V reálné politice by se to stát nemohlo. Zato v české hudbě se nyní přihodila takřka stejná věc. Třiatřicetiletý klavírista Lukáš Vondráček zrušil svá další pražská vystoupení jako reakci na kritiky, kterých se mu dostalo ve zdejších médiích - autorkou zatím poslední z nich je Dita Hradecká. Její vcelku opatrný text, publikovaný na serveru Opera Plus, obsahoval kromě pochvalných i vytýkajících momentů také netaktní závěr, v němž Hradecká konstatuje, že Vondráčka čeká ještě "dlouhá cesta dozrávání jako (nejen umělecké) osobnosti".
Vondráček v reakci zveřejnil otevřený dopis, kde považuje "za nevkusné a neprofesionální, aby recenze publikovali lidé, kteří jsou studenty, v lepším případě absolventy regionálních konzervatoří" a recenzi označuje za "pomyslnou poslední kapku k nechuti se na pražská pódia momentálně vrátit", jak píše.
"V tuto chvíli si bohužel neumím představit, že bych před pražským publikem znovu v nejbližší době vystoupil," vzkazuje klavírista, který měl v lednu třikrát účinkovat v doprovodu orchestru FOK pod taktovkou Poláka Antoniho Wita.
Lukáš Vondráček jako jediný Čech před třemi lety zvítězil v mezinárodně vysoce respektované Soutěži královny Alžběty a buduje si úspěšnou kariéru, která na zdejším prostředí není příliš závislá. Hraje po celém světě. O to víc překvapuje prudkost jeho reakce na výhrady - zvlášť když za řadou z nich hned následuje pozitivní protiváha.
Žádný dospělý člověk samozřejmě nestojí o to, aby nad ním kritik káravě stál se zdviženým prstem a hodnotil jeho osobnost. Pořád ale nelze pochopit, proč Vondráček zareagoval tak radikálně.
Svobodné poměry umožňují srovnatelným talentům jezdit do zahraničí, vyhrávat soutěže a úspěšně pracovat. Dávají ale také možnost jedněm hrát dobře či špatně a druhým se k tomu dobře či špatně vyjadřovat v médiích. Pokud někdo špatně hraje nebo píše, nemusí to mít a většinou ani nemívá fatální následky. Ani pro hudebníka, ani pro novináře.
Proto je úplně mimo diskusi, zda byla kritika na Vondráčkův recitál dobrá či špatná, stejně jako je mimo takovou diskusi, jak klavírista hrál nebo jestli údajnou nezralost potvrdil svou reakcí.
Animozita mezi umělci a kritiky je věčná a neřešitelná. Nejpřísnějšími soudci svých současníků a předchůdců často bývali skladatelé - památná je například poznámka Dmitrije Šostakoviče, že Alexandr Nikolajevič Skrjabin se vyzná v orchestraci jako prase v pomerančích.
Umělci v kriticích vždy mívali nepřátele, jako třeba Anton Bruckner v Eduardu Hanslickovi, i spřízněné duše jako Bedřich Smetana v Josefu Srbu-Debrnovovi. A mnohdy kritiky sami psali.
Bouřlivou diskusi o právu na kritiku i jejím smyslu u nás nyní rozpoutal banální rozpor mezi jedním koncertem a jedním článkem. Reálným výsledkem je Vondráčkova nechuť k dalším pražským vystoupením a rušení koncertů.
Lukáš Vondráček hraje a vystupuje jako samorost, dokáže strhnout i překvapit, což pochopitelně vzbuzuje také rozporné reakce. Ani zahraniční kritiky jeho vystoupení nejsou vždy prosté výtek a mnohdy nevyznívají o nic analytičtěji než text, který jej tak nadzvedl. Jen si těžko představit, že třeba kritika v britském Telegraphu by klavíristu vytočila natolik, až by kvůli ní odřekl koncert v londýnské Wigmore Hall.
Rozhodnutí nehrát v Praze je z Vondráčkovy strany laciným gestem, které nakonec odnese pražské publikum. Klavíristově kariéře to neublíží, novinářka bude také psát dál a všichni si počkají na další příležitost, jak si zafňukat nad malým českým rybníčkem, nevzdělaností kritiků i neochotou hudebníků přijmout jejich výhrady.
