Kamil varuje: Kombinace Janžurové s Fibingerovou

Kamil Fila Kamil Fila
6. 7. 2011 23:55
Blog recenzenta Aktuálně.cz z karlovarského festivalu
Foto: Aktuálně.cz

 

Středa, 20:30 - Další ruský film po Jeleně (viz předchozí post) přinesl úlevu. Adaptace románu Viktora Pelevina Generation P se s Jelenou nedá nijak srovnávat, takže oslí můstek s ruským původem bude jediný. Režisér Victor Ginzburg, který žije přes dvacet let v Kalifornii, se specializuje na natáčení videoklipů (z těch známějších pro Lou Reeda či Belindu Carlisle) a o ekranizaci neekranizovatelného románu usiloval mnoho let, přímo produkce zabrala roky čtyři.

Foto: Aktuálně.cz

Kniha odehrávající se v 90. letech minulého století zachycuje bouřlivý obraz Ruska v přerodu z prohnile perestrojkového zřízení do divokého oligarchického režimu.

Nejde přitom o žádnou realistickou satiru, ale spíše halucinogenní (možná až sci-fi) alegorii o pracovníkovi reklamní agentury, který zjišťuje, že v Rusku se reklama nedělá proto, aby se prodávalo zboží, ale proto, aby se jednak posilovalo vlastnectví („vše ruské je lepší než ostatní") - a hlavně, aby lidé, co si nechají dělat reklamu na své produkty, mohli demonstrovat „můžu vyhodit miliony oknem a je mi to jedno, tolik mám peněz".

Čili čím horší reklama, čím větší nevkus a nacionalismus, tím lépe. Postupně začne děj uhýbat do naprosté psychedelie, kdy si hlavní hrdina Vavilen (tedy Babylon) Tatarskij nechá radit od duchů zemřelých a ještě k tomu žere houbičky. Film vrcholí vyloženě matrixovsky, kdy se dozvíme, že vše, co vidíme v médiích, je jen simulace reality, politici jsou virtuální loutky a kdosi (nesmí se ani přemýšlet kdo) to řídí ze zákulisí.

Knihu jsem před lety četl a moc si ji už nepamatuju; kromě toho, že jsem u ní dostával záchvaty smíchu. Bohužel Ginsburg mnohé pasáže, které jsou v knize strhující, převedl do audiovizuální podoby „jen" tak, že jsou zábavné. Na druhou stranu se s nezfilmovatelností románu popral statečně.

Foto: Aktuálně.cz

Snímek je atraktivní, pořád - přese všechnu fragmentárnost a okázalou nesmyslnost dění - dává smysl a účinkuje jako aktuální komentář k tomu, jaké je i dnešní Rusko a vůbec globální stav civilizace. Vzhledem k tomu, že hrdina za správnost svého vidění neručí, nejsou jeho konspirační teorie iritující a hloupé, ale jednoduše jen „filmově nadsazené".

Když to namátkově srovnám s nedávnou adaptací jiného postmoderního a kultovního románu z post-socialistické republiky, románem Červená a bílá od Doroty Maslowské, který nedávno zrežíroval Xavery Źulawski, vychází mi Generation P výrazně lepší (a to fakt o několik levlů).

 

Středa, 10:00 - Další nemilé zklamání letošního festivalu mi přinesl ruský snímek Jelena od režiséra Andreje Zvjaginceva. Toho si zamilovalo mnoho lidí po jeho celovečerním debutu Návrat, který působil jako by Andrej Tarkovskij vstal z mrtvých a rozhodl se natočit dětský dobrodružný film. 

Foto: Aktuálně.cz

Druhý počin Vyhoštění už byl méně přesvědčivý a celistvý, nicméně stále působivý. Třetí film Jelena (Elena) už vyhlíží, jako by právě on byl debutem, přes nějž se Zvjagincev  propracoval ke geniálnímu Návratu. Pořád se přitom bavíme o obrazově a režijně nesmírně kultivovaném díle, jen se zdá, že autor neví moc o čem vyprávět.

Příběh starší „ženy z lidu", bývalé ošetřovatelky, která žije v manželství s ještě starším podnikatelem, jenž ale odmítá podporovat rodinu jejího dospělého syna, působí předvídatelně.

Jelena vyhlížející jako kombinace Ivy Janžurové s Helenou Fibingerovou se v náhlém hnutí mysli rozhodne svého muže zavraždit. Můžete si klást spousty otázek: co ty dva lidi k sobě táhlo a táhne (inteligenční rozdíl mezi nimi je příliš velký), jak může být někdo tak chladnokrevný (vzhledem k tomu, jak dlouho spolu žijí) a jak může být film předem tak okázale dramatický a pouštět vážnou hudbu i pod každé krájení chleba nebo plavání v bazénu.

Snímek zachycuje pozdní hrůzu uvědomění si svého činu, je nemilosrdný v zobrazení slepé mateřské opičí lásky. Dráždí i vykreslením vztahu bohatého otce a jeho nezdárné dcery (která se s Jelenou dost špatně snášejí). Děj stavějící proti sobě kontrasty bohatství a chudoby v dnešním Rusku vyhlíží ale příliš příručkově, čemu „napomáhají" i dialogy. Člověk si pak uvědomí, jak bylo dobře, že se v Návratu moc nemluvilo.

 

Úterý, 13:00 - Krátká pauza mezi mini-recenzemi: z pozorování, jež se mi naskýtá na tomto ročníku, zaznamenávám výrazné snížení počtu různých celebrit a V.I.P. - a naopak zvýšený výskyt „druhého až třetího vývojového stupně baťůžkářů", tedy lidí, kteří už nejsou takové socky, jaké jsme bývali my před 10 a více lety.

Na projekcích si lidé také velmi způsobně vypínají mobily a nestalo se mi, že by uprostřed nějakého filmu zazvonilo do vypjatého ticha protivná melodie příchozího hovoru nebo esemesky.

Foto: Aktuálně.cz

Jediný úkaz „opojení slávou" jde vidět u červeného koberce. V mezičasech, kdy nepřijíždějí žádné limuzíny s pány v oblecích a s dámami v robách (což se popravdě děje, jednou dvakrát denně), se fotí s výrazně našpulenými rty a vystrčenými boky lidé, kteří již spadají do „prvního či druhého vývojového stádia zlaté mládeže".

Zapomněl jsem také zmínit letošní znělku s Judem Lawem: naštěstí patří k těm lepším a má pouze dvě nevýhody. Jednak ji hrají pořád (letos je málokdy k vidění něco jiného, a to už mám za sebou půldruhého tuctu filmů) - a jednak v různých sálech podle kvality a mohutnosti zvukového vybavení znějí Judowy tupé rány soškou o stůl různě intenzivně, někdy je to až vyloženě nepříjemné.

Jako ve většině ostatních klipů, i tentokrát se režisér Ivan Zachariáš soustředí na bytelnost a váhu karlovarské ceny - ženy držící ve zdvižených rukách křišťálový glóbus.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

A zde ještě minirecenze znělek v sestupném pořadí kvality:

1) Věra Chytilová - výborná existenciální etuda na téma „doprrdele, se to rrozbilo, kurrva, kdo to tak debilně slepil, a kam ty střepy přijdou?" Neokouká se a má to v sobě kromě vtipu i atmosféru a typickou chytilovskou náturu ptát se po smyslu věcí i s rizikem, že budete trochu trapní

2) John Malkovich - vybroušená, dokonale dialogově a mimicky načasovaná scénka v taxíku, kdy slavnému (ale stárnoucímu) herci cenu z Varů dokonale znechutí žoviální indický taxikář

3) Jude Law - jednoznačně nejlepší „akční znělka", kdy se z ceny stane nástroj ničení nebo je ničena. S každým dalším zhlédnutím se vybavuje frajerská úspornost každého záběru a slova. Skvěle vybraná hudba.

4) Andy Garcia - Další akční scénka. Tentokrát se pomocí sošky vyrážejí dveře. Bohužel pokažený závěr, policajt se objeví opřený na ulici o auto moc rychle. Oproti Lawovi špatná práce s načasováním.

5) Harvey Keitel - Trochu nuda, ale atmosférická. Není to ani moc vtipné, ale dá se to přežít. Harvey chlastá v baru a stěžuje si, že mu nějaký idiot v České republice pustil na festivalu sošku na nohu.

6) Miloš Forman - Snaha udělat variaci na Přelet přes kukaččí hnízdo moc nevyšla. Neznám člověka, který by si prášky a) raději drtil, než jedl v celku, b) aby si je prasácky drtil na stole (a ne v hmoždíři) a hrnul pak do dlaně, c) půlku si jich pak nechal rozetřených po bradě. Znělka je pouze nechutná a hloupá.

7) Danny DeVito - Trapárna se spícím komikem v hotelu, který shodí sošku na vyzvánějící telefon. a) špatně rozestavěné rekvizity - takhle by sošku nešlo shodit, b) DeVito špatně hraje spícího. Celé to působí naprosto uměle.

8) Jiří  Menzel - stařecky uslintaná, šmírácká a impotentní znělka. Čirá nechutnost a nevtip. Obvykle při ní "zvrací" nejvíc lidí v sále.

 

Úterý, 10:00 -  Obnovená premiéra archivního a dříve i trezorového filmu Evžen mezi námi (1981) režiséra Petra Nýdrleho slibovala velkou událost: nejlepší (a) zapomenutý český film o zdejší normalizaci. Namísto toho přišel vcelku klasický „FAMU film" - což je trochu syndrom. 

Se studentskými filmy bývá potíž, že toho chtějí říct hodně, ale často se nimrají v juvenilních pocitech nedoceněnosti nebo bolavosti. Evžen mezi námi vyprávějící o synkovi z vesnice, který přijde do Prahy a chce se stát spisovatelem, básníkem nebo aspoň hudebním textařem, vyhlíží, že si z této "tradice" dělá trochu legraci a vlastně reflektuje snahy mnoha mladíků "být umělcem".

Dnes už ovšem drzost tohoto snímku značně vyvanula. Můžeme si sice uvědomit, jak provokativně (tedy disidentsky) mohla působit postava hrobníka v podání mladistvě fešáckého Jiřího Bartošky, může nás okouzlit svou (tehdy chlapeckou) roztomilostí Jan Kraus coby Evžen, který se z naivního snílka promění v namyšleného pragmatika.

Pamětníci odchytají různé tváře tehdejší pražské bohémy, která tak trochu ztvárňuje sama sebe. Těžko popřít vtip některých scének, film trefně zachycuje nástup obludného normalizačního popu - a to ve finálové montáži, kdy se Evžen konečně prosadí dostatečně nablblými verši typu "obyčejní lidé živili tři krky, matce v létě mlátička utrhla kus ruky" apod. (sebranými ve skutečnosti z tehdejší oficiální tvorby)

Z dnešního pohledu se ale Evžen mezi námi jeví spíš jako dílo s nezacíleným satirickým tónem, kde jsou všechny jevy zesměšněné rovným dílem a jde spíš o čirou negaci. Klidně by pak takový film někdo mohl označit i za snahu znevážit jakoukoli činnost proti režimu - ostatně z děje není moc jasné, v jakém uměleckém prostředí se Evžen na začátku pohybuje a jestli se pak na konci pohybuje v jiném. Film by se při nějaké nešťastné shodě osudu mohl líbit i lidem, kteří za minulého režimu udávali různé „nekalé živly a příživníky".

Stejně tak nejde úplně pominout, že 74 minutové dílko natáčené tři roky obsahuje sice hodně expresivních (a někdy i dost násilně deformovaných) záběrů, ale technicky je dost nekvalitní a dramaturgicky rozpadlé. Chvílemi ona nerozhodnost hlavního hrdiny a prázdnota jeho touhy - „víte, se mnou je to těžký, já mám i témata, to zas jo, ale potřebuju si ještě osvojit formální stránku verše" - může být částečně přenesena na film samotný.

Zkrátka od trezorové legendy jsem čekal (asi bláhově) trochu víc. Nepochybuju, že Petr Nýdrle s Janem Krausem chtěli zachytit svoje znechucení tehdejší společností. Bylo by asi zajímavější je vyzpovídat v rozhovoru, jak to tenkrát bylo, než se dívat jen na výsledek jejich práce, která samozřejmě - vzhledem k tomu, že jde o školní film - podléhala taky trochu předběžné cenzuře.

 

Pondělí, 18:00 - Kluk na kole od belgických bratří Dardennů zosobňuje nejzazší bod současného filmového realismu. Používá do hlavní role dětského neherce, naprostou většinu děje nejsou scény podbarveny žádnou hudbou, točí se za přirozeného světla, většina dialogů je obyčejná a nikdo na plátně se nepokouší o silnou expresi. U Dardennů můžeme vidět vlivy neorealismu (vyloženě svádí vzpomenout si na Zloděje kol), Roberta Bressona (zvláště Peníze), či Francoise Truffauta (Nikdo mě nemá rád).

Kluk na kole líčí osudy chlapce, kterého dá zbabělý a neschopný otec do dětského domova, on odsud utíká, a ujme se ho mladá kadeřnice (která už ovšem není tak mladá a evidentně jí tikají biologické hodiny a probouzí se v ní mateřský cit).

Foto: Kultura, mfffkv

Ale všechno marno: kombinace špatných genů, výchovy a celkového prostředí nedávají naději na zlepšení. Ošklivě řečeno, pobledlý zrzek Cyril je deprivant, který v sobě nedokáže zpracovat křivdy, jež se mu dějí a roste pro šibenici.

Dardennové nám poskytují jen průhled na krátký výsek jeho života, bez toho, aby složitě exponovali situaci, v níž se ocitl, a bez toho, aby měl snímek jasnou pointu. Jako ve svých předchozích dílech, i zde nám nijak neusnadňují identifikaci s hlavní postavou, jejíž perspektivu přitom nikdy neopouštějí, a ani náznakem se k zavilému spratkovi nepokoušejí budovat sympatie.

S filmem musíme zápolit, musíme si ho nechat zadřít pod kůži. A můžeme přitom pořád přemýšlet, jak bychom se chovali být na místě Cyrila či kadeřnice Samanthy (tu ztvárnila k nepoznání "zobyčejněná" Cecile de France, hvězda snímků Noc s nabroušenou břitvou, Veřejný nepřítel č. 1 či Život po životě).

Dardennové tak na nás provádějí experiment s citovou výchovou - neříkají nám, co je správné, ale nutí nás aktivně zpracovávat až nepříjemně objektivně poskládané informace.

Těžko vyčítat českým filmovým tvůrcům, že toto neumějí, on to totiž neumí skoro nikdo na světě; Dardennové jsou momentálně nejlepší sociálně-realističtí filmaři současnosti. Učit se od nich humanistickému vidění ale můžeme všichni.

 

Pondělí, 13:00 - První velké zklamání festivalu: všude oslavované Požáry (Incendies) kanadského režiséra Denise Villeneuva, které dokonce získaly nominaci na zahraničního Oscara za to, jak "bilancují na půdě osobního dramatu blízkovýchodní konflikt". 

Po skončení projekce nastal dosud nejbouřlivější a nejdelší potlesk, jaký jsem na festivalu letos slyšel. Příznačné, neboť šlo o nejpodbízivější druh rádoby-umění, učebnicový midcult, ušlechtile vykalkulované drama, které nenechá na divácích absolutně nic, co by si museli domýšlet, a všechno jim dává po lopatě.

Foto: Aktuálně.cz

Od Villeneuva, jež má ve Varech celou retrospektivu, chci vidět ještě dva další starší snímky, a věřím, že budou lepší; že Požáry jsou už jen příznakem pozdní snahy masově uspět.

Příběh kanadského bratra a sestry, kteří po smrti své matky dostanou od notáře úkol najít nezvěstného bratra a otce v Libanonu, trpí strašlivou mechaničností a neustálými zásahy shůry - deus ex machina přichází nikoli jen na konci, ale průběžně, jinak by se vše zadrhlo.

Autor se může omlouvat tím, že ty nejdivočejší příběhy píše sám život, ale obávám se, že divadelní hra, z níž vychází, si už dost věcí přibarvuje. Kdybych byl krutý, tak prozradím pointu, která si nic nezadá s Cimrmanovou Hodinou pravdy, po níž už musí následovat Vichr z hor. Kdykoli neví, jak dál ždímat emoce, pomáhá si Villeneuve navíc hudbou Radiohead. Aby byly postavy ušlechtilejší, musí být sestra geniální matematička, která je kupodivu geniální, přestože se matka v těhotenství mlátila do břicha.

Bohužel bez toho, aniž by se dalo zabrousit k detailům děje, se nedá dost dobře vysvětlit, proč Požáry selhávají umělecky i dramaturgicky. Ale je zjevné, že v publiku probouzejí to nejhorší a nejlepší zároveň: spokojenou slzu dojetí, že viděli a pochopili něco důležitého a drásavého.

Možná jsem ve Varech po zhlédnutí filmů od Bély Tarra, Nuriho Bilge Ceylana nebo bratří Dardennů moc příkrý, ale nemyslím, že je správné ustupovat od jistých nároků.

 

Pondělí, 10:00 - Maďarský klasik Béla Tarr oznámil, že Turínský kůň bude jeho posledním dílem, a že dále již nemá lidstvu co říct. A po zhlédnutí tohoto díla ve Varech je vcelku jasné, že to již opravdu není potřeba. Tarr patří k největším věrozvěstům pozvolné civilizační apokalypsy: jeho ukrutně dlouhé a pomalé filmy již léta ukazují zubožené postavy zmáčené deštěm pohybující se v ošuntělých ruinách nebo trpně vzdorující rozpadajícímu prostředí. Někdy jde o kolektivní, někdy individuální portréty, ale vždy jsou hrdinové již značně vyčerpaní a vyšeptale nemluvní. Všichni jsou ve stavu, kdy si jsou vědomi, že se již nedá nic dělat, vše je ztraceno a prohráno.

Foto: Aktuálně.cz

Námět Turínského koně volně vychází z historky o Friedrichu Nietzschem, který zkolaboval při záchraně bičovaného koně. Ve filmu neuvidíme ani Turín, ani Nietzscheho, ani bičování. Jen toho koně a jeho pána. Děj se odehrává v suché pustině, jíž se prohání v neutuchající ne větrné smršti mračna prachu. Muž žije na samotě se svou dcerou. Během filmu si pětkrát uvaří a sní brambory (pokaždé vlastně v reálném čase bez jakýchkoli filmových zkratek) a jinak koukají z okna nebo otec leží na posteli.

Po hodině přijde do stavení muž vyprosit si pálenku a přitom spustí litanii přesně v duchu Friedricha Nietzscheho o „věčném návratu dějin" a o tom, jak ti podlí a nízcí vždycky zničí ty ušlechtilé. Následuje mnoho záběrů na zuboženou starou klisnu, která odmítá táhnout káru i jíst i pít. Svýma smutnýma očima, za nimiž se ukrývá předtucha zkázy, tak kůň Riksi podává nejlepší herecký výkon filmu.

Jestliže si Jan Bušta v recenzi předcházející Tarrova filmu Muž z Londýna povšimnul, že jde o jakousi metafyzickou variaci na krimi film nebo dokonce noir film, tak Turínský kůň je jednoznačně metafyzicky pojatý katastrofický film, možná i horor. Něco podobného možná chtěl kdysi natočit M. Night Shyamalan v případě svého propadáku Stalo se, kde ovšem nešťastně bojoval s tím, že dělá v rámci hollywoodského systému. Tarr žádná omezení necítil a jeho film je čistokrevná deziluze a deprese. Vskutku magicky uhrančivě - za pomocí nádherné černobílé kamery a tklivé hudby postavené na pouhých několika stále se opakujících taktech - nás vtahuje do obrazu starého světa, v němž se stmívá nad lidstvem.

Při sezení v Městském divadle na nepohodlných sedačkách jsem taky pochopil záměr dramaturgů festivalu - opravdu se jim podařilo učinit tento drásavě a smrtelně vážný film opravdovým martyriem. V době, kdy se kvůli zvýšenému zážitku přidávají 3D brýle, nebo čichací kartičky (viz 4D Spy Kids) je tohle hodně staromódní, ale účinný způsob, jak fyzicky zapůsobit na publikum.

A nemyslím to ani moc ironicky. Po zhlédnutí Turínského koně si už říkám, že vlastně na žádné další filmy koukat nepotřebuju, ale snad mě to přejde. Během včerejška jsem stihnul ještě další dva a dnes mám naplánované čtyři.

 

Právě se děje

před 2 hodinami

AC Milán vydřel remízu 1:1 s Udine a na Inter ztrácí tři body

Fotbalisté AC Milán ve 25. kole italské ligy doma zachránili remízu 1:1 s Udine až díky gólu z penalty ze sedmé minuty nastavení. "Rossoneri" z druhého místa neúplné tabulky ztrácejí tři body na městského rivala Inter, ale lídři Serie A mají k dobru čtvrteční utkání v Parmě.

AC Milán se bez zraněného kanonýra Zlatana Ibrahimovice trápil a na San Siru se v 68. minutě jako první prosadil Rodrigo Becao. Hosté z Udine dlouho sahali po nečekané výhře, ale v nastavení Jens Stryger Larsen zahrál v šestnáctce rukou a spolehlivý exekutor AC Franck Kessié z penalty nezaváhal.

Záložník Antonín Barák přispěl k vítězství Hellasu Verona 3:0 na stadionu Beneventa. Za hosty se v první půli prosadil Davide Faraoni a vlastní branku si vstřelil Daam Foulon. Po změně stran zvýšil Kevin Lasagna. Hellas poskočil na osmé místo.

Další český reprezentant Jakub Jankto odehrál za Sampdorii závěrečnou půlhodinu při venkovní remíze 1:1 s městským rivalem FC Janov. Gólfový účet derby v 52. minutě otevřel Davide Zappacosta, v 77. minutě odpověděl další obránce Lorenzo Tonelli. Sampdoria zůstala desátá a tři kola čeká na plný bodový zisk.

Italská fotbalová liga - 25. kolo:

Sassuolo - Neapol 3:3 (34. vlastní Maksimovič, 45.+1 Berardi z pen., 90.+5 Caputo - 38. Zieliňski, 72. Di Lorenzo, 90. Insigne z pen.), AC Milán - Udine 1:1 (90.+7 Kessié z pen. - 68. Rodrigo Becao), Benevento - Hellas Verona 0:3 (25 Faraoni, 34. vlastní Foulon, 50. Lasagna), Bergamo - Crotone 5:1 (12. Gosens, 48. Palomino, 50. Muriel, 58. Iličič, 85. Mirančuk - 23. Simy), Cagliari - Boloňa 1:0 (19. Rugani), FC Janov - Sampdoria Janov 1:1 (52. Zappacosta - 77. Tonelli), Fiorentina - AS Řím 1:2 (60. vlastní Spinazzola - 49. Spinazzola, 88. Diawara).

Tabulka:

1. Inter Milán 24 17 5 2 60:24 56
2. AC Milán 25 16 5 4 48:30 53
3. Bergamo 25 14 7 4 60:32 49
4. Juventus Turín 24 14 7 3 48:20 49
5. AS Řím 25 14 5 6 50:38 47
6. Neapol 24 14 2 8 52:28 44
7. Lazio Řím 24 13 4 7 38:32 43
8. Hellas Verona 25 10 8 7 34:27 38
9. Sassuolo 24 9 9 6 40:37 36
10. Sampdoria Janov 25 9 4 12 34:37 31
11. Udine 25 7 8 10 27:34 29
12. Boloňa 25 7 7 11 32:38 28
13. FC Janov 25 6 9 10 27:37 27
14. Fiorentina 25 6 7 12 26:38 25
15. Spezia 25 6 7 12 32:46 25
16. Benevento 25 6 7 12 25:47 25
17. Cagliari 25 5 6 14 27:41 21
18. FC Turín 23 3 11 9 33:41 20
19. Parma 24 2 9 13 19:47 15
20. Crotone 25 3 3 19 24:62 12
před 3 hodinami

Kanadský soud uznal útočníka, který najel v Torontu do davu lidí, vinným

Kanadský soud uznal vinným z desetinásobné vraždy a 16 pokusů o vraždu Aleka Minassiana, který v roce 2018 vjel v Torontu s dodávkou do chodců. Deset jich zabil a 16 zranil. Osmadvacetiletý muž se hlásil ke skupině lidí žijících v "nedobrovolném celibátu" (anglicky involuntary celibate, zkráceně incel), která je spojována také s dalšími útoky, píší americká média.

Minassianův právník se soudu snažil dokázat, že jeho klient nevěděl, že činí něco špatného, protože trpí poruchou autistického spektra. Minassian se loni k činu nepřiznal a jeho právní zástupci tvrdili, že vzhledem ke svému psychickému stavu není trestně odpovědný.

Soudkyně Anne Molloyová však rozhodla, že se tato tvrzení nepodařilo přesvědčivě prokázat. Není podle ní pochyb, že jeho činy byly dopředu naplánované a úmyslné, a že si byl plně vědom toho, co dělá. Minassian podle ní rovněž vyhledával a užíval si pozornost, kterou mu jeho čin přinesl.

Minassian najel v dubnu 2018 se zapůjčenou dodávkou do davu chodců v rušné čtvrti na severu Toronta. Mezi mrtvými bylo osm žen a dva muži, lidé ve věku mezi 22 a 94 lety.

Zdroj: ČTK
Další zprávy