Své dílo žánrově charakterizují jako "neoperu", kterou nazvali Červený nos. Premiéra částečně improvizovaného představení se uskuteční příští pátek 29. listopadu v ostravském Divadle loutek na festivalu Hudební současnost. Zároveň půjde o poctu zakladateli dětské onkologie v Československu Josefu Kouteckému.
"Iniciátorem Červeného nosu jsem byl já, téma ve mně leželo delší dobu," přibližuje vznik projektu skladatel Daniel Skála, který už s divadelníkem Tomášem Volkmerem spolupracoval na několika projektech. "K tomuhle tématu jsem se pořád vracel. Snad se s ním potřebuji vyrovnat, možná je to příprava na něco v budoucnosti. Probírali jsme to i s mojí bývalou studentkou Annou Jurčíkovou, která v představení účinkuje a v současnosti pracuje jako zdravotní klaunka," líčí Skála.
Významným impulzem pro něj také byla letošní smrt zakladatele dětské onkologie v Československu Josefa Kouteckého. "Konkrétní důvod, proč jsem se do tématu pustil, ale neumím přesně pojmenovat. Někdy si říkám, jak jsem vlastně užitečný. Můj brácha jezdí se sanitkou a zachraňuje lidské životy, zatímco já sedím za cimbálem."
Podle Skály není možné hodnotit, kdo je na světě více či méně užitečný. "Potřebu platnosti ale máme všichni a já ji mám hodně silnou," upřesňuje.
Zajímá ho otázka angažovanosti v umění. "Nemusí to být v politickém slova smyslu, ale jde mi o to, aby byl v umění nějaký přesah. Aby to nebyla jen hudba sama pro sebe," popisuje.
Další osobností, která inspirovala vznik Červeného nosu, byla švýcarsko-americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Rossová, která ve své knize O smrti a umírání popsala pět stadií konce lidského života: popírání, hněv, smlouvání, smutek a přijetí. Do pěti stejně pojmenovaných scén je rozdělená také "neopera" Červený nos, která postupně vznikala na zkouškách.
"Pro mě jako skladatele je spolupráce s Tomášem zajímavá v tom, že není primárně hudebník, ale divadelník, výtvarník, režisér a loutkoherec," popisuje Skála. "Když jako hudebník uvažuji o průběhu skladby v čase, jeho způsob myšlení je úplně jiný. On uvažuje v situacích. Proto našim projektům říkáme 'situační koncerty'. Červený nos mezi nimi patří k těm podrobněji připraveným."
Místo běžného psaní not Skála s Volkmerem vymýšlel koncepty a situace. Ty pak společně rozebírali. Od září Skála absolvoval přes 40 zkoušek. Pracoval se sborem, sólisty i s instrumentalisty, znovu se scházel s Volkmerem. Postupně vznikal tvar inscenace.
Skála to nepovažuje za ztracený čas. "Stejnou dobu bych určitě strávil u počítače a klikal do editoru noty," podotýká skladatel, podle nějž je právě takový proces ztrátový.
"Představa, kterou má člověk při komponování v hlavě, nakonec tvoří z výsledku deset nebo dvacet procent," ví z vlastní zkušenosti. "Je to navíc spousta času o samotě. Když jsme ale šli do Červeného nosu, řekli jsme si, že ten čas strávíme setkáváním, a komponovali jsme na place. Moje počáteční představa sice byla hodně jasná, ale ne fixní. Snažil jsem se jí rigidně nedržet a s každou zkouškou ji posouvat dál."
Skála, který studoval hru na cimbál na Lisztově akademii v Budapešti a kompozici na Janáčkově konzervatoři, kde dnes sám vyučuje, si během hudební i pedagogické praxe vytvořil pracovní systém založený na improvizaci. "Umožňuje svobodné muzicírování, se kterým ale nikdo nepočítá a hudebníci k němu nejsou vedení. Když nemají noty nebo konkrétní pokyny, prostě jsou ztracení," popisuje Skála úskalí nestandardního vzniku Červeného nosu.
"Stalo se mi třeba, že jsme měli zkoušku trvající hodinu a půl, které se účastnila jedna violoncellistka. Po celou dobu zkoušky jen držela violoncello a nebyla schopná zahrát jediný tón, protože byla úplně konsternovaná. Ten příval svobody ji úplně zaskočil," vzpomíná.
"Tuto zablokovanost jsme za měsíce zkoušek museli s profesionálními hudebníky odbourat a je vidět, že už reagují úplně jinak a jdou do toho. Nese to s sebou i ten efekt, že účast hudebníků na společné věci je mnohem silnější, než kdyby hráli jen předepsané věci."
Improvizovaný charakter Červeného nosu vyrůstá z důkladné přípravy: každý hudebník si navolí svoje skladebné prvky, které potom rozvíjí - může to být motiv, tón nebo zvuk, cokoliv. Výslednou hudbu pak interpreti skládají v reálném čase na základě situace, ve které se právě nacházejí a kterou dokážou rozklíčovat.
Scénář je sice rozdělen do časových úseků, ani ty ale nejsou závazné. "I když má některá akce předepsaných sedm minut, může se stát, že v konkrétní situaci do ní následující materiál vpadne o třicet vteřin dřív," vysvětluje Daniel Skála. "Pokud naopak budeme potřebovat víc prostoru, její trvání o minutu protáhneme. Každá situace je jiná a vyžaduje cit pro okamžik. Máme také smluvené signály, kdy se má něco změnit či posunout dál."
Průběh představení má na starosti většinou Skála, částečně se na něm ale podílí také sbormistr a jeden z účinkujících Jurij Galatenko, který má za úkol kromě zpěvu i dirigování. "Zjistili jsme, že v některých místech výborně funguje, když sbormistr ukazuje třeba čtyřdobé schéma nebo určitou dynamiku," přibližuje Skála.
Podle něj na některé z postupů použitých v Červeném nosu neexistuje klasická dirigentská technika. "Vymýšleli jsme s Jurijem způsob, jak konkrétní věci ukazovat, protože je potřeba určovat najednou třeba dynamiku, prostor a čísla hlasů. S Galatenkem jako s vynikajícím metodikem jsme vymysleli speciální signály, u kterých navíc hraje roli vizuální efekt."
Na otázku, zda jde v Červeném nosu víc o umírání, smrt, smíření, či přijetí, Skála odpovídá, že nejdůležitější je se s fenoménem smrti vůbec potkat. "Tomáš Volkmer říká, že jsme festivalová společnost, ve které pořád něco slavíme, jen abychom vytlačili věci, které nám nesedí. A k tomu patří i naše odmítání faktu smrtelnosti," míní Skála, který s Volkmerem usiluje o opak: nebát se vlastní smrtelnosti a přijmout ji jako součást života.
Nejbližší osobní zkušenost se smrtí Daniel Skála zažil před pěti lety, když mu umíral otec. "Dostal otravu krve, byl dlouho v nemocnici a vzpomínám si, jak jsme ho byli navštívit naposledy. Nemohl vůbec komunikovat, jeho tělo už se jen zmítalo a věděli jsme i od doktora, že to jinak než smrtí skončit nemůže," vzpomíná Skála. "Zůstal jsem tam poslední, před odchodem tatínkovi řekl, že ho máme rádi, a on v té chvíli začal plakat. Uvědomil jsem si, že nás vnímá, a byl to pro mě ohromně silný moment. Možná i to je důvod, proč jsme se pustili do Červeného nosu," dodává.
45 let současnosti
Festival Hudební současnost, kde zazní premiéra "neopery" Červený nos, je součástí domácího hudebního dění již 45 let. Letos připomíná také jubilea skladatelů Jana Grossmanna a Milana Báchorka.
Festival již zahájila francouzská violoncellistka Séverine Ballonová, hlavní část programu začala v sobotu 23. listopadu.
Návštěvníky festivalu čeká kromě Červeného nosu ještě vystoupení klavíristů Sáry Medkové a Jana Bartoše, sborový koncert duchovní hudby v Husově sboru ve Slezské Ostravě, soubor Marisha s performerkou Carminou Escobar a závěrečný Koncert se svobodou
