Byly to báječné střípky ze života bondovského padoucha. Nebo protagonista dětského animovaného hitu Já, padouch svým nadsazeným vystupováním přinejmenším jednoho takového připomínal. Nakonec však "záporná" postava jménem Gru nebyla ničím jiným než trochu netradičním tátou, s obří rodinou žlutých pomocníčků mimoňů a se třemi adoptovanými dcerkami navrch.

Když se po úspěchu druhého dílu a samostatného filmu s mimoni nyní Gru vrací ve snímku Já, padouch 3, který dnes vstupuje do kin, všechno je jinak. Gru je stále tátou, jen už nepáchá zlo, ale dobro - coby tajný agent v Antipadoušské lize. A film najednou nemá o čem vyprávět.

Žlutí pomocníčci balí kufry a jdou zlobit jinam

První díl převrátil zažité pořádky, když diváka chtě nechtě donutil zamilovat si neřáda, který chce zničit svět − protože to dělal tak zábavně. A pro dospělé publikum bylo navrch vtipné sledovat, jak film ukazuje rodinné hodnoty na bizarním případu rodinné "firmy na páchání zla", v níž Gru byl zlý, leč milovaný zaměstnavatel a malí mimoni oddaní vykonavatelé jeho zlotřilých nápadů.

To vše je pryč. Gru se nyní snaží padouchy lapit a jeho žlutí pomocníčci náhle nemají co na práci. Tak si sbalí kufry a vydají se zlobit jinam. Ani Gru se svou partnerkou a kolegyní v jedné osobě neslaví pracovní úspěchy.

Padouch, kterého mají lapit, se vyjevil přímo z 80. let − vybaven sestřihem "na Jágra", knírem, klávesovou "kytarou" ve stylu Michala Davida a obřími žvýkačkami. Bývalá dětská hvězda televizní show o malém spratkovi − který si opravdu přezdívá Malý spratek − se hodlá pomstít zábavnímu průmyslu za to, že kdysi dostala padáka.

Zápletka, v níž figuruje Gruovo dvojče Dru, které touží po smrti otce převzít rodinný závazek a stát se padouchem, jako by též patřila někam do televizní zábavy 80. let. Epizodický děj neobsahuje ani špetku dramatičnosti a nejspíš i největší kritik samostatného snímku o mimoních si začne stýskat, že bez jejich neustálého pošťuchování a fyzických gagů jako z kreslených grotesek je tu trochu prázdno.

Vtípky na konto 80. let působí jako podle šablony. A Gruovy tři holčičky jsou sice stále roztomilé, jenže to samo o sobě pozornost publika dlouho neudrží. Ačkoli série s celosvětovými tržbami přes 2,6 miliardy dolarů patří k nejvýdělečnějším franšízám studia Universal, nyní se naplno ukazuje, že stojí na jednoduchém, byť třeba vtipném nápadu, který příliš nepřeje mnoha pokračováním.

Když Gru není padouchem, stává se jeho padouchovská franšíza zbytečnou. Naštěstí se pozornost občas stočí k mimoňům, jejichž vtípky − které dospělí znají od Chaplina a děti od Toma a Jerryho − fungují vždy. Od náhodného muzikálového vystoupení v talentové reality show přes "drsňáckou" vězeňskou epizodku až po akční finále, v němž se vrací pomoci svému bývalému pánovi.

Během něho se spratek pokusí zašlapat známé logo Hollywoodu v kopcích nad Los Angeles do země. A jakkoli nyní divák konečně po zdlouhavých scénkách z prostředních částí filmu zase začíná svým hrdinům fandit, trochu si říká, jestli by nebylo lepší, kdyby se to spratkovi povedlo.

Otevřený konec slibuje návrat do starých padoušských kolejí z prvních částí. Jako by v této sérii už dobro a zlo ztratilo podstatu a postavy takřka náhodně přecházely od jednoho k druhému.

Dojde pochopitelně i na ponaučení, konkrétně jak se chovat k sourozencům. Ale působí, jako by jej do filmu tvůrci přilepili jednou z těch růžových žvýkaček, které na bojišti zbyly po Malém spratkovi.

Největším zločinem snímku Já, padouch 3 však není, že by nebyl dost výchovný. Prohřeškem číslo jedna je, že přestal být zábavný a stal se předvídatelným.