Pátek, 23:40 - Zahajovací večer Karlových Varů, který mnozí ze čtenářů mohli vidět v televizi (i když tedy nevím, co všechno jste viděli), měl určitě jeden dobrý bod. A to kanadský žertík s 3D brýlemi. Při vstupu do sálu ležely rozložené na opěradle každé sedačky klasické papírové červenomodré brýle - tedy takové, jaké se při dnešních 3D projekcích už nepoužívají.
Poté začala hudebně-taneční produkce doplněná o projekce na velkoformátových obrazovkách. Nakonec jsme sledovali sestřih projevů Marka Ebena a po něm přišlo oznámení „Pozor, nasaďte si 3D brýle". Všichni uposlechli a na pódium nakráčel živý Eben s provoláním „Jsem 3D, to je úžasné, co ta technika dneska dokáže". Jak jsem tak koukal, některým vtip došel tak za minutu.
Eben pořád hraje na svou roztomilost a vychází mu to, i když je vidět, že fyzicky už stárne. A pomalu se začíná lámat etapa, kdy se z jeho chlapeckého šarmu začíná stávat něco těžce definovatelného - Eben je totiž typ člověka, který nestárne k mužnosti ani do podoby starce.
Nicméně rozpačitý dojem z jeho žertování neplynul ze vzhledu, ale spíše z toho, jak byl podivně a protivně proklausovský. Celý úvodní výstup spočíval v tom, že se rozvíjela historka o tom, co by se stalo, kdyby k nám přiletěli nějací mimozemšťani, kteří by chtěli natáčet filmy. A jak by vznikla jakási filmová unie na Jupiteru, kam by se posílalo 80 procent všech tržeb, a z toho bychom pak mohli žádat o grant.
Ještě předtím Eben žertoval na téma karlovarské oplatky, olomoucké syrečky a pomazánkové máslo - tedy ochrany národních značek, které nám neuznali nebo možná neuznají v Bruselu. Pak Václavu Klausovi ještě děkoval Jiří Bartoška a člověku z té úslužnosti k momentální vrchnosti trochu trnulo.
Zdá se, že filmaři stále chtějí dávat najevo, jací jsou kapitalisté a patrioti, ale nedokážou si říct o skutečně koncepční a funkční kulturní politiku - čili konkrétní seznam pravidel, jak udílet granty a jak pohlídat, aby byly účelně vynaloženy. Je zvláštní, že festival, který vzniká především za peníze polostátní firmy (společnosti ČEZ), se tváří tak neoliberálně.
Vidím v tom trochu pokrytectví anebo také naivitu zdejších umělců, kteří pořád (nebo aspoň naoko) bojují se vším, co jim připomíná něco socialistického - tedy například i pojem kulturní politika, s nímž se běžně operuje ve většině evropských států.
Pátek, 16:00 - Při vstupu do živého vysílání České televize v 15:30 mě udivilo, kolik lidí už se shromáždilo kolem Thermalu za zátarasy a kouká zbožně na červený koberec. Vždyť celá sláva začne nejdřív v šest.
Vždycky si říkám, jestli lidé, co jsou ochotni stát někde více než hodinu, jen aby náhodou zahlédli chlupaté lýtko Jiřího Bartošky při vystupování z limuzíny, jsou filmoví fanoušci, nebo u nich jednoduše funguje psychologie davu - „když se někde srotí víc lidí, asi se tam bude něco dít". Vždyť jste na festivalu, tak choďte na filmy, ne na hvězdy a „hvězdy".
Rozhovor pro ČT se jinak měl točit kolem české účasti ve Varech, v soutěži i mimo soutěž. Tak jsem si to našprtal, stoupnu si na značku, usměju se do kamery a ze studia se někdo přes moderátorku na place ptá: „Jaká je atmosféra?" a „Jaké filmy vás v programu zaujaly?"
Tak, to se nedělá, to ste nás teda rozhodili, málem jsem ten papírek s tahákem rozžmoulal v rukách. A copak mám uvádět všech 45 filmů, co mám už dávno vypsané na Facebooku?
(P. S. Omlouvám se Daniele Drtinové, že jsem ji neprávem označil za viníka)
Pátek, 10:00 - I letos jede parta tří filmových výtržníků coby zástupců Aktuálně.cz na festival do Karlových Varů. Kromě tohoto nevázaného blogu si tak budete moct na našich stránkách číst i blog Michala Procházky a články Tondy Tesaře (plus opět sledovat fotoblog Veroniky Havlové).
Pokud si pamatuju dobře, poprvé jsem si festival ve Varech prožil v roce 1997; a nepamatuju si, jestli jsem nějaký rok vynechal. Pokaždé jsem vydržel celou dobu, kdy přitom zakrátko ztratíte pojem o čase - je neděle, nebo úterý? - a postupně se z pozice nejpodřadnějšího baťůžkáře, který spí ve spacáku pod schody Thermalu, dopracoval přes tělocvičnu, kde to kvůli nepraným ponožkám desítek spolunocležníků smrdí jako v herberku (a občas dva metry od vás někdo v noci souloží) až k podřadnějším ubytovnám.
A nakonec - coby svého druhu VIP - až k těm lepším hotelům, kde vám každý den mění povlečení, máte na pokoji ledničku a na záchod a do sprchy nemusíte přes chodbu. A máte wi-fi. A snídani s výhledem na terase.
Jako skoro VIP už mám i oblek, jemuž jsem se léta bránil, protože se letos vdávala sestřenice, jíž jsem byl za svědka, tak se do něj dokonce stále ještě vlezu a budu ho moct zužitkovat. V podstatě mi tak hrozí, že uvidím úvodní a závěrečný film, což bývají ty největší opruzy. Ale když už trpět, tak na úrovni.
Jinak - proč do těch Varů jezdím? Vždycky si trochu rozpačitě uvědomuju snobský rozměr té akce, který se netýká zdaleka jen večírků smetánky (těch opravdových VIP, mezi něž bych se nikdy nechtěl dostat), ale vlastně i toho cinefilského klábosení ve frontě na lístky, na trávníku v parku nebo v restauraci. Ale pak mě pokaždé namíchne, když vidím, jak pokřivený obraz o festivalu nabízí většina médií, která jen podněcují hloupou (třídní) závist a nenávist.
Tak tedy: přese všechny výhrady je filmový festival ve Varech největší a nejdůležitější kulturní akce roku v celé republice. Říkám to i s vědomím toho, že se v Česku pořádá festival spisovatelů, koncerty velkých hudebních hvězd (či vůbec prázdninové hudební festivaly) a občas velká výstava. Ale nic se rozměrem akce a výběrovostí nemůže rovnat Varům.
Svoji obsáhlostí a nezvládnutelností (tedy neukoukatelností) mohou i odpuzovat, svojí nekoncepčností (kromě touhy „mít všechno důležité, co ten rok vzniklo") jasně prohrávají třeba s posledními ročníky Letní filmové školy.
Helena Bendová, bývalá kolegyně z časopisu Cinepur, který bývá mylně považován za elitářský, mi před pár lety řekla: „Už jsem velká a pochopila jsem, že do Varů nemusím, že to není žádná povinnost." A v tom měla pravdu. Vary nejsou kulturní povinnost, povinné jsou vlastně jen pro ty zoufalé pseudocelebrity, a pak jsou dost povinné pro filmové profesionály, kteří sem jezdí dělat byznys, nebo aspoň promo.
Ale zároveň Vary zůstávají pro zcela obyčejné, ale kulturně myslící a cítící lidi možností, jak se seznámit s tím, co se děje v současné kinematografii. Kdokoli samozřejmě může jet třeba do Cannes, ale udělá to jen hrstka nadšenců a statečných, která své zážitky pak obtížně s někým sdílí. Ve Varech cítíte mezi lidmi určitého ražení pocit sounáležitosti.
Stejně jako loni, předloni a vůbec, jak už to tak na Aktuálně máme ve zvyku, vás i tento rok provedeme tím, co se na festivalu děje skutečně důležitého - tedy, co se tu hraje za filmy. Nebudeme dělat zpravodajství z barové židličky v press centru (které není centrem dění), ale přímo „z terénu", tedy kinosálů.
Necháváme i tentokrát při psaní jazyk tak volný, jak to jenom jde (nebo spíš jak nám to umožňuje hektická atmosféra), ale zároveň svůj úkol být kulturní rubrikou hodláme naplnit víc než ostatní mainstreamová média, která bohužel jen předstírají zájem o kulturu a svou posedlostí celebritami už dávno splynula s bulvárem.
