Jeho program nazvaný Bez mantinelů takřka zaplnil hokejovou O2 arenu v Praze, což je úctyhodný výkon především z hlediska PR - do tak velkého prostoru si troufne málokterý český interpret, bez ohledu na žánr. Adam Plachetka ho ovšem pokořil jen díky tomu, že operu vehnal do hladového a všežravého chřtánu pop-music.
Není na tom nic překvapivého ani špatného. Pro pochopení věci je spíš nutné si definovat, co pěvec publiku nabídl. Dle vlastních slov chtěl "představit klasickou hudbu, co za to stojí, divákům, kteří ji neznají a zdráhají se navštívit čistě vážný koncert". Za ušlechtilou myšlenku už se v minulosti pokusilo schovat tolik lidí, že ji nelze považovat za naivní snahu poučit publikum. Spíš za součást promyšlené prezentace.
Pořadatelé také potenciálním návštěvníkům podsouvali srovnání s koncerty tenoristů Josého Carrerase a Andrey Bocelliho na témže místě. To ale pořád byly svým způsobem standardní pěvecké recitály, byť v méně běžném prostředí a s jinou atmosférou než v koncertních sálech.
Plachetkův večer v O2 areně měl jiné parametry. Moderoval ho Leoš Mareš a dorazili hosté převážně z neoperní oblasti, například písničkář Tomáš Klus nebo swingový zpěvák Jan Smigmator.
Směska populárních melodií - ať už vybraných z opery, operety, retro-swingu nebo popu - by se samozřejmě dala shodit nelichotivým označením estráda a našlo by se pro to i dost argumentů. Prvním by byl právě Leoš Mareš a jeho banální žertování.
Nejvhodnější klíč k formátu večera nakonec poskytl úvodní videospot, který emotivně prezentoval Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. V té chvíli se jasně ukázala návaznost na charitativní koncerty, které v závěrečné fázi kariéry pořádal fenomenální tenorista Luciano Pavarotti v rodné italské Modeně. Pod názvem Pavarotti & Friends se vedle slavného pěvce objevovaly největší hvězdy světové pop-music, mezi nimiž nechyběli Bono nebo Tom Jones.
Mix opery a popu, tažený charismatem ústředního protagonisty, včera v menším měřítku zafungoval také Plachetkovi a podle reakcí publika lze soudit, že lidé vesměs opravdu přišli kvůli němu.
Je to výsledek dlouhodobě pěstované popularity v českém prostředí, které rozhodně nezačalo až s propagací koncertu Bez mantinelů - Plachetkův management pracuje opravdu dobře. Zároveň tu ale přece jen cosi skřípe, především při pohledu na pěvcovu dosavadní dráhu.
Jeho image vždy spočívala v serióznosti a vytváření dojmu, jako by na scéně působil odjakživa, byť je mu teprve čtyřiatřicet. To je pro operního pěvce pořád velké mládí - už by to sice neměl být začátečník, ale podle schopností a ambicí by teprve měl směřovat k prvnímu vrcholu kariéry.
Čtyřiatřicetiletý Pavarotti už byl známý a žádaný, měl za sebou i vcelku čerstvý debut v Metropolitní opeře. Na výstup k absolutnímu vrcholu si ale musel počkat ještě několik let a jeho popularita rozhodně nepřesahovala hranice operního světa. Zásadní krok k univerzální slávě, což byla účast na koncertu takzvaných Tří tenorů, učinil až ve věku padesáti čtyř let. První večer ze série Pavarotti & Friends se konal tři roky nato.
Pokušení popularity je ovšem jedno z nejsvůdnějších a čistě operní sláva má sice exkluzivní, ale omezený dosah. Plachetka podlehl vábení světel větších ramp, než jsou ty divadelní. Samotnému umění tím neudělal žádnou škodu, ale ani službu. Pokud k umění patří hlubší tvůrčí proces, s ním koncert Bez mantinelů neměl nic společného. Ze všeho nejvíc tak jde nakonec o to, jakou službu Plachetka udělal sám sobě.
I při ozvučeném zpívání přes mikroport bylo slyšet, že jeho hlas má solidní průraznost - nasazení v první sloce kupletu toreadora z Carmen bylo skvělé -, ale zároveň jako by ztrácel barvu a v tichých pasážích působil nejistě.
Na takové věci by čtyřiatřicetiletý pěvec měl mít ještě hodně času. Při standardním průběhu kariéry bez zdravotních problémů by ho mělo čekat nejméně třicet dalších let aktivního a prvotřídního zpívání v opeře a na "vážných" koncertech. Což Plachetkovi evidentně nestačí.
Před třemi roky se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu natočil písně ze slavných muzikálů - a Bídníci přišli na řadu také v průběhu včerejšího koncertu. Ten pro pěvce znamenal obrovské vykročení ze světa opery k pop-music, přičemž u zrodu myšlenky velkého koncertu ve sportovní hale stálo Plachetkovo hostování na podobné akci, jejímž protagonistou byl právě moderátor Leoš Mareš. To on pěvci navrhl, aby se do takového podniku pustil sám.
Pokud jde o kariéru v showbyznysu, Mareš je nejspíš jedním z nejlepších rádců a přátel, jaké může mít člověk po ruce. Jeho podpora ale sotva něco zmůže v kariéře operního pěvce, jehož ambice jsou rozkročeny mezi Metropolitní a Vídeňskou státní operou.
Adam Plachetka zřejmě časem bude muset udělat inventuru dosaženého a spočítat si, kam chce směřovat dál. Bylo by dobré, aby to udělal dřív, než mu to spočítají hlasivky. Stručně řečeno: nezdály se být v bezchybné formě a byla by jich škoda.
Adam Plachetka: Bez mantinelů
O2 arena, Praha, 16. ledna.
