořák-Brahms vystavěnou v Sedmé symfonii. Po Uherském tanci ale přišly ještě další dva přídavky dvořákovských evergreenů, které už byly poněkud navíc. Dojem z výborného koncertu se nevytratil, ale zároveň se zdálo, jako by dirigent chtěl publiku předchozí závažný program něčím vykompenzovat. Snad se bez toho koncerty České filharmonie v budoucnosti obejdou.

První abonentní koncert České filharmonie v sezoně 2018/2019 se v pražském Rudolfinu opakuje ještě tento čtvrtek 18. a pátek 19. října.

autor: Boris Klepal | 18. 10. 2018 10:18

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama