Festival dokumentárních filmů Ji.hlava, který se uskuteční od 25. října do 3. listopadu, letos v programové sekci Svědectví uvede dva pozoruhodné severské snímky. Ten první nazvaný Děti války a míru mluví o době vzdálené i nebezpečně blízké zároveň.
Tu dálku, tu pouť napříč časem jako by ztělesňovala už samotná textura fotografií. Černobílá vyobrazení dětí často i předškolního věku ve vojenských uniformách s flintičkami na ramenou jsou vybledlá. Vidíme je v takovém detailu, až více vyniká povrch materiálu, na kterém jsou vyvolané. Jako obrazy jakéhosi podivného dávnověku, kdy po hrůzách války panovalo úplně jiné společenské naladění.
Finský režisér Ville Suhonen svou novinku poskládal převážně z archivních materiálů. A je pozoruhodné, jak se v ní jakási - byť lehce mrtvolná - krása nebo poetika snoubí s obrazem hrůzného uvažování.
V jednom z prvních dobových záběrů se otevírají těžké dvoukřídlé dveře do zahrady, kde leží kolébka vedle kolébky, kojenec vedle kojence. Lze se jen domýšlet, jaká je čeká budoucnost. Podobných znepokojivých obrazů obsahuje snímek spoustu, aniž by kdykoli působil, že z diváků loudí emoce - což bylo v tehdejším kontextu cílem mnoha podobných výjevů.
Obludná krása
Suhonen pečlivě, s citem řadí různá svědectví za sebe. Místy vyznívají až lyricky, ačkoli jejich obsah je zcela nepochybně silně dramatický.
Obraz často doprovází zvuk vědecky znějících rozhlasových pořadů, podporující představu právě vznikajícího moderního státu s moderními metodami. Tím se Finsko - a zejména v oblasti školství - rozhodně stalo. O to paradoxnější je sledovat tehdejší nacionalistické snahy o indoktrinaci dětí a mládeže. Tvůrci ale pracují také se svědectvími samotných školáků, kteří podléhají dobové propagandě.
Pozoruhodná je novinka zejména tím, jak navzdory estetice pevně ukotvené v historických konturách promlouvá o dnešku a také k dnešku, kdy se nás stále úzce dotýká hned několik válečných střetů. Děti války a míru je dílo plné plodných kontrastů, jak napovídá už název. Mimo jiné dokazuje, že mrazivou povahu konfliktu lze vyobrazit bez obětí, explozí a smrti. Obludná krása dobových materiálů má potřebnou sílu sama o sobě.
Jak změnit stereotypy
Druhý snímek vypráví o pozitivnějším a nedávnějším dějinném zlomu. Typická islandská reklama v 70. letech minulého století nevypadala o moc jinak než ty americké. Ženu ukazovala coby bytost, která nejvíce touží po společnosti pračky, a muže jako toho, kdo nemusí umět udělat ani kafe. A hlavně partnerku nepotřebuje vidět po ránu nenalíčenou. Takže šup šup, manželky, vstávat s předstihem.
Dnes je ostrovní země pro ženy jednou z nejlepších na světě. Film nazvaný Den, kdy se zastavil Island vypráví právě o chvíli, kdy se vše změnilo. Název odkazuje ke slavnému sci-fi Den, kdy se zastavila Země. Ne náhodou, změnit zakořeněné stereotypy ve společnosti kolikrát vypadá jako naprosté science fiction.
"Ve sněhu stopy rychle mizí," cituje v úvodu jedna protagonistka památné stávky za práva žen známé islandské rčení, zatímco kamera hledí na promrzlou, leč fotogenickou krajinu. "Je to metafora paměti. Je třeba starat se o to, aby ty stopy sníh nezavál," dodává. A snímek Den, kdy se zastavil Island vlastně podobně jednoduše vzpomíná, jak se ženy rozhodly, že už nechtějí být těmi, kdo je vymazáván z dějin a paměti.
Režisérka Pamela Hogan pracuje se vzpomínkami i ruční animací, aby dokreslila, jak hrdinky počátkem 70. let žily. Jedna snila o tom, že bude kapitánkou lodi. Tak na to zapomeň, znělo z okolí. Druhá vzpomíná, kterak její matka kdysi poznamenala, že by si přála, aby ji na tři měsíce zavřeli do vězení s nějakou dobrou knihou. Tak by alespoň měla čas číst.
Další vypráví, že se při práci na farmě pokusila vstoupit do hovoru mužů - ale jako by neexistovala, jako by tam nebyla. Ve společnosti farmářů se žena mohla objevit, jen pokud byla vdova.
Z těchto pocitů se formovalo feministické hnutí nazvané Červené punčochy. Inspirovalo se v Americe i Dánsku, tehdy změna visela ve vzduchu. Ale na Islandu se skutečně povedlo ji uskutečnit.
Červené punčochy nejprve překvapily veřejnost třeba tím, když na vánočním stromku ukřižovaly figurínu upracované ženy. Nebo když přivedly krávu na soutěž krásy. Šlo o to vyšlapat stopy tak hluboké, že je ani nejsilnější islandský vítr plný sněhu a stereotypů nezvládne zasypat.
Hlavně nestávkovat
Rok 1975 ustanovilo OSN rokem žen. Islandská vláda uspořádala koncem června konferenci. Tehdy se sešly řečnice různého věku z různých vrstev a původně negativně vnímané hnutí Červené punčochy se stalo relevantní společenskou silou. Ta se rozhodla ukázat, že ženy nejsou jen hospodyňky a doplněk úspěšného muže. Že když budou jeden den stávkovat, tak si toho celá země opravdu dost výrazně všimne.
Objevil se problém: stávkovat je přece komunismus, namítali pravicově smýšlející kritici. Stačila však jedna žena a jeden nápad: vadí vám slovo stávka? Tak to nazveme Den volna.
Někdy, jednou za čas, se i pohádkové scénáře mohou stát realitou. Změny jsou možné. A zdánlivě radikální myšlenky mohou vést k celospolečensky důležitým proměnám.
V islandském parlamentu dnes sedí 48 procent žen. Po 14 let byl Island z hlediska rovnoprávnosti pohlaví tou nejlepší zemí na světě. A ta žena, které řekli, že nemůže být kapitánkou lodi, se jmenuje Vigdís Finnbogadóttir. V roce 1980 se stala první demokraticky zvolenou prezidentkou na světě.
Ale aby ta pohádka nekončila zcela pohádkově: ani v zemi ověnčené statistikami a superlativy stále není dobojováno. A ženy například berou v průměru méně peněz než muži.
Snímek Den, kdy se zastavil Island je jednoduchým, srozumitelným a silným gestem, že nikdy není zbytečné bojovat za svá práva.
