Se zpíváním ale nekončí. Konečně má prý čas na písňový repertoár, jenž jí byl vždy blízký, na nové hudební žánry nebo na činohru. A také na hudební festival Zlatá Pecka, jehož třetí ročník začíná tuto neděli v Chrudimi.
Hlavním motivem jsou Dvořákova hudba a Rusalka. V jednu chvíli to přitom vypadalo, že letošní ročník se vůbec neuskuteční.
Aktuálně.cz: Řekla jste, že o tom, zda festival proběhne, se rozhodlo pozdě, ale přece. Co se stalo?
Začalo to mým loňským rozhovorem pro televizi Seznam Zprávy, kde jsem měsíc před komunálními volbami pochválila tehdejšího chrudimského starostu Petra Řezníčka, který se mnou festival zakládal. A vůbec podporoval ve městě kulturu. Redaktorka se mne zeptala, zda bych v případě vítězství chrudimského ANO dělala festival za podpory Agrofertu. Já jsem řekla, že o peníze Agrofertu bych nestála.
Jaká byla reakce?
Chrudimská buňka ANO to pochopila tak, že jsem proti nim veřejně vystoupila a podpořila starostu Řezníčka. A zareagovala vychytrale. Jejich tehdejší kandidát a dnes již starosta František Pilný za mnou po koncertě přišel a nechal se se mnou vyfotit, aniž jsem tušila, o koho jde. Fotku pak bez mého vědomí použil v předvolební kampani. A já jsem vybouchla. Ne nadarmo se mi říká nášlapná mina.
Co jste udělala?
Požadovala jsem od pana Pilného omluvu. Ten to ale nechtěl respektovat. Ještě na počátku letošního roku to vypadalo, že festival v mém rodném městě neproběhne.
Mluvila jste o snahách zničit jak vaši osobu, tak festival. Jak se to projevovalo?
Normálně ze mne udělali zlodějku, která okrádá chrudimské daňové poplatníky. V Novinách Chrudim, které vlastnil starosta Pilný, udělali z milionového rozpočtu pro celý festival můj honorář, který jsem si prý přivlastnila. A co že by se za to dalo pořídit, když Pecková si bere z festivalu milion. Přece za milion tady můžeme mít Metallicu. Tak to tam psali. Přitom já to dělám v podstatě zadarmo. Nechávám si platit jen za pěvecká vystoupení. A to ještě třetinový honorář ve srovnání s tím, co dostávám jinde.
Starosta se vám ale nakonec omluvil a z chrudimského rozpočtu jste dostala půl milionu korun na letošní ročník. Není to satisfakce?
Starosta se omluvil jen za použití fotografie. Aby odblokoval jednání o festivalu. Ale ne za pošpinění mého jména. Já nejsem nafoukaná kráva a dobře vím, že když člověk chce dělat takovéhle festivaly, musí leccos spolknout. Ale dodnes nikdo občanům nevysvětlil, že noviny pana Pilného ze mne udělaly zlodějku, a navíc elitářku, která dělá kulturu pro pár stovek lidí a oškubává zbytek občanů Chrudimi. To mám akceptovat? A říct: super, dali jste mi půl milionu a můžete mi nadávat, co hrdlo ráčí? Ne, nejsem nevděčná a městu děkuji, ale tím se nelegalizuje chování protistrany.
Proč jste se tedy nakonec pustila do třetího ročníku festivalu?
Mluvila jsem o tom s šéfem souboru Musica Bohemica Jaroslavem Krčkem, kterého si hrozně vážím. A tenhle moudrý pán mi řekl: Dášo, vždyť nejde o tebe. Nejde o starostu. Jde o muziku. Ale asi bych do toho nešla, kdyby část chrudimských občanů nesepsala loni v prosinci adventní výzvu, v níž se postavili za můj festival a vyzvali všechny strany ke smíření.
Pozvala jste na festival starostu?
Považujeme za slušnost pozvat všechny sponzory. Jestli vám stačí tahle šalamounská odpověď.
Co pro vás znamenal tento tvrdý střet s reálnou politikou?
Jenom jsem zírala. Všechno, co mám, jsem si poctivě vyzpívala těmahle dvěma svalečkama v krku. Všude ve světě se ke mně chovali skvěle, všude mne vítali a otvírali náruč. A pak přijedu do rodného města a stanu se terčem nespravedlivého a lživého obviňování. A co už bylo úplně absurdní: já chodím zpívat na protibabišovské demonstrace a ANO si mne vrazí do předvolebního plátku.
Co vás ponouká k tomu, že zpíváte hymnu na protibabišovských demonstracích?
Kam to tady vede? Vždyť se tady legalizuje lež. Legalizuje se tady křivé svědectví. Legalizuje se tady i to, že když byl někdo u StB, tak už to je dneska všechno odpustitelný. Lidi, kteří nás udávali, kteří nás sledovali, jsou dneska u koryta. A spolupracují s komunisty. Je to málo důvodů?
Jste zklamaná? Čekala jste to?
Nečekala. Protože jsem v podstatě Evropanka. Byla jsem ve Francii nějaký léta, nějaký ty léta v Anglii, nějaký léta ve Španělsku, Itálii. A nyní žiju s rodinou v Německu. A teď přijedete do Čech a zjistíte, že se tady cupuje na kusy idea Evropské unie, která nám zaručuje bezpečí, svobodu a obnovu země. A dává se slovo fašounům. Nějakým lepšočechům a slušnolidem, kteří pochodují v ulicích s šibenicemi v rukou nebo jako za Hitlera chodí rušit divadelní představení. Jak to, že tohle se nepostihuje? Jak to, že to je normální?
Počítáte s tím, že svým vystupováním na demonstracích ztratíte fanoušky Babiše a Zemana?
No jéje. Asi jsem je naštvala. Na tohle ale nekoukám. Buďto mě lidi mají rádi takovou, jaká jsem, anebo mne rádi nemají. Nikdy jsem nikomu nepodlézala. Já to neumím. Na mně je to okamžitě vidět.
Co je na vás vidět?
Že jsem si sama sobě odporná v tu chvíli.
Nedávno jste některé příznivce překvapila tím, že jste poskytla rozhovor deníku MF Dnes, který spadá do svěřenského fondu Andreje Babiše.
Za to jsem dostala šílený kapky. Byl to rozhovor pro přílohu Ona Dnes. Mluvili jsme o ženských tématech, o přechodu, jeho vlivu na hlas. Že mi přechod vzal i tříčárkové c a nemám už ty šance v opeře, které bych ráda měla. A že už o ně ani usilovat nebudu. Ale taky jsme mluvili o panu Pilném a praktikách ANO v Chrudimi. Takže třeba čtenáři, kteří mají pocit, že Babiš je ten nej, si přečtou o konkrétní sviňárně, kterou udělali jeho lidé. To mi v Babišem placených novinách nepřišlo špatný.
Třetí pecka
Třetí ročník festival Zlatá pecka začíná v Chrudimi tuto neděli 25. srpna uvedením Dvořákova Te Deum a výběru biblických písní. Dvořákovi je věnována letošní dramaturgie festivalu, například v pondělí 26. srpna dojde na koncertní provedení jeho opery Rusalka. Festival potrvá do pondělí 2. září.
Nicméně někteří vaši fanoušci na Facebooku to těžko rozdýchávali.
Podívejte, tihle facebookoví radikálové nevědí, že jsem odmítla udělat koncert zadarmo pro Rádio Impuls, za což jsem tam měla mít reklamu na Zlatou Pecku za půl milionu korun. Tam už šlo o velký prachy. A přesto jsem se zatvrdila, protože šlo o Babišovo rádio.
V minulých měsících odboráři a členové opery Národního divadla dost urputně protestovali proti ustanovenému novému šéfovi opery, Noru Per Boyemu Hansenovi, který se před několika dny ujal funkce. Jak jste to vnímala?
No, dost jsem se divila. Na jednu stranu chápu obavy některých mých kolegů, že budou bez práce. Že nový šéf s nimi nepočítá, může přeobsadit jejich role, přivést do Prahy zahraniční umělce. Na druhou stranu: nikde ve světě jsem nezažila, aby odbory nebo sbor určovaly, kdo bude jejich šéfem. To jsem koukala jak blázen. Přece to je výhradní právo ředitele Národního divadla. Odbory pak mohou s dosazeným šéfem vyjednávat dobré podmínky pro své lidi.
Ale odbory vám asi namítnou, že se zastávají právě lidí, kteří se s příchodem nového šéfa ocitnou v ohrožení.
Ale ta představa, že vás v opeře angažují rovnou ze školy a odnášejí vás z divadla nohama napřed, jako je to tady v Národním, tak takovýhle skanzen už nikde ve světě neexistuje. Pěvecké povolání je strašně krásný, ale nevděčný. Protože vás lidé uctívají a klečí před vámi, dokavaď to samo zpívá. Jakmile ten hlas začne odeznívat, a to se při dnešním operním provozu může stát během tří let, tak vás vyhodí na chodník a nikdo se s vámi nebaví.
Vaše kolegyně a proslulá členka operního souboru Národního divadla Eva Urbanová prohlásila: Chci s šéfem opery Národního divadla, postaveného za české peníze, mluvit česky. Jak tomu rozumíte?
Tomu nerozumím vůbec. Šéfem Komické opery v Berlíně je Australan. Šéfem italské La Scaly je Francouz, montrealskou operu vede Němec. Jak je možné, že všude jinde v kosmopolitním světě opery to funguje? To jen my se chceme zabarikádovat v tom našem českém stánku? Kde ale jsou všichni ti čeští machři, kteří by vzali operu Národního divadla do rukou? Proč se do toho nikdo nehrne? Protože každý, kdo zkusil udělat tam nějakou ozdravnou čistku, byl odejit, nebo to vzdal sám. Pan Hansen se rozhodl jít do jámy lvové a zřejmě netušil, co ho tady čeká.
Jak si vysvětlujete misi paní Urbanové, která se dostala až k prezidentu republiky?
To jsem se musela strašně smát. Jak si Urbanová mohla myslet, že jí v téhle situaci pomůže Miloš Zeman, o němž vskutku není známo, že by navštěvoval Národní divadlo a už vůbec ne operu? To bylo od ní gesto, které mělo někoho zastrašit? Vytvořit tlak přes prezidenta republiky na ministra Staňka, který byl ministrem kultury, jakým byl?
Mohla tam být snaha, aby ministr na pokyn prezidenta odvolal ředitele Národního divadla Jana Buriana, jako to udělal s šéfem Národní galerie?
Asi jo. Národní divadlo mě nikdy neživilo ani živit nebude. Nemám důvod kopat za Nora ani za Buriana. Ale kdyby v tomhle chaosu ještě odvolali ředitele Národního divadla, už to nikdo nedá dohromady. A hlavně činohra proti Burianovi nic nemá. Balet taky ne. A to je tam šéfem cizinec.
Nemáte na Národní divadlo tak trochu pifku?
Ale já jsem koncem devadesátých let v Národním divadle hostovala ve své nejkrásnější a životní roli Carmen a dostala jsem za ni Thálii!
Měl jsem na mysli, že jako začínající pěvkyně jste do Národního divadla nebyla přijata kvůli dirigentovi Zdeňku Košlerovi, který řekl, že neumíte zpívat.
Košler mi přímo řekl, ať se vrátím k šibřinkám, že tam budu šťastnější. Tím myslel operetu. Ale pifku na Národní nemám už proto, že mi tenkrát hrozně pomohl. Vlastně mě tím odpálkoval do operního studia v Drážďanech a za rok nato jsem tady v Čechách vyhrála Pražské jaro. V Národním divadle mi nabídli roli Dorabelly v Mozartově Cosi fan tutte. A co čert nechtěl, dělal to Košler. Předtím jsem už za tuhle roli dostala cenu kritiky v Berlíně. A Košler mi říkal: ale paní Pecková, my to tady děláme jinak. Po třetím představení jsem ho poslala do p*dele. A to doslova a přede všemi.
Právě v souvislosti s Košlerem jste mluvila o tom, že je snadné na jevišti odrovnat zpěvačku. Skutečně?
Víte, co je možností? Dirigent nečekaně zrychlí tempo, nenechá zpěvačku nadechnout, zesílí orchestr natolik, aby ji nebylo slyšet… Opera je týmová práce. Jeden se musí spolehnout na druhého. Zpěvák určitě nemá možnosti odrovnat dirigenta s jeho orchestrem. Ale když dirigent chce dokázat, že se na tu roli nehodíte, není nic jednoduššího.
Když se vrátím k devadesátým letům, jak jste se zrovna vy v Čechách stala hvězdou nejen pro tradiční operní publikum?
Protože jsme ji potřebovali. Prožívali jsme obrovský devadesátkový mejdan, kdy byl prezidentem Václav Havel a díky němu jsme byli světoví. A také jsme byli otevření všemu a všem. Potřebovali jsme lidi, kteří vždycky řeknou, co si myslí, a budou bourat schémata. A já jsem představovala přesně tenhle živel, který nabourá zažité představy operních hvězd v podobě mrazicích boxů. Ale já jsem se nesnažila stát se hvězdou. Prostě to nějak přišlo. Lidi si mě našli.
Hodně kriticky pohlížíte na to, když operní zpěváci vystupují s popovými hvězdami. Není to ale také cesta, jak zpopularizovat klasiku?
Tak zpopularizovat klasiku. Ono se to takhle hezky pojmenuje, aby se vyrejžovalo hodně peněz. Tady vůbec nejde o klasiku, ale o kšeft. Ani ne tak zpěvákům jako manažerům, kteří se motají kolem. Aby jim operní zpěvák vydělával - když to přeženu - stejně jako Metallica.
Vy ale také vystupujete s folkovým Spirituál Kvintetem.
Ale zpívám tam hlavně spirituály a židovské písně. I tam jsem si uvědomila úskalí propojení operního zpěvu s lehčím žánrem. My tam z legrace děláme jednu árii z Carmen. Ale pak za mnou přijde po koncertě paní a povídá mi: už vím, co je opera. V tu chvíli bych vyletěla z kůže.
Proč?
Protože to není opera, co jim dáváme. To je čirá parodie. Nicméně někteří lidé to vezmou vážně. Krása opery ale přece spočívá v umocnění dramatu tou geniální hudbou. Schillerovo drama Don Carlos je úžasné, ale o co je silnější a působivější, když se k tomu přidá ten Verdi.
Vy posloucháte například rock?
Ne, já jsem hrozně citlivá na moc hlasitou muziku. Takže bych si to dobrovolně nepustila. Vždyť je přece nepřeberné množství klasické hudby, kterou ještě ani neznám ve svých osmapadesáti. Rock a tyhle styly jsou strašně agresivní. A nevím, jestli by se to nemělo průběžně vyvažovat Dvořákem, Mozartem nebo Bachem.
Přitom britská královna Alžběta o vás prohlásila, že vypadáte jako rocková zpěvačka.
To bylo v březnu 1996, když k nám královna a Jeho výsost Philip zavítali na pozvání Václava Havla. A jak jsem tenkrát patřila do té elity, byla jsem pozvaná na slavnostní ceremoniál a večeři. A při představování, kdy my ženský dělaly to pukrle, šla kousek přede mnou Lucie Bílá, která měla tehdy období večerních rób, drdolů a briliantů. A pak jsem šla já s rozevlátou šálou a ježkem na hlavě. A královna se otočila k Václavu Havlovi a zeptala se: "Proč u vás v Čechách rockové zpěvačky vypadají jako operní a pěvkyně operní jako rockerky?" A na to jsem dodneška hrozně hrdá.
"Zůstat v opeře by znamenalo dělat manželky, babičky, královny, do těch rolí se neumím vžít," prohlásila jste. Není za tím podvědomý strach ze stárnutí?
Copak já můžu dělat babičku? Nějakou figuru, která vyzařuje životní moudra, dřepí na jevišti, občas něco plkne, teda zazpívá? Já jsem vždycky byla na scéně živel, dělala jsem ty cherubíny, rosiny, carmen, popelky… A když jsem v tomhle za zenitem a křivka pomalu jede dolů a schyluje se k těm malým rolím? Tak nebudu doma čekat, až zavolá nějaký ředitel z divadla, že zrovna něco má. A plakat přitom do polštáře. Anebo chodit za Zemanem, abych zůstala sólistkou Národního divadla…
Takže z operního světa bez velkého humbuku vycouváváte?
Hlavně jde o to udělat vlastní rozhodnutí. Včas si uvědomit, že takhle ne. A nečekat, až vás někdo sundá z toho jeviště. Sundat se sama.
A potom?
Přejít na něco úplně jiného. Na úplně jiný hudební obor. Na činohru, dělat svoje věci, něco si napsat. Pokračovat s festivalem. Všechno je otevřené, možnosti neomezené. Jediné, co potřebuju - věřit sama v sebe.
V devadesátých letech jste v jednom rozhovoru řekla: muziku dělám z pocitu, že chci předělat svět. Přetrval ve vás tenhle pocit?
To jsem fakt řekla? To jsem byla ještě hodně blbá. Svět nejde předělat. Svět snad můžeme zlepšit. Když budeme mít rádi krásný věci, které nám tu duši přizpůsobí k tomu, že se k sobě budeme líp chovat. I proto by měli lidi víc poslouchat klasiku. I když je to kolikrát strašně dramatický a smutný. Pořád je to krásný.
