Uplynulo víc než tři roky a David Robertson je zpět v Praze, kde tento týden zkouší ještě aktuálnější skladbu, Hudbu pro ansámbl a orchestr od letos třiaosmdesátiletého Američana Steva Reicha. S Českou filharmonií ji uvede ve čtvrtek, v pátek a ještě tuto sobotu.
Reichovy kompozice jsou rytmicky náročné, jak si mohou pamatovat návštěvníci festivalu Struny podzimu z provedení Clapping Music určené pro dva páry rukou. To však Davida Robertsona netrápí. Prostě s Českou filharmonií naváže tam, kde skončili posledně. "Když jsme zkoušeli Symfonii Turangalîla, musela být provedena vášnivě, protože Messiaen byl vášnivý typ skladatele," srovnává Robertson v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
"Ve většině orchestrů se hráči drží partitury a nějaká extra vášeň nad to je nezajímá. Česká filharmonie je jiná. Její členové se podívají na partituru a vědí, jak do toho provedení tu vášeň dostat. Spolupracuje se mi s nimi strašně dobře," líčí.
Jedenašedesátiletý kalifornský rodák Robertson je víc než jen obdivovatelem moderní hudby. Má pověst mezinárodně uznávaného dirigenta, který prosazuje originální, nadčasové programy. Letos končí pětileté období, kdy byl šéfdirigentem symfonického orchestru v australském Sydney. A minulou sezonu završil 13 let v čele americké St. Louis Symphony.
O šíři jeho činnosti svědčí pohled do diáře: uplynulý týden Robertson dvakrát dirigoval Gershwinovu operu Porgy a Bess v newyorské Met, kterou v sobotu přenášely také více než dvě desítky českých kin, a kromě toho v Lincolnově centru řídil vystoupení orchestru hudební školy Juilliard, kde učí.
Ze své zkušenosti říká, že spousta filharmoniků dodnes bere moderní hudbu jako nadstavbu, něco, nač si troufnou, teprve když zvládnou klasická díla. Robertson to má jinak. "Vyrůstal jsem v Los Angeles v době, kdy v Hollywoodu pracovala spousta evropských exilových skladatelů," vysvětluje muž narozený roku 1958. "Pro mě byla hudba vždy něco, co vzniká tady a teď. Nikdy mě neudivovalo, že vznikají nové skladby a orchestry je hned hrají."
Právě snaha pochopit soudobou tvorbu vedla Robertsona k tomu, že se vypravil na studia do Evropy. Absolvoval londýnskou Královskou hudební akademii a docházel na hodiny ke skladatelům jako Messiaen, který zemřel roku 1992, nebo Pierre Boulez, jenž žil do roku 2016.
A jak rostl Robertsonův obdiv, čím dál víc si prý také uvědomoval, jakou roli může mít hudba v moderním světě. "Jsem přesvědčený, že hudba nás dovede oslovit jinak než cokoliv jiného a že k tomuhle uvědomění nemusíme poslouchat hudbu z dob, kdy se ještě jezdilo v kočárech. Skladatelé žijí ve stejném světě jako my, kdo je posloucháme. V době internetu, genocidy nebo třeba požárů v Austrálii. Tíží je stejně naléhavé problémy jako nás ostatní," rozpráví.
To neznamená, že David Robertson nedokáže ocenit minulost. Ostatně právě Českou filharmonii uznával od dospívání, kdy poprvé slyšel její nahrávky pod taktovkou Karla Ančerla, šéfdirigenta orchestru v letech 1950 až 1968. Když pak studoval v Londýně, absolvoval i masterclass pod vedením Ančerlova předchůdce Rafaela Kubelíka, jenž emigroval po komunistickém puči v roce 1948. "Hrozně se mi líbilo, jak k hudbě přistupuje," vzpomíná.
Později v Londýně trávil čas s Jiřím Bělohlávkem, který tam vedl BBC Symphony Orchestra předtím, než se vrátil strávit poslední roky svého života v čele České filharmonie. "Mnohokrát jsem slyšel, jak s orchestrem vyřešil nějakou pasáž, a říkal jsem si, že to chci udělat úplně stejně jako Bělohlávek," zmiňuje Robertson.
Jeho vztah k České filharmonii je však ještě hlubší. Českou metropoli prvně navštívil soukromě v roce 1980, kdy si sem z Amsterdamu udělal výlet na kole. Tehdy stihl zajít i na zkoušku České filharmonie. "Hráli Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Připadal jsem si jako v nebi," vzpomíná.
Při každém hostování s tímto orchestrem teď přemýšlí, jak moderní hudbu přiblížit filharmonikům, kteří jsou přece jenom zvyklejší na díla již nežijících klasiků. Zpětně vzato David Robertson uznává, že začít před čtyřmi roky Symfonii Turangalîla možná nebylo nejlepší. "Musí to na první pohled vypadat děsivě. Je to deset vět plných neobyčejných harmonií a rytmicky i co do zvukové textury velmi náročných situací," popisuje skladbu, ve které navíc zní Martenotovy vlny, tedy raný elektronický nástroj.
Robertson s každým orchestrem začíná zkoušet to, v čem mu těleso připadá nejsilnější, aby mu zvedl sebevědomí. "Začali jsme desátou větou, která je podobná scherzu a u níž jsem si byl jistý, že orchestr bude vědět, jak ji zahrát mimořádně dobře. Díky tomu si myslím rychle uvědomili, že to zvládnou. Že kvůli jedné skladbě nemusí měnit vše, na co jsou zvyklí," říká.
Tento týden, kdy je čeká Hudba pro ansámbl a orchestr Steva Reicha, to podle dirigenta bude snazší. "Každý orchestr, který umí zahrát Janáčka, si poradí se Stevem Reichem. Pokud si vezmete jednu frázi, soustředíte se na ni a opakujete ji, není to o tolik jiné, než co psával Janáček," srovnává Robertson a vybavuje si pohled z náměstí Republiky v Brně, kde Janáček působil. "Na dvou třech budovách jsou tam takové repetitivní ornamenty, které se vinou po fasádě. To je vlastně grafické znázornění toho, jak s rytmy pracuje Steve Reich."
Reichova skladba z roku 2018 tento čtvrtek, pátek a v sobotu v pražském Rudolfinu zahájí program, který zahrnuje hudbu dvou století a zaměřuje se na různé citové projevy.
Následuje Koncert pro violu a orchestr skladatele Bély Bartóka z roku 1945, který čerpal z lidové hudby podobně jako kdysi Leoš Janáček. S jedním tragickým rozdílem.
"Bartók tohle dílo ale složil těsně před smrtí, poté, co viděl, jak místa, kde kdysi sbíral a zapisoval lidové písně, byla ve druhé světové válce srovnána se zemí a jejich obyvatelé z velké části zavražděni," připomíná Robertson.
Koncert pro violu a orchestr měl světovou premiéru v červenci 1945, načež v září Bartók zemřel. V Praze skladbu provede Francouz Antoine Tamestit.
Program pak vyvrcholí Beethovenovou Symfonií č. 1. Slavný německý rodák, od jehož narození letos uplyne 250 let, v ní na svou dobu odvážně posouval hranice.
"Jestli to chcete něčím ilustrovat, zavřete oči a představte si, že při úvodních akordech Beethoven vejde na jeviště v kožené motorkářské bundě a zvolá: Je to tak, dámy a pánové, právě jste slyšeli tritón, a jestli se vám to nelíbí, trhněte si," ilustruje Robertson expresivně Beethovenovo využití disonantního hudebního intervalu, jenž byl ještě ve středověku považován za ďábelský.
David Robertson tento týden spolupracuje s Českou filharmonií již potřetí. Po Symfonii Turangalîla v prosinci 2016 se vrátil ještě na festival Pražské jaro, kde roku 2018 uvedl méně náročný program, díla Bohuslava Martinů a Bély Bartóka.
Znovu se měl vrátit vloni, nakonec byl ale vystoupení nucen odsunout kvůli tomu, že ve stejné době měla koncert jeho manželka, pianistka Orli Shahamová. "Ona si ten termín zamluvila jako první a naši synové zrovna nastupovali do nové školy. Byl to takový ten okamžik, kdy musíte dát přednost soukromému životu," omlouvá se David Robertson. "O to víc se těším, že to teď napravím," dodává.
