Česká filharmonie s Hrůšou: Sukův gejzír nápadů a Janáček hraný zdrcující silou

Foto: Petra Hajská
Dita Hradecká
30. 1. 2020 11:15
Neobyčejný večer vznikl středečním spojením České filharmonie, dirigenta Jakuba Hrůši a klavíristy Piotra Anderszewského. Chytře sestavený program, který se v Dvořákově síni Rudolfina opakuje ještě dnes a v pátek, umožňoval nacházet styčné body a paralely napříč skladbami.

Česká hudba zastoupená Josefem Sukem, Pavlem Haasem a Leošem Janáčkem. Dvě odlehčenější a dvě závažnější skladby. Mladická tvorba versus zralé opusy. Janáček a Béla Bartók - dva originální hlasy sycené folklorem. 20. století v hudbě od let nultých (Suk) přes dvacátá (Haas, Janáček) až po čtyřicátá. A tak dále, souvislostí by se našlo ještě mnoho.

Dirigent Jakub Hrůša.
Dirigent Jakub Hrůša. | Foto: Petra Hajská

Zároveň byl středeční program natolik atraktivní a v obou polovinách vygradovaný, že stačilo opřít se do sedačky a nechat se unášet. Ovšem na takovou jízdu, jakou Česká filharmonie přichystala pod taktovkou Jakuba Hrůši, by to skoro chtělo bezpečnostní pásy.

Fantastické scherzo Dvořákova žáka Josefa Suka z roku 1905 je skladba, na niž sám autor z perspektivy svých pozdních, významově a duchovně obtěžkaných opusů pohlížel s despektem jako na "duchaplné nic". Nám dnes není třeba soudit takto příkře: jde o gejzír melodických a instrumentačních nápadů, radostnou hru s exotickými rytmy, erupci mladého talentu, který se možná trochu opájí sám sebou.

Filharmonici dílu vtiskli mladický drajv a hravou nonšalanci. A jejich hlavní hostující dirigent Hrůša ke své bohaté výbavě, v níž se strhující elán snoubí s hlubokými znalostmi, přidal ještě další rys: jakousi noblesní uvolněnost. Od prvních taktů, přesných a koncentrovaných, nastolil v sále atmosféru, v níž by se napětí dalo krájet.

Hrůša si tak připravil publikum na Klavírní koncert č. 3 Bély Bartóka. Zpaměti jej přišel zahrát padesátiletý virtuos polsko-maďarského původu Piotr Anderszewski, kterého u nás známe i ze sólových vystoupení například na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného.

Je to typ neokázalého hráče spíše introvertnějšího založení, jenž nepotřebuje velká gesta - všechny ďábelsky obtížné úseky vystřihl jen tak mimochodem. Posluchače vedl ke ztišeným pasážím, kde už se hudba dotýkala ticha. A tam v báječné interakci s hráči, zejména se dřevěnými dechovými nástroji, vytvářel snové momenty, kdy by v Rudolfinu bylo slyšet spadnout špendlík.

Klavírista Piotr Anderszewski.
Klavírista Piotr Anderszewski. | Foto: Petra Hajská

V Anderszewského prstech se koncentruje neklidná energie, která našla dokonalý prostředek v Bartókově pozdním stylu. Jedno z posledních děl maďarského exulanta umírajícího v Americe je koncentrátem jeho muzikality, jde se tady po podstatě a všechny motivy - ať energické s folklorními názvuky, či v pomalé větě až religiózního charakteru - jsou jako obnažené, zbavené zbytečných dekorací. Poctu Bartókovi vzdal Anderszewski také přídavkem, jeho Třemi lidovými písněmi.

Ve druhé polovině večera Jakub Hrůša představil studentskou práci Pavla Haase, brněnského Janáčkova žáka. Scherzo triste z roku 1921 má rysy juvenilie, včetně silně patrného vlivu Haasova učitele či místy problematické instrumentace. Na pódiu ale obstojí nejen jako rarita.

Druhý vrchol pak přišel v podobě Janáčkovy symfonické básně Taras Bulba. Hrdinská látka ve skladateli volala po mohutné instrumentaci s varhanami, harfami, celestou a arzenálem bicích. Hrůša, dirigující zpaměti, do vygradování eposu dal všechnu energii. Jeho temperament jej nikdy nestrhne k tomu, aby tempa přeháněl, naopak každé frázi dává prostor a tím tvoří, co z nedostatku lepšího výrazu nazýváme hudební architekturou.

Hrůša partituru procítil a vymodeloval celým tělem, tančil, vyskakoval, až měl v závěru posluchač obavu, jestli takové vypětí dirigentův organismus zvládne. V závěru, kde se Janáček nemůže nabažit svých působivých harmonických postupů, orchestr zněl zdrcující silou.

Česká filharmonie je těleso plné skvělých, profesionálních hráčů. Když k ní přidáme katalyzátor, jakým je Jakub Hrůša, vzniká výbušná a nakažlivá směs vášně a radosti.

 

Právě se děje

před 8 minutami

Tyčkař Kudlička je poosmé halovým mistrem republiky

yčkař Jan Kudlička se poosmé stal halovým mistrem republiky. Mezi muži se díky dnešnímu vítězství za 554 centimetrů posunul na druhé místo historických tabulek nejúspěšnějších atletů. Více titulů v hale nasbíral jen bývalý výškař Jaroslav Bába, který jich má jedenáct.

Bronzovému medailistovi z HMS 2014 Kudličkovi na výšce 554 centimetrů odpadl poslední domácí konkurent Matěj Ščerba, který zapsal 533 cm. Staronový šampion, který loni získal na halovém mistrovství republiky stříbro, si pak nechal zvednout stojany na 561, ale při pokusech o nejlepší český výkon sezony neuspěl.

"Letošní halová sezona byla o chloupek lepší než ta loňská, ale byli jsme zvyklí na lepší sezony. Doufám, že ta další, tedy letní, bude lepší. Pocitově převládá optimismus, výkonově ne, 560 mě letos neuspokojilo. Vím, jak vypadaly tréninky, pocitově to bylo o hodně lepší než ty výkony," řekl v rozhovoru na ploše.

Obrovskou radost měl z pátého titulu na 60 metrů překážek někdejší halový mistr Evropy Petr Svoboda, který závodil letos poprvé. Překážky si pětatřicetiletý závodník pražského Olympu při tréninku postavil teprve před šesti dny. "V neděli jsem zkusil techniku, v úterý náběhy, dneska jsem běžel rozběh a pak finále. Tenhle čas mě, doufám, nechá ve středisku a připravit se na olympiádu. A hlavně zůstat zdravý. Jelikož mi halová sezona začala dnes, tak byla úžasná a zároveň optimistická," radoval se z vítězného času 7,66. To je nejlepším český výkon sezony, ale o 22 setin pomalejší než Svobodův český rekord.

Předčasně skončila snaha Jana Veleby o rekordní šestý titul na šedesátce. Kvůli zranění se musel na poslední chvíli odhlásit. "Včera (v pátek) při rozcvičení jsem ucítil lehkou bolest v tříselné oblasti a následné lékařské vyšetření potvrdilo, že je tam svalové zranění, asi i dírka. Na nějaké závodění by to nebylo," uvedl na svazovém facebooku.

Zdeněk Stromšík tak měl ulehčenou cestu ke druhému titulu za sebou. Závodník domácího SSK Vítkovice zvítězil v čase 6,64, čímž vyrovnal vlastní rekord šampionátu z loňského roku.

Potřetí za sebou vyhrála šedesátku Klára Seidlová, která časem 7,27 sekundy zaostala o čtyři setiny za svým českým rekordem. Posedmé se halovou mistryní ČR stala koulařka Markéta Červenková, která si posunula letošní maximum na 16,81 metru.

Vynikající výkon v rozběhu na 400 metrů předvedla Lada Vondrová, která si vylepšila osobní rekord z Czech Indoor Gala o třináct setin na 52,12 a zařadila se na páté místo letošních evropských halových tabulek. V neděli by ji před finále čtvrtky měl čekat ještě rozběh dvoustovky. Finále na 200 metrů případně poběží půl hodiny po své hlavní disciplíně.

Zdroj: ČTK
Další zprávy