Kromě Antarktidy už hrál na všech kontinentech. Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného v pražském Rudolfinu se představí 3. listopadu v atraktivním programu z děl Schumanna, Beethovena, Suka a Skrjabina. Autorů, které, jak sám říká, „má zrovna v oblibě“.
Aktuálně.cz: Loni jste strávil tři, nebo dokonce čtyři měsíce na Bali?
Na jaře jsem hrál v Tasmánii a kvůli pandemii už bylo jasné, že nemá smysl vracet se do Evropy. Říkal jsem si, že si dva týdny „odfrknu“, a ony z toho byly čtyři měsíce.
Ale seznámil jsem se s místními lidmi, a protože jsem byl v surfařském hotspotu, byli to takoví ti týpci, co na Bali dlouhodobě žijí, surfují a chodí po horách. Přes den jsme surfovali, večer popíjeli.
Surfovali? To přece musí být děsivě těžké a můžete se i utopit?
Musíte koukat na vlnu. Vln je asi pět druhů a člověk už tak nějak odhadne, z jaké strany jde voda a kde bude přibližně přepadávat. Ale samozřejmě začínáte na malých vlnkách.
Vnímáte nějakou paralelu mezi vrcholovým sportem a profesionální kariérou umělce?
Minimálně takovou, že jak špičkový atlet, tak špičkový muzikant se musí této práci začít věnovat velmi intenzivně už odmalička a oba jsou dost jednostranně zaměření. Důležitá je také schopnost koncentrace. Ať jde o fotbalový zápas, nebo koncert, v tu chvíli pro vás neexistuje nic jiného. Hudba k tomu má ovšem navíc ještě nějakou tu duši.
To byste měl říct fotbalistovi Cristianovi Ronaldovi, že nemá duši.
Já myslím, že fotbal je takový trochu „přihlouplý“ ve srovnání s Beethovenem, co si budeme nalhávat. Na koncerty asi nechodí zrovna lidé, kteří neví, co s načatým večerem, ale protože muziku potřebují nebo protože pro ně něco znamená.
Zaujalo mě, že máte rád basketbal.
O basketu jsem vůbec nic nevěděl, než jsem se přestěhoval do Bostonu. Tam mě to hrozně chytlo. Zejména NBA. Byl jsem se i mnohokrát podívat na zápas. Američani z toho dovedou udělat velkou show.
Může to být pro muzikanta inspirace?
Určitě. Možná už se ale ubíráme směrem, kdy je té show až moc. Jako umělec bych se chtěl vrátit k tomu, aby nejpodstatnější byla muzika. Všemožní manažeři a pořadatelé pořád hledají nějakou berličku, jak a na co snadno prodávat, což na jednu stranu samozřejmě chápu, nicméně umění přece vždycky bylo pro určitou vybranou společnost, oslovovalo omezené množství lidí. Nikdy to nebyla a nebude masová záležitost a ani Instagram nám k tomu nepomůže.
Co vám v poslední době přineslo pocit radosti, byly to třeba volby?
To jo! Mám opravdu velkou radost, že tahle země dostala konečně zase nějakou novou šanci. Samozřejmě největší součástí mého života je hudba, ale těžko říct, jestli bych hraní popsal jako radost. Jde o všeobjímající záležitost, která je nejen o radosti, ale i o lásce, touze, smutku, melancholii…
Přepadají vás pocity melancholie?
Každý den. Myslím, že spousta umělců jsou melancholici, akorát někteří předstírají a staví kolem sebe zeď. Když se ale chcete napojit na svět skladatelů, geniálních lidí, jejichž představivost a přítomnost byla dost nestandardní, tak se musíte snažit dostat se jim nějak pod kůži. A protože měli většinou těžké osudy, nejenom podle toho, co jsem si o nich přečetl, ale troufnu si říci, že i podle toho, co jsem vycítil z jejich hudby, tak mě to občas docela bere. A jinak? Snažím se každý den radovat z maličkostí. Už jen to, že můžeme muziku zase provozovat před lidmi, je obrovskou satisfakcí. Chybělo mi to.
Dočetla jsem se, že věříte v život po životě. Jak vás to ovlivňuje?
Myslím, že mě to hlavně drží v nějaké pokoře nebo disciplíně. Je zapotřebí si uvědomit, že je tady něco daleko většího, než jsme my, a že naše problémy, touhy, úspěchy bychom neměli úplně přeceňovat. Hlavně se moci podívat sám na sebe do zrcadla a mít ze sebe dobrý pocit. Jako člověk.
Vaše životní hodnoty?
Mám rád, když se věci dělají do hloubky, pořádně. Dost se podceňuje trpělivost, byl bych rád, kdyby jí bylo více. Hudba mě naučila, že nic nepřichází rychle, že na to nejlepší musí být člověk ochotný nebo schopný počkat. A určitě mít pořád nějakou naději, i když je to někdy těžké.
Vnímáte ve svém životě nějaký okamžik jako zlomový?
Všechno na tomhle světě má svůj začátek a konec. V tom tkví krása života. Jak v životě, tak v hudbě mám rád takové ty kouzelné momenty, často krátké, které pak v sobě člověk pořád nosí, rád na ně vzpomíná a čerpá z nich.
Můžete být konkrétní?
Tak pro mě bylo velké téma už jenom začlenění se do společnosti. Vyrůstal jsem jako zázračné dítě, nic v mém životě nebylo od samého počátku standardní, pořád zde byla jen jakási velká touha po tom, abych byl nejlepší, nejúspěšnější. Pak jsem zjistil, že tímhle stylem žít nechci, že život není jen o nějakých ambicích, ale že člověk musí být nejdříve spokojený sám se sebou. Což zní sice jako velké klišé, představte si ale, že je vám -náct a tleskají vám největší sály na světě, všichni vás poplácávají po zádech, dodnes mi 99 procent lidí říká, že jsem génius, ale to prostě nesmíte brát moc vážně.
Někteří umělci říkají, že neexistují milníky, a mluví o kontinuální cestě, na které vše v minulosti má vliv na přítomnost.
To asi může být pravda, já jsem měl ale přinejmenším celé své dětství pocit, že nemám možnost vlastního rozhodnutí. Tím si nechci stěžovat nebo říct, že bych chtěl zpětně něco měnit. Chci jen vysvětlit, že co mi bylo řečeno, to jsem splnil. Ale nakolik určité věci vycházely ze mě nebo nakolik se staly součástí mé cesty? Dneska je už samozřejmě dávno pozdě něco měnit nebo si nějak stýskat, ale tím, že jsem byl hodně izolovaný, jsem spoustu věcí zjistil až mnohem později než vrstevníci. Proto byl pro mě přechod z dítěte do dospělého člověka hrozně těžký a stresující. Protože doma jsme se vždycky bavili jenom o hudbě, o klavíru, žádný rady do života jsem nikdy od nikoho nedostal, takže jsem se učil žít za pochodu, samozřejmě se spoustou chyb.
V osmnácti jste se rozhodl jít vlastní cestou a netajíte se tím, že jste prošel čtyřletým obdobím hledání. Na základě čeho přišel onen okamžik rozhodnutí: chci jít dál a chci jít dál právě tímto způsobem?
Už někdy ve čtrnácti jsem hrál s Českou filharmonií, v největších sálech světa, když mi začal pomáhat klavírista a dirigent Vladimir Ashkenazy, a vlastně jsem měl pocit, že to všechno jde tak nějak automaticky, že si to asi nějak zasloužím, že jsem prostě lepší než většina ostatních a že takhle to jednoduše bude pokračovat. A najednou jsem se sám sebe začal ptát, proč vlastně hraji? Co se dá ještě najít mimo muziku? Protože, jak už jsem říkal, neznal jsem vůbec nic. Žádné holky, žádné kamarády, prostě fakt nic. Těch pár let jsem pak zkoušel různé hlouposti. Myslím, že mi hodně pomohl odchod do Ameriky. Asi jsem se jednoduše potřeboval odstřihnout od vzpomínek. Proto jsem zvolil tak vzdálenou destinaci. Potřeboval jsem se mentálně odpoutat. Kdybych šel studovat do Berlína, asi by to nestačilo. V Americe jsem musel všechno řešit sám za sebe. Novou zemi, nový život, uvolnil jsem se a bylo to lepší.
Lukáš Vondráček (* 1986)
Ročně odehraje téměř 100 koncertů a v jeho životopise figurují prestižní adresy jako London Symphony Orchestra, Philadelphia Orchestra, Labská filharmonie v Hamburku, Concertgebouw v Amsterdamu nebo vídeňský Konzerthaus.
V této sezoně ho čeká debut s Losangeleskou filharmonií a návrat k Chicagským symfonikům pod taktovkou Marin Alsopové.
Ke klavíru usedl poprvé ve dvou letech. V roce 2016 se stal absolutním vítězem Soutěže královny Alžběty v Bruselu, jednoho z nejnáročnějších interpretačních klání na světě.
Jak to ale přijde? Ráno se probudíte a řeknete si: „Jedu do Bostonu?“
Chtěl jsem zkrátka odjet daleko. V Americe jsem měl první turné asi v deseti letech, takže jsem ji znal a docela se mi tam líbilo. Protipól velmi striktního prostředí, ve kterém jsem žil tady. Amerika je zemí v mnoha ohledech rozvolněnou. No a také jsem tam měl tehdy přítelkyni.
V Bostonu jste studoval u profesora Hung-Kuan Chena, o kterém jste řekl, že měl velmi filozofický vztah k hudbě. Co si pod tím představit?
Už asi na nějaké páté lekci mi řekl, že jsem nejtalentovanější žák, kterého kdy měl, a že mě asi nic moc po technické stránce nenaučí, takže budeme hledat obsah. Nejtěžší na umění je vycvičit představivost, nebo jinak - mít v rovnováze srdce, hlavu a prsty. Tak nějak odstranit binec z hlavy. Opravdu nejtěžší je dokázat se před obecenstvem obnažit a beze slov ze sebe ukázat téměř všechno.
Lidí, kteří jsou ochotni tohle udělat, je strašně málo. A právě na tom jsem se svým profesorem pracoval. Myslím, že existuje docela dost těch, kdo zastávají názor, že hudba má být pro potěšení, že má znít krásně. Což určitě může být pravda a je to pravda, ale je to jen část této pravdy. Pokud má být hudba zrcadlem našeho života, tak je v ní i spousta jiných věcí a některé jsou velmi, velmi temné a nepříjemné. Podívat se jim do očí, nezaleknout se jich, to podle mě dělá velkého umělce velkým umělcem. Prostě se nebát velkých emocí, ať už jsou jakékoliv. Nemůžeme si hudbu pořád jenom užívat. To zkrátka nejde.
„Bylo to, jako bych se konečně odemknul, opustil svou komfortní zónu, dovolil si být jako umělec zranitelný,“ napsal jste po vítězství v Soutěži královny Alžběty.
Jako umělec musíte být pořád zranitelný a nebát se to ukázat ostatním. Jasně, že dlouhodobě je to hrozně těžké a nesmírně vyčerpávající, protože všichni kolem sebe máme nějaké obranné mechanismy, jak v každodenním životě, tak v práci. Mojí prací je léčit lidskou duši. Takže docela těžká záležitost. Nefandím si natolik, abych si myslel, že to vždycky zvládnu nebo zvládám, ale určitě teď pracuji na jiné nebo hlubší úrovni než dřív. A také mě to tím víc vyčerpává.
Takže více vstřebáváte, než že byste se cítil jako mediátor mezi skladatelem a publikem?
To určitě. Možná to zní zvláštně, já se ale moc nezaobírám tím, co si z mého hraní odnesou ostatní. Na té nejvyšší úrovni už je to na každém posluchači. Jak mohu vědět, co chce kdo slyšet nebo proč přišel? Jak se zrovna vyspal nebo čím si prochází? Znám jen sám sebe a hudbu, kterou se zabývám celý život. Takže pro mě osobně je důležitější vztah s autorem. I když samozřejmě bez obecenstva bychom tady nebyli a já jsem vděčný, že si ještě vůbec někdo najde cestu do koncertních sálů, zejména v dnešní době.
Budete hrát na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. Jak vnímáte tuto postavu v kontextu české, potažmo světové hudby?
Samozřejmě obdivuji jeho hru a to, že jeho zásluhou se ve světě dostala do povědomí spousta českých autorů. Ale muzikantů nebo klavíristů, ke kterým cítím obdiv, je strašně moc.
Někdy se o vás říká, že jste pokračovatelem linie Rudolf Firkušný - Ivan Moravec. Máte rád tyto mezigenerační paralely?
Hlavně si myslím, že hudba nemá vůbec nic společného s národností. Sice jsem se narodil v Česku, ale téměř celý dospělý život jsem strávil mimo. Tím nechci říct, že se necítím jako Čech, to určitě ne, ale všechna tahle srovnání trochu pokulhávají. Sám za sebe bych chtěl být prvotřídním Vondráčkem. Mám k těmto pánům obrovský respekt a děkuji všem velkým muzikantům v historii za to, co nám tady zanechali, ale srovnávat se s nimi nechci.
V programu kombinujete Beethovena, Suka, Schumanna a Skrjabina. Podle jakého klíče?
Já většinou žádné klíče nemám. Hraji zrovna to, co se mi líbí, co mě v daný moment zaujme. A musím říct, že v tomto má se mnou moje manažerka už dlouhodobě velký problém, protože chce neustále vědět, co budu hrát třeba v roce 2025. Já ale takhle prostě nejsem schopný přemýšlet. Když se mi něco zalíbí, bez problémů se to dokážu za pár dní naučit, ale nejsem vůbec plánovací typ. Takže ještě abych si vymýšlel nějaké klíče k programu, to vážně není moje silná stránka.
Já jsem tedy možná jeden našla, jistý dualismus. Například u Beethovena svár mezi „Kopf und Herz“ (hlavou a srdcem). Jak vlastně vnímáte tuto sonátu v kontextu všech dvaatřiceti Beethovenových klavírních sonát?
Myslím, že je vstupní bránou do jeho neuvěřitelně originálního posledního tvůrčího období. Už jen svou formou. Jde v podstatě o velmi krátké dílo, ve kterém zejména druhá věta působí už tak trochu schubertovsky. Pro mě jedna z nejkrásnějších, velmi křehkých melodií.
Vy jste o Beethovenovi řekl, že ve své hudbě dokázal obsáhnout, co znamená být člověkem. Co znamená být člověkem?
Vy mi dáváte. Beethoven dokázal přetavit velkou bolest ve velkou krásu. Jeho život nebyl v žádném ohledu jednoduchý. Myslím, že o sobě věděl, že je génius, a s tím se samozřejmě nežije snadno. Jeho muzika má v sobě úplně všechno a není možné popsat slovy hudbu někoho, kdo měl zkrátka obrovský dar.
Vy jste se z toho vylhal!
Každý si musí odpovědět sám, co pro něj osobně znamená být člověkem. Je to natolik pestrá směsice různých emocí, různých zážitků, že se to zkrátka nedá jen tak lehce říct, i kdybych se o to snažil.
Na koncertě 3. listopadu budete hrát také Schumannovu Kreislerianu, o které jste řekl, že je to zázračné dílo.
Schumann se postupem času stává mým jestli ne nejoblíbenějším, tak určitě jedním ze tří nejoblíbenějších skladatelů. Asi pro tu rozervanost, nestálost. Když hraju jeho hudbu, mám pocit, že bych ho chtěl obejmout. Protože by to opravdu potřeboval! Zároveň je v něm obrovská vášeň. Není v něm nic navoněného. Není to Chopin, který na mě působí spíš jako cukrář: umí udělat úžasný zákusek, občas ale až příliš perfektní.
Přesto ani jeho žena Clara Kreislerianu úplně nepřijala.
Schumanna si nemůžete užívat. Měl nevyrovnanou duši, byl v podstatě maniak a já si třeba vůbec nedovedu představit sdílet s takovým člověkem život. Clara to asi musela mít hrozně těžké. Ale on měl opravdu krásné srdce. V každém případě Kreisleriana je nejspíš jeho nejlepší klavírní dílo, možná ještě společně s Fantasií. Jediné, co bych si odpustil, je poslední část. U té jsem dodnes nepochopil, co jí vlastně zamýšlel. Proč to neutnul po sedmé větě. Ale byl větším umělcem, než jsem já, takže určitě věděl, co dělá.
V případě tohoto díla, respektive knihy Ernsta Hoffmanna, která mu byla předlohou, se říká, že jde o konflikt skutečného umění s každodenní realitou. Je to pravda?
Každodenní život plyne v úplně jiné rychlosti a v jiné úrovni než v umění. Také náš svět už nemá se světem 19. století vlastně nic společného. Vždycky si představuji autory, jak sedí s kalamářem a papírem a sázejí jednu kuličku za druhou. Obrovská „dedication“. Všechna ta práce, oběť, prostě je úžasné, co do svého psaní dokázali vložit. Také napsat disonanci muselo tenkrát znamenat úplně něco jiného než dnes. My tady sedíme a kolem nás hraje televize, venku jezdí auta. Už jsme si zvykli na hluk a disonance pro nás nejsou ničím zvláštním. Tenkrát ale asi bylo dost šokující přijít s něčím takovým jako Kreisleriana. Inovativní je slabé slovo. Schumann byl bezesporu úžasný umělec.
Zmínil jste slova oddanost, oběť. Co vám konkrétně hudba dala a co vzala?
Myslím, že mi dala zvýšenou citlivost, možná až přecitlivělost. Dala mi také úplně jiný rozměr vnímání krásy a vnímání věcí kolem. Vzala mi normální dětství, spoustu vztahů s lidmi, kteří nebyli nebo nejsou schopni akceptovat moji osobnost. A vzala mi asi šanci na nějaký normální rodinný život. Je téměř nemyslitelné, nebo já bych si to sám za sebe tak nepředstavoval, abych se vracel domů za rodinou jednou za měsíc.
Svůj festivalový program budete končit Skrjabinem, toho máte asi hodně rád?
Skrjabin byl blázen v tom nejlepším slova smyslu. Měl dvě období, která spolu vlastně moc nesouvisí. Na začátku to byl takový ruský Chopin, dá-li se to tak říct, ale pak už se utrhl ze řetězu. U Fantasie si údajně vůbec nepamatoval, že ji napsal, už jako starší pán ji pak někde slyšel a ptal se: kdo to složil, to je zajímavá melodie? - „Mistře, to je vaše.“
Jeho osobnost mě určitě velice zajímá, protože je krásná, byť přiznávám, že některým jeho pozdním skladbám už fakt nerozumím. Ale to je dobře. Nemám pocit, že bych já nebo kdokoliv jiný měl za každou cenu každé hudbě rozumět. Vždycky se lidem, kteří za mnou přijdou s tím, že klasická hudba je moc komplikovaná, snažím říkat: „Vždyť tomu nemusíš rozumět.“ Otevřít srdce a otevřít mysl umíme každý.
Koncert
(Pořádá Klavírní festival Rudolfa Firkušného)
Lukáš Vondráček
3. listopadu, Rudolfinum, Praha.
