Plameny představují zcela jinou podobu mýtu o Donu Juanovi, kterého v kontextu klasické hudby proslavila především Mozartova "opera všech oper" Don Giovanni. Schulhoffovo dílo z roku 1932 však není libertinským příběhem potrestaného prostopášníka: je to fantasmagorie krutých úzkostí přetavených do vnějších přeludů. Volné asociace a bláznivá imaginace v ní vítězí nad rozumem i logickou výstavbou dramatu. Praha, kde se Don Giovanni hrál poprvé a kde vzniklo nejsilnější surrealistické hnutí mimo Francii, je pro uvedení Plamenů ideální.
Místo suverénního šlechtice, který se nebojí Boha ani ďábla, je Schulhoffovým hrdinou filosofující otrok vnitřních běsů. Hudba rozebírá jeho nitro na nesourodé a zároveň provázané segmenty s důkladností psychoanalýzy. To je dost překvapivé u skladatele, který si zapsal do deníku, že víc než analytikovy jemné hejble by mnohým pomohlo pár facek. Schulhoffův Don Juan dostává na závěr facku, která nebolí, zato je hodně dlouhá. Je odsouzen k věčnému životu a snadno si lze představit, že by na Plameny rovnou navázal příběh prokletého poutníka moří Bludného Holanďana.
V pražské Státní opeře teď inscenace měla premiéru v rámci cyklu Musica non grata, tedy Nežádoucí hudba, který představuje opery vytvořené zakázanými autory. Erwin Schulhoff do jejich společnosti zapadá dvojnásob. Skladatel, jenž žil v letech 1894 až 1942, doplatil nejen na židovský původ, ale také na své komunistické přesvědčení. Před nacistickou perzekucí se pokusil zachránit ziskem sovětského občanství, po německé invazi do Sovětského svazu byl však zatčen a odeslán do koncentračního tábora v bavorském Wülzburgu, kde zemřel na tuberkulózu.
Z dnešního hlediska je těžko pochopitelné, jak mohl někdo propadnout kouzlu Josifa Vissarionoviče Stalina, sám sebe indoktrinovat estetickými požadavky socialistického realismu a umělecky se likvidovat za účelem maximální srozumitelnosti vlastní hudby. Ještě víc než u průměrných poválečných autorů budovatelských písní to zabolí u Schulhoffa, jednoho z nejpozoruhodnějších talentů naší i středoevropské scény. Navíc se sebeomezoval před válkou, a tedy dobrovolně.
Nově rozehraný mýtus
Potřeba zaujmout jasné ideové stanovisko však byla ve 30. letech minulého století nesmírně silná. Prvotní elán po vzniku první republiky rychle opadával, zatímco sílilo zklamání z politické nestability. Veškerému optimismu pak zasadily krutou ránu Velká hospodářská krize a politický vývoj v sousedním Německu, kde se dostali k moci Hitlerovi nacisté. Zatímco Jaroslav Ježek komponoval na texty Voskovce a Wericha písně jako Pochod plebejců, Schulhoff roku 1932 rovnou zhudebnil úryvky Komunistického manifestu.
Plameny nejspíš představují jeho nejambicióznější dílo a tvůrčí vrchol před obratem k socialistickému realismu. Nynější pražská inscenace je přináší v nekompromisní podobě, která podivné obrazy koncentruje do nově rozehraného donjuanského mýtu.
Španělský režisér Calixto Bieito v prvním dějství prakticky rezignuje na logiku a nejasný děj nechává plynout v sérii ještě nejasnějších obrazů. Všechnu moc má imaginace, která se nepokouší vymýšlet neexistující souvislosti.
Hrdinu Plamenů na scéně uzavírají stěny z černého igelitu, v nichž se postupně objevují stále další otvory. Proniká jimi světlo, zpěv i vzdálené zvuky jevištní kapely. Dona Juana obklopují stíny, ve třech vtěleních se objevuje osudová žena zastupující všechny milenky nebo snad podoby lásky. Příchod Markétky ukazuje, že smyslovou rozkoší posedlý Don Juan je zároveň Faustem toužícím po poznání.
Režisér Bieito se před premiérou odvolával na poetiku španělského filmaře Luise Buñuela a duch inscenace skutečně připomíná jeho snímek Andaluský pes, který vytvořil se Salvadorem Dalím. Scénu z tohoto surrealistického díla, v němž za sebou muž táhne dva klavíry s mrtvými osly uvnitř, Bieito vcelku okatě parafrázuje.
Teprve ve druhém dějství režisér vyjasňuje nepochopitelný sled obrazů z první půle. Kolem Dona Juana se objevují fantastické masky, které nahrazují Schulhoffem zamýšlené postavy z commedie dell’arte. Místo kamenné sochy komtura se shora snáší pohřební auto. K němu Dona Juana připoutá Smrt, sama se ale jeho milenkou nestává. Impresionisticky roztoužená melodie flétny z úvodu opery se vrací, aby protagonistu doprovodila na nechtěnou věčnost.
Neuspořádané smyčce
Hudba Plamenů by na první poslech mohla působit jako směska všemožných stylů, s nimiž Erwin Schulhoff přicházel do styku. V hrdinových monolozích či duetech se Smrtí a Markétkou znějí Plameny takřka romanticky, občas jako by se objevila pasáž z Gustava Mahlera či Giacoma Pucciniho, ale také dobová populární hudba.
Na meziválečné publikum přitom jazzové prvky působily spíš jako provokace než vítané oživení. I to byl asi částečně důvod, proč premiéra Plamenů roku 1932 v Brně propadla a opera u nás až do této chvíle nebyla znovu uvedena. Větší roli ale zřejmě sehrála její celkově obtížná uchopitelnost.
Dirigent Jiří Rožeň v neděli držel obtížnou kompozici pohromadě rytmicky a cizeloval i její barevnou stránku. Úsilí však naráželo především na neuspořádané smyčce, jejichž nesourodý zvuk by potřeboval řádnou péči šéfdirigenta - obecná kultivovanost orchestru je především jeho vizitkou. Hudba Plamenů byla dobře čitelná i tam, kde plynula ve více paralelních vrstvách, chybělo ale jejich organičtější propojení.
Ukrajinský tenorista Denys Pivnickij zazpíval titulní roli s místy až přehnaně exaltovanou stylizací, která patřila spíš do světa italské veristické opery. Hlasově atraktivní partnerkou se mu stala ukrajinská sopranistka Victoria Korosunovová, která ztvárnila Ženu, Řeholnici a Donnu Annu. Stylově přesná byla norská mezzosopranistka Tone Kummervoldová v roli Smrti.
Naivně stylizovanou Markétku v dětských šatech a s nafukovacími balónky v ruce vytvořila Tamara Morozová, která rovněž náležela do ansámblu stínů. Duet Markétky a Donem Juanem tvořil jeden z vrcholů - částečně i proto, že do něj velmi dobře zapadla zvláštní poetika libreta, jež kolísá mezi blouznivostí a filosofováním, ale zároveň se vyjadřuje i na svou dobu poněkud archaicky. Věty jako "Co ve mně horce plá, toť láska!" lze těžko vnímat jinak než ironicky. Inscenace ale tuto možnou významovou rovinu nijak neakcentuje.
Autorem původního českého textu opery je Karel Josef Beneš, skladatel však Plameny zkomponoval na německý překlad Maxe Broda. Pro současné pražské uvedení zrekonstruovala a české libreto doplnila dramaturgyně Národního divadla Jitka Slavíková.
Opera
Erwin Schulhoff: Plameny
Režie: Calixto Bieito
Dirigent: Jiří Rožeň
Státní opera, Praha, premiéra 12. června, nejbližší reprízy 15., 18. a 24. června.
