Česká hudba zastoupená Josefem Sukem, Pavlem Haasem a Leošem Janáčkem. Dvě odlehčenější a dvě závažnější skladby. Mladická tvorba versus zralé opusy. Janáček a Béla Bartók - dva originální hlasy sycené folklorem. 20. století v hudbě od let nultých (Suk) přes dvacátá (Haas, Janáček) až po čtyřicátá. A tak dále, souvislostí by se našlo ještě mnoho.
Zároveň byl středeční program natolik atraktivní a v obou polovinách vygradovaný, že stačilo opřít se do sedačky a nechat se unášet. Ovšem na takovou jízdu, jakou Česká filharmonie přichystala pod taktovkou Jakuba Hrůši, by to skoro chtělo bezpečnostní pásy.
Fantastické scherzo Dvořákova žáka Josefa Suka z roku 1905 je skladba, na niž sám autor z perspektivy svých pozdních, významově a duchovně obtěžkaných opusů pohlížel s despektem jako na "duchaplné nic". Nám dnes není třeba soudit takto příkře: jde o gejzír melodických a instrumentačních nápadů, radostnou hru s exotickými rytmy, erupci mladého talentu, který se možná trochu opájí sám sebou.
Filharmonici dílu vtiskli mladický drajv a hravou nonšalanci. A jejich hlavní hostující dirigent Hrůša ke své bohaté výbavě, v níž se strhující elán snoubí s hlubokými znalostmi, přidal ještě další rys: jakousi noblesní uvolněnost. Od prvních taktů, přesných a koncentrovaných, nastolil v sále atmosféru, v níž by se napětí dalo krájet.
Hrůša si tak připravil publikum na Klavírní koncert č. 3 Bély Bartóka. Zpaměti jej přišel zahrát padesátiletý virtuos polsko-maďarského původu Piotr Anderszewski, kterého u nás známe i ze sólových vystoupení například na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného.
Je to typ neokázalého hráče spíše introvertnějšího založení, jenž nepotřebuje velká gesta - všechny ďábelsky obtížné úseky vystřihl jen tak mimochodem. Posluchače vedl ke ztišeným pasážím, kde už se hudba dotýkala ticha. A tam v báječné interakci s hráči, zejména se dřevěnými dechovými nástroji, vytvářel snové momenty, kdy by v Rudolfinu bylo slyšet spadnout špendlík.
V Anderszewského prstech se koncentruje neklidná energie, která našla dokonalý prostředek v Bartókově pozdním stylu. Jedno z posledních děl maďarského exulanta umírajícího v Americe je koncentrátem jeho muzikality, jde se tady po podstatě a všechny motivy - ať energické s folklorními názvuky, či v pomalé větě až religiózního charakteru - jsou jako obnažené, zbavené zbytečných dekorací. Poctu Bartókovi vzdal Anderszewski také přídavkem, jeho Třemi lidovými písněmi.
Ve druhé polovině večera Jakub Hrůša představil studentskou práci Pavla Haase, brněnského Janáčkova žáka. Scherzo triste z roku 1921 má rysy juvenilie, včetně silně patrného vlivu Haasova učitele či místy problematické instrumentace. Na pódiu ale obstojí nejen jako rarita.
Druhý vrchol pak přišel v podobě Janáčkovy symfonické básně Taras Bulba. Hrdinská látka ve skladateli volala po mohutné instrumentaci s varhanami, harfami, celestou a arzenálem bicích. Hrůša, dirigující zpaměti, do vygradování eposu dal všechnu energii. Jeho temperament jej nikdy nestrhne k tomu, aby tempa přeháněl, naopak každé frázi dává prostor a tím tvoří, co z nedostatku lepšího výrazu nazýváme hudební architekturou.
Hrůša partituru procítil a vymodeloval celým tělem, tančil, vyskakoval, až měl v závěru posluchač obavu, jestli takové vypětí dirigentův organismus zvládne. V závěru, kde se Janáček nemůže nabažit svých působivých harmonických postupů, orchestr zněl zdrcující silou.
Česká filharmonie je těleso plné skvělých, profesionálních hráčů. Když k ní přidáme katalyzátor, jakým je Jakub Hrůša, vzniká výbušná a nakažlivá směs vášně a radosti.