Sobota, 22:00 - Závěrečný slavnostní večer festivalu navodil kvalitní deja vu. Na chlup totožný úvod jako zahajovací večer - se všemi tanečky mimozemšťanů, létajícím talířem v podobě lázeňského oplatku, sestřihem úvodů Marka Ebena z uplynulých ročníků, výzvou k nasazení 3D brýlí, abychom pak Ebena "viděli ve 3D", dalšími vtípky na téma 3D, promítáním znělky s Judem Lawem, představováním všech čtyř porot; prostě porod...
Samozřejmě, člověk se může zabavit tím, že důkladně sleduje design mimozemšťanů a všimne si, že mají "ňadra" (hodně posuvná), varlata a zároveň výraznou "velbloudí tlapku" . Vyznavači gender a queer teorie nad takovou ambiguitou zaplesají. Jude Law zase rozbíjí sošku s výrazně menší koulí, než kterou obdržel. (A při opakovaném sledování znělky s Johnem Malkovichem se zase dá vidět, že ubíhající pozadí za okny v jednotlivých střizích nenavazují.)
Při samotném udílení cen (výsledky soutěže najdete zde) působí dost nepříjemně, když nejsou soutěžní filmy vůbec představeny a je pouze oznámen vítěz. Namísto předlouhých mimozemských UFO (či UNO) tanečků by se dalo dost času věnovat právě tomu, že diváci dostanou aspoň základní představu, jaké filmy se spolu poměřovaly. Ocenění tvůrci se pak málokdy vzmůžou na nějaký solidní proslov, například opět, že by něco řekli o své práci.
Jako oživení v řadě "jsem překvapen, děkuji moc porotě a mým spolupracovníkům" pak zaúčinkuje i prostá historka režiséra Yossiho Madmonyho, že když se dozvěděl, že má převzít cenu, opravoval dcerce kolo a už to nestihl dokončit. "Když se mi ta soška bude líbit, odpustím ti, žes mi nespravil kolo", řekla prý...
Nevím, jak působil záznam v televizi, a co si z toho obrazu, jenž o sobě festival nabízí, odnesli nezasvěcení diváci u obrazovek. Ale například pro ty, co si dnes ráno četli festivalový deník, byly výsledky dost překvapivé. Znáte ten vtip: to se takhle jednou sejdou Beduín, Restaurátor, Spoluautor a Cigán...
No, vlastně to není žádný vtip. To jsou názvy favorizovaných filmů. Beduín úplně vypadne, Cigán, který má nejhorší ohlasy u publika, dostane hned dvě ceny, Spoluautor musí dostat cenu za mužský herecký výkon (přece jen: dělá to festivalu jméno, když vyhraje hollywoodská hvězda) a Restaurátor nakonec Křišťálový glóbus (tady pak pochopitelně můžeme přidat pointu o "vítězství židovské lobby").
Předchozí díly blogu najdete zde:
Pondělí, úterý, středa - Kamil varuje: Kombinace Janžurové s Fibingerovou
Sobota, neděle - Kamil varuje: Japonský básník nakonec uhne před pornem
Pátek - Kamil varuje: Eben stárne a mluví jako Klaus
Ceny pro Cigána berme jako důkaz vítězství multikulti ideologie, ale v jistém ohledu se vlastně nelze na tvůrce ani porotu zlobit. Mladému romskému neherci Janu Mižigárovi cena přinesla kýžené společenské uznání a snad mu pomůže v dalším životě. Zklamání nad filmem coby uměleckým dílem by se nemělo přelít do projevů zlé vůle vůči tvůrcům.
Ostatně nikdo nevidí ani do zákulisí porotcovského rozhodování a kdybychom za vším chtěli vidět spiknutí a nějaký vyšší zájem, tak komu hraje do karet zisk glóbu pro zmiňované Prázdniny u moře? Spolku přátel zemřelého komika Jacquese Tatiho, na jehož poetiku snímek navazuje?
Zkrátka - rozebírat výsledky soutěže, kterou nikdo moc nesleduje a která netvoří hlavní důvod, proč lidé jezdí na festival do Varů, je trochu točení se v bludném kruhu. Všichni vědí, že nejlepší filmy každoročně vyžerou předem Cannes a Berlín a potom zas Benátky - a Karlovy Vary mají podobnou pozici jako Rotterdam, Soluň, Locarno, Pesaro, Sarajevo či Edinburgh, a to třeba Rotterdam je o něco prestižnější.
Zítra přineseme ještě shrnující postřehy k letošku. Momentálně mizím offline. Snad jen na rozloučenou vyhlašuji vítěze mojí soukromé neoficiální soutěže o nejlepší komentář pod tímto blogem. Autorem je uživatel s adresou sněhulá[email protected]:
"Marně se lidé snaží zaplácat si prázdnou duši prázdnými lidskými výtvory. Ani nablýskané festivaly a udělované ceny neutěší rozervané nitro a neutiší hlad ani žízeň jejich duše. Jen chvilky štěstíčka, jen mžiky spokojení.. Kam kráčíš člověče? Jdeš kamsi vpřed a když se ohlédneš, zatrne ti - vždyt já už to přešel, jak to, že jsem to minul, vždyť jsem tak dychtivě sledoval svůj cíl.. Tvým údělem se stalo chození v bludném kruhu za věchýtkem návnady a pod bičíkem chvatu od zážitku k zážitku.. Vzepři se, zastav se a vykroč kolmicí ke svobodě! Navrať se synu, navrať se dcero na Cestu, která je Pravda a Život. Zavolej: Hej, Ježíši, tady jsem, vysvoboď mne, uzdrav mne a zachraň! Já už nechci patřit pozlátkům a peklu, ale chci lásku a pokoj, chci žít a ne zkomírat!"
Autor komentáře si může jako odměnu vyzvednout jedno kotě, které porodila mourovatá kočka pod okny hotelu Excelsior, v němž jsem během festivalu pobýval.
Sobota, 15:00 - Dnešní tisková zpráva ČTK praví: "Podle kritiků akreditovaných na karlovarském festivalu jsou mezi dvanácti tituly žhavými kandidáty na ocenění kanadsko-americký snímek Martina Donovana Spoluautor, izraelský příběh Cigán. Tabulku hodnotící letošní soutěž tradičně v poslední den této přehlídky zveřejnil festivalový deník. Soutěžní snímky hodnotilo čtrnáct kritiků. Na názor mezinárodní poroty, kterou vede maďarský oscarový filmař István Szabó, si však budou muset kritici i filmoví fanoušci počkat do večera, kdy budou laureáti letošního 46. ročníku oceněni."
Sláva začne už za pár hodin, ale ve vzduchu nevisí napětí. Najít někoho, kdo by z vlastní vůle nakoukal celé pole soutěžních filmů, by bylo asi nemožné. Tak to ostatně ve Varech chodí. Lidé sem jezdí kvůli všemu možnému, jen ne soutěži. Kvůli čemuž se naopak jezdí do Cannes, Berlína nebo Benátek.
Samozřejmě, že z výběru 12 filmů jich bude pár dobrých, ale chodit na ně je obrovská sázka do loterie. Představte si, že na festivalu máte bezmála 200 filmů a denně zvládnete při velké disciplíně tak tři až čtyři. Ty si přitom musíte nějak předem proklepnout, protože frustrace z jednoho nepovedeného filmu dovede ovlivnit náladu při těch dalších na celý den. Strávíte tedy hodiny a hodiny jenom předvýběrem, než vůbec odjedete na festival, a každý den přímo na místě zasvětíte minimálně hodinu tomu, že zpovídáte kamarády a známé, jestli neviděli něco, co vám uniklo.
A za těch více než deset let, co do Varů jezdím, se mi nestalo, že by mi někdo doporučil něco ze soutěže. Čili čistě z hlediska time-managementu se soutěži vyhýbám a zároveň každý rok jeden dva kousky ze soutěže dám, aby o mě nikdo nemohl říct, že jsem dogmaticky předpojatý. Loni jsem takhle udělal chybu s Hitlerem v Hollywoodu, letos s Cigánem. Naopak v druhé soutěžní sekci Na Východ od Západu jsem měl štěstí s komedií Petra Marka Nic proti ničemu a s ruským „kyberpunkem" Generation P režiséra Victora Ginzburga.
Vyvozovat z toho předběžně, jaký film má největší šance nelze. Názory oněch 14 kritiků se totiž pravidelně rozcházejí s tím, jak rozhodne porota, a často zvítězí i filmy s velmi nízkým bodovým hodnocením. Spoluautor může být dobrý film, ale trochu bych se divil, kdyby vyhrál na východoevropském festivalu.
Naopak šance Beduína vidím vysoko a stejně tak izraelský film se může dočkat nějaké ceny. Pokud jakoukoli cenu získá Cigán, bude to velké selhání a důkaz toho, že ideologie multikulturalismu je nadřazená estetické kvalitě.
Sobota, 8:00 - Není to nijak překvapující a zřejmě se s tím nedá (a ani násilně nemá) nic dělat, nicméně zmínit by se to mělo: divácká anketa deníku Právo o nejlepší nebo nejoblíbenější film festivalu vypovídá pouze a jedině o špatném vkusu většiny hlasujících.
Na začátku každého představení před vstupem do sálu vyfasujete hlasovací lístek, kde můžete zatrhnout jednu ze čtyř možností (výborný - dobrý - průměrný - slabý). Při východu ze sálu pak natržený lístek můžete předat místním hosteskám.
Je mi jasné, že se může kdokoli ozvat „jak vy můžete určovat, co je dobrý vkus a proč by většina neměla mít pravdu?". Potíž je ale v samém principu hlasování. Nejvíce se líbí věci líbivé, které přinášejí libé pocity - což může být i dojetí, o nějž je hlavně dnes jen krok k dojetí nad sebou samým (ach, to jsem ale citlivý člověk, že jsem se dojal spolu s ostatními).
Bohužel, v umění - a nezapomínejte, jsme na festivalu uměleckých filmů a umění není žádná nadávka a není to nic snobského - platí to, že na důkladné zpracování zážitku potřebujete nějaký čas. Musíte se s dílem taky trochu poprat, musíte snést, že vám říká nelíbivé, nesnadné a nepopulární věci, že od vás chce spolupráci, vcítění, vhled, někdy taky odstup, schopnost vidět film jako určitou formu (nejen nosič příběhu).
Musíte pochopit, že film je médium svého druhu a neplatí u něj stejné zákonitosti jako u televize (jíž jsme primárně vychováváni) a tak dále a tak dále. Poté, co vám film přinese opravdu komplexní zážitek, jste málokdy schopni ho hned adekvátně hodnotit. (Z praxe recenzenta vím, že dobrý film ve vás nějakou dobu zraje a ta minimální doba je pár hodin.)
Čili - v divácké anketě se málokdy i v průběhu festivalu ocitnou opravdu dobré filmy, které obstojí při náročnějších kritériích. Letos se tam nakrátko mihl řecký Špičák (Dogtooth, Kynodontas) a italské Habemus Papam. Ale jinak samé „sluníčkové" s-hity, různé humanistické kýče a midculty (doslovné rádoby-umění).
Vítězem bude skoro jistě dokument Nickyho rodina, tedy již čtvrtý film, jímž Matěj Mináč vzdává hold siru Nicolasi Wintonovi, který zachránil stovky židovských dětí před koncentračním táborem. Sílu tématu (a lidskosti) nikdo nemůže popřít. Zároveň se ale nedá smlčet, že Mináč prostě z Wintona už deset let tyje a exploatuje ho až k neúnosnosti. Ale dojetí nad dětmi je tak snadné. A umělecká hodnota filmu mizivá.
Dalo by se podobně (i když bez měření jedním paušalizujícím metrem) pokračovat s dalšími devíti filmy, které si můžete prohlédnout zde. Doporučuji rozkliknout si synopse a potom se kouknout i na trailery. Troufám si tvrdit, že za deset let si na žádný z těchto filmů nikdo z hlasujících pořádně nevzpomene a žádný z těchto filmů se z odstupu nedočká toho, že by byl označen za „novou klasiku" nebo „dílo ovlivňující jiné filmaře" případně „kinematografickou revoluci" nebo alespoň příklad „formální inovace".
Naproti tomu věřím, že některé z filmů, o nichž jsme se v našem karlovarském speciálu snažili psát a jejichž souhrn ještě uvedeme v příštích dnech v nějakém rekapitulujícím textu, si budou moc nárokovat výše uvedená označení.
Chápu, že na festival nejezdí většina lidí vyladěná tak, že by chtěli hledat něco nového, zažívat dobrodružství, chtěli se konfrontovat s něčím neznámým či přepnout na jiné tempo. Ale toto a nic jiného je skutečným smyslem festivalového dění jako oslavy svobodných možností kinematografie. Všechno ostatní je pozlátko nebo vyhození si z kopýtka. Možná bych měl doplnit tvrzení uvedené na počátku, že divácká cena reprezentuje pouze špatný vkus - reprezentuje rovněž jakousi prázdninově letní lenost a ignorantskou touhu po pohodě za každou cenu.
Pokud někdo namítá, že se tím propagují jenom vážné a nudné filmy a že tuto propagandu vedou pouze vážní, smutní, nudní a zapšklí lidé, zapomíná na to, že snaha hledat originální díla vyžaduje hlavně otevřenost. A ta se většinou snoubí s láskou k poznávání, určitou vášnivostí a taky smyslem pro humor - protože co jiného vám zbývá než se smát filmům, které se o umění jen pokoušejí?
Pátek, 19:00 - Jednoznačně nejzábavnější film, jaký jsem letos viděl ve Varech, nebyla kupodivu nezávislá komedie Win Win, která dnes získala obrovský aplaus; snad proto, že publikum chce být po týdnu smutných filmů utěšeno něčím pozitivním. Pro mě to byla lepší televizní oddechovka na sobotní odpoledne.
Na festivalu by člověk zkrátka měl hledat nezvyklejší povyražení. Festivalovou komedií je tak spíše film Petra Marka Nic proti ničemu, který má podle mě potenciál k tomu, aby se na něj lidé dívali opakovaně.
Absolutním vrcholem v rámci filmově i společensky podvratného humoru se ale stal rakouský snímek Michael debutujícího Markuse Schleinzera vyprávějící o pedofilovi, který vězní ve sklepě malého kluka. Tedy typicky rakouský folklór, jejž veřejně proslavil Josef Fritzl.
Ostatně při sledování starších filmů rakouských tvůrců, jako jsou Michael Haneke nebo Ulrich Seidl, člověka vyloženě napadalo, že toho papa Fritzla předpověděli a že nutně musí přijít vlna filmů, kde bude domácí násilí odehrávající se pod uhlazeným povrchem zobrazováno s ještě větší přímostí. Michael v tom jde tak daleko, jak je jen možné.
Nikdy sice neuvidíme pohlavní zneužívání, ale vše okolo ano. A dojde nám, že zdaleka nejúchylnější je na onom pederastovi nikoli jeho touha, a dokonce snad ani to, že si nemůže pomoct, ale spíše snaha všechno zakrýt a snažit se předstírat „normálnost". Úchylné je taky jeho puntičkářství i smysl pro pořádek. A právě z nich bují ta největší obludnost; v jeho znásilňování není vášeň, ale úřednická důslednost - „tak teď se budeš půl hodiny koukat na televizi, pak půjdeš zpátky do sklepa, já si mezitím vyčistím zuby, vezmu si lubrikant, půjdu za tebou, pak si umyju penis, udělám si záznam do deníčku a půjdu spát."
Film naprosto chladně, věcně a s odstupem sleduje pedofilovy „pracovní postupy" a také způsob obstarávání si alibi. Muž v neurčitém věku kolem třicítky čtyřicítky, mírně proplešatělý, s komisními brejličkami, ustupující bradou a přísnými úzkými rty pracuje v pojišťovně a kariérně stoupá. Občas si vyrazí s kolegy na hory (klukovi tedy musí dopředu nakoupit více jídla), nebo jde dokonce s klukem ven. Rodině namlouvá, že má přítelkyni (nebo ji možná opravdu má, ale nevidíme ji) a jde o vztah na dálku. Klukovi zas namlouvá, že mu ho rodiče svěřili do péče a nechá ho, aby jim psal dopisy.
Z takto suchého popisu těžko vyplývá, čím je film vtipný. Ale právě ona absolutní suchost a věcnost vytváří neskutečně absurdní situace. Málokdo asi zapomene na scénu, kdy se Michael kouká v televizi na jakési porno nebo horor (kdo to má dnes rozlišovat?), v němž muž říká sprchující se ženě: „Tohle je můj nůž a tohle moje péro. Co do tebe mám zabodnout?"
Následuje pauza, ticho, a potom klasické péčkovzdychání. Michaelovi se na tváři rozhostí úsměv a vzápětí to (z legrace?) vyzkouší u večeře. Vše sledujeme ve velkém statickém celku z profilu: vstane, vytáhne z poklopce úd, v rukou drží jídelní nůž a ptá se stejně: „Das ist mein Messer und das ist mein Schwanz... co mám do tebe zapíchnout." Kluk, aniž na něho pohlédne, bezvýrazně hlesne: „Nůž." Tak otřesnému momentu se už nelze než smát. Stejně jako závěru, kde zazní skladba Sunny od Boney M, kterou už nikdy nebudu vnímat tak nevinně.
Dlužno podotknout, že snímek není necitlivý a své téma neznevažuje. Autora nelze obvinit, že si jen ulétává na něčem nechutném. Jen nám díky takto utříděnému pohledu na to, jak funguje deviantská každodenní rutina, dochází, jak strašně snadno se podobné případy mohou skutečně dít - ti lidé prostě vypadají jako slušní pracující a plnohodnotní členové společnosti založené na výkonu, konzumu a nezájmu o druhé.
Pátek, 10:00 - Doposud nejukašlanější projekci jsem zažil ve Velkém sále na dvouapůlhodinové poémě Terrence Malicka Strom života. O něm už sice dosti negativně psal kolega Tonda Tesař a uštěpačně se o něm zmínil i Michal Procházka - a vůbec se na něj nadává.
Osobně jsem byl z filmu po prvním zhlédnutí rozpačitý, ale byl jsem rozhodně přesvědčený podívat se na něj znovu (a v kině). Původně jsem na něj šel naladěný recenzí Otty Bohuše ze Cinepuru, a i když jsem podle jiných ohlasů čekal, kdy se film stane hloupý a kýčovitý, pořád jsem v něm nenacházel jedinou takovou scénu.
Malick může svou otevřeností a záměrnou naivitou a čistotou přimět některé lidi k cynickému úšklebku, ale všechny obrazy, které natáčí, svou estetikou nenacházejí jednoduché srovnání s čímkoli, co dělá kdokoli jiný.
Nelíbí se mi užívání nálepek typu „je to jako National Geographic" nebo „jehovistická Strážná věž". Na National Geographic není v zásadě nic špatného, dostat do hraného filmu dokonale vycizelované obrazy přírody (vzniku vesmíru, bouření živlů) není žádný poklesek a u Malicka to navíc dává smysl. Všechny jeho filmy jsou o tom, že lidé žijí ve světě-přírodě-kosmu, vůči nimž jsou neuvěřitelně bezvýznamní.
A právě stavěním lidských osudů do kontrastu s těmito makroměřítky si to můžeme uvědomit. Nesouhlasím ani s „jehovistickým kýčem", jelikož Malick je na hony vzdálen prefabrikovanosti a přebarvenosti obrazů, které používají jehovisté.
Chápu, že je potíž poslouchat dvou a půl hodinové kázání, kde se ustavičně opakují slova Bůh či milost, cituje se z knihy Jób a pokládají základní, ale ve svém znění banální otázky typu „kde jsme se tu vzali". Člověk může být dokonce trochu sveden k tomu, že Malick je náboženský fanatik nebo přinejmenším guru, který chce hlásat velké pravdy. Ale když se podíváte blíž, zjistíte, že vůbec není jasné, co film říká a nabízí.
Pro mě jde o silnou polemiku mezi evolucionismem a křesťanstvím. Příběh o dětech vychovávaných v bigotně věřící rodině je konfrontován s obrazy vzniku vesmíru a my máme šanci si uvědomit, že toto kulturní přesvědčení či duchovní klima existuje na planetě jen kratinkou dobu v porovnání s tím, jak dlouho tu je vesmír. Snad si to pamatuju správně, ale ve filmu nezazní, že vesmír stvořil Bůh.
A Malick se složitou montážní kompozicí, kde se prolíná několik časových rovin, jako by snaží tyto dva náhledy - evoluční a křesťanský - smířit. Může být přitom obviněn z toho, že dělá jen nějaký new age mišmaš, nebo že zpozdile a neúplně opakuje to, co už před ním filosof a jezuitský kněz Teilhard de Chardin.
Když jsem se o tom bavil s kolegou Janem Buštou (který je asi největší Malickův obdivovatel v Česku) došli jsme k tomu, že je nejlepší nesnažit se tento film napasovat do žádného předběžného modelu: ani National Geographic, ani jehovisté, ani evolucionismus, ani křesťanství, ani new age.
Stačí jediné, opravdu se na ten film dívat způsobem, jakým je natočen, tj. širokoúhle. Vžít se do jakéhosi „rozšířeného vidění" - takového, jaké mají děti, když hltají svět a všechno přijímají zjitřeně a bez rozlišování. Neboť vše je důležité a svým způsobem nové, úžasné, dobré a krásné. Namísto třídění a škatulkování se oddat čisté fenomenologii. Pro moderního dospělého, zcyničtělého člověka je to velmi těžký úkol a ty dvě a půl hodiny se to téměř nedá vydržet. Ale má to smysl.
Vzhledem k tomu, že Strom života bude do našich kin zakoupen jako „ten divnej film s Bradem Pittem", přineseme na něj ještě obsáhlejší recenzi. Jenom jsem teď chtěl říct, že doposud žádný film na letošním festivalu v sobě neměl takovou magii a nevyzařoval takovou auru. A že to není kýč, ale ukázka toho, jak se kýči vyhýbat, i když se zabýváte tématy, které k tomu svádí.
Čtvrtek, 18:00 - Koukám na filmy v tak rychlém zátahu, že o nich ani nestíhám psát. Z toho důvodu ani nesleduju, jaké hvězdy přijíždějí do Varů a co tu dělají. Ono se tedy zdá, že to tentokrát nesleduje ani moc bulvár, když se mi při pauzách daří surfovat na internetu; letos dost mrtvo.
Ostatně i anonymové v internetových diskusích - jak nejsou denně krmeni televizními zprávami - se drží poměrně v klidu a výkřiky „festival je jenom ožíračka pro Bartošku a spol. z našich daní" se vyskytují v úhrnu všech českých webů maximálně třísetkrát denně. Což je dobré znamení.
Nicméně, když už ty hvězdy skoro nikoho nezajímají, tak musí přijít jako hora k Mohamedovi. To takhle dneska ráno sedíme ve Velkém sále Thermalu na nejnovějším snímku Akiho Kaurismakiho Le Havre a nějak se ta projekce ne a ne spustit. Pak se tedy spustí znělka s Johnem Malkovichem, ale ihned po jejím skončení se v sále zase rozsvěcuje, na pódium vejde Jiří Bartoška a hlásí: „Dámy a pánové, deus ex machina, John Malkovich."
A John skutečně vchází in natura a mává. Bohužel mu nikdo neřekl, před jakým filmem vystupuje, tak se na to potom ptá publika a překladatelky. „Le Havre? Tak to mi nic neříká. Ale snad se vám to bude líbit. ČAU!" řekne nakonec ono poslední slovo česky. Sál nadšeně tleská a lidé si šeptají, že z nebohého Johna nemuseli dělat zase takovou cvičenou opičku.
Samotný Le Havre působí jako dokonalá anti-teze typického festivalového snímku, ale točená podobnými prostředky. Tedy téma je sociální a politické: o malém africkém uprchlíkovi, který se musí ukrývat před imigračním úřadem, a také o muži, jehož žena trpí rakovinou. Záběry jsou statické, tempo pomalé, většina lidí zestárlých, ošklivých a unavených, žijících v hnusných oprýskaných bytech a barech.
Ale musím Kaurismakimu přiznat, že (jako už vícekrát předtím) z toho dokázal vytěžit velmi specifický humor. Věci vypadají tak špatné, jak jen můžou být, ale nakonec se vše až starosvětsky pohádkově obrátí v dobré. Lidé na okraji společnosti se chovají jako distingovaní džentlmeni, hrubost a akce tu nemá místo, protože Kaurismaki svou lenost kryje stylovou úsporností a věty znějící jak z naivních šestákových románů v sobě nesou vrcholnou ironii - vtip tak subtilní, až je skoro nepostřehnutelný.
Právě asi jenom taková stylizace je přípustná, pokud chcete mluvit o vážném tématu, jako je problém imigrantství, a přitom při nabízeném řešení těchto problémů neupadnout do pseudohumanismu. Čím jsme opět zpátky u předešlého příspěvku o filmu Cigán…
Čtvrtek, 9:30 - V hlavní soutěži letošního festivalu se nachází i česko-slovenský film Cigán režiséra Martina Šulíka. Tohoto tvůrce mám velmi rád, zvláště kvůli stylizovanému dokumentu Klíč k určování trpaslíků, jenž rekonstruuje deníky zapomenutého filmaře Pavla Juráčka.
Líbil se mi i Šulíkův poslední hraný film Sluneční stát - možná nejlepší sociálně kritický film nultých let nového milénia, jaký vznikl v Česku. Sluneční stát sice taky lehce podléhá zdejší módě hledat za každou cenu v bídě nějakou poezii; zároveň se bojí být radikální a chce dávat i nějakou naději, takže je na konci takový hravě symbolicky otevřený: nezaměstnaní hopsají jako šťastné děti na trampolínách, ehm. Ale ve vykreslení celkové situace lidí zdejší „dělnické třídy" je věrný a nesentimentální.
Nový Šulíkův počin mě ale vyloženě znechutil, a to až do úrovně, kdy jsem měl chuť odejít poprvé na festivalu z kina. Kdybych měl někdy někomu demonstrovat, jak vypadá pseudohumanismus, který je většinou vedlejším nezamýšleným účinkem dobré snahy, tak mu pustím právě Cigána. Už jen obecný název dokazuje, že Šulíkovi nejde o živou konkrétní postavu, ale jen o svou idealizovanou abstrakci Roma. Celý film je pak sice ušpiněná, ale stále vlastně jemná folkloristická vyprávěnka o hodném chlapci, který má pouze smůlu, že žije ve špatném prostředí.
Věřím tomu, že původní scénář byl upravován tak, aby seděl obsazeným nehercům a že scény z romské osady byly při natáčení kontrolovány zdejšími lidmi tak, aby vyznívaly autenticky. Problém je ovšem spíše se scénami mimo osadu a mimo kolektiv. Tam se hraje variace na Hamleta (chlapci zabijí otce a on se s tím vyrovnává), trochu na Romea a Julii (zamiluje se do dívky z jiného, byť ne úplně nepřátelského klanu) a trochu na občanskou výchovu. A všechno je to do těchto schémat napasováno násilně (za což může právě kontrast s autenticitou nedějových scén).
Uznávám a beru to jako nejtěžší břímě recenzentů, že v případě psaní o filmech, které se dotýkají problémů rasismu, případně představování života etnických menšin, se nikdy nemluví jenom o díle jako takovém, ale člověk sám prozrazuje něco o svém vlastním rasismu, který máme každý tak trochu v sobě (minimálně na úrovni evolučního reliktu).
V případě Cigána musím říct, že Martinu Šulíkovi zazlívám, že jeho pokus manipulovat publikem prostřednictvím příliš hodného Roma (a také příliš hodné vedlejší postavy etnografky) ve mně budil úplně nevhodné pocity a každý další „pozitivní příklad" mě nutil myslet zpětně na negativní stereotypy.
Jinými slovy, například každá scéna bujarého veselí a romské sounáležitosti mě nutila myslet na to, kde na ty radovánky Romové berou peníze. Pak je tu sekvence s vybíráním sociálních dávek a v té je zase ihned do pozitivní protiváhy ukázáno, že i při tomto byrokratickém rituálu si Romové krátí dlouhou chvíli tančením a zpíváním.
Film mi připadal nejenom uhlazený (mluví se zde podle mých zkušeností příliš slušně), ale chvílemi i scenáristicky nesmyslný a kýčovitý. Např. hlavní padouch, zlý otčím, neustále jezdí autem a šmelí s různým zbožím. Na konci vyjde najevo, že má „papíry na hlavu", a tudíž by logicky ani neměl mít řidičák a je nesmysl, aby léta jezdil autem a nikdy ho nechytili policajti.
Bílí dokumentaristé, kteří jezdí fotit do osady, poznají hlavního hrdinu Adama, když jde s kapucí na hlavě zády k nim po silnici, zastaví autem přesně u něj a v následující scéně mu věnují nové boty (jako kdyby věděli, jak velkou má nohu). Adam přichází do domu, kde sedí v místnosti jenom matka, škrábe brambory a kouká se na televizi na wrestling (!).
Farář, který vede boxerský kroužek, ihned poté, co uprostřed tréninku prohodí s Adamem pár slov, zapíská na píšťalku že „pro dnešek konec" (čímž hrubě odstaví na druhou kolej spousty dalších kluků). A dalo by se pokračovat… třeba tím, jak cikánští kluci neustále běhají kilometry závratnou rychlostí a když doběhnout a je střih na jejich tváře, nejsou zpocení ani zadýchaní. Necitlivost k detailům a návaznosti jen s cílem dohrát do konce velký tragický příběh trčí z filmu velmi bolestně.
Absolutně nejstrašnější pak na Cigánovi je hudba Vladimíra Godára. Šlo o zhruba tři základní motivy, které se opakovaly mechanicky ob každou scénu. Z každého tónu kape sentiment a snaha poetizovat realitu, která si to nezaslouží.
Martin Šulík prohrál největší boj, jaký může umělec svést s touhou nebýt rasista - unikl do hájemství představ o ušlechtilých divoších, nezkaženém mládí a dalších klišé. Šulíkův film k Romům přistupuje z nadřazené „gádžovské" protekcionistické pozice, a když přebírá jejich perspektivu, pak pouze tu sebeobhajující se. Samozřejmě o to víc pak dráždí ony problematické rysy romského způsobu života postaveného mnohdy na zcela přiznaném parazitování.
Takto příkrý odsudek se nekonstatuje s vítězoslavným pocitem, ale pouze s lítostí. Zdánlivě kulturnější běloch patřící k západní civilizaci tak demonstruje, že je ve srovnání s ostatními západními kolegy vlastně filmařsky zaostalý. Když jsem psal do textu o posledním filmů bratří Dardennů Kluk na kole, že učit se od nich humanistickému vidění můžou nejen diváci, ale i většina filmařů, netušil jsem, že to bude možné tak palčivě aplikovat na snímek Martina Šulíka.
