Dobrá zpráva pro všechny fanoušky zasněných krajin, zapadajícího slunce a barev, z nichž oči přechází: tolik obrazů od autorů, kteří malovali ve stylu impresionismu, případně se jím později inspirovali nebo mu naopak tvořili podhoubí, na českém území ještě nikdy k vidění nebylo.
Správa Pražského hradu ve spolupráci se Spolkem výtvarných umělců Mánes připravila v Jízdárné Pražského hradu obří výstavu Světlo v obraze, která mapuje pouze tuzemský impresionismus - žánr, který se zrodil v roce 1870 ve Francii a u nás se rozvíjel na přelomu 19. a 20. století.
Název vychází z podstaty stylu, reagujícího na ateliérově tmavé a neživotné odstíny dob předchozích. Impresionističtí malíři vyšli ven a svět zachytili pod vlivem barev přírody a momentálního pocitu.
Impresionismus, co bylo před ním a po něm
Přípravy projektu trvaly zhruba rok a z původního skromného plánu vystavit pouze obrazy z reprezentativních prostor Hradu se rozrostl do přehlídky čítající šest stovek kusů od 78 autorů a šesti desítek zapůjčitelů včetně Národní galerie.
"Mohli jsme vystavit osmdesát obrazů a celou výstavu postavit na nejslavnějším tuzemském autorovi Antonínovi Slavíčkovi, ale to jsme nechtěli. Důležité pro nás bylo ukázat vlivy i to, co se ve výtvarném umění dělo poté," vysvětluje kurátor výstavy a historik umění Michal Zachař s tím, že málokterý z vystavovaných autorů byl čistý impresionista. Na obrazech je často vidět příměs časově příbuzných žánrů symbolismu či secese.
Jak autoři Světla v obraze upozorňují, výstava není stavěná podle jednotlivých autorů, nýbrž podle témat. Zatímco francouzský impresionismus často zobrazoval padesát odstínů moře či ruch piknikových parčíků, čeští autoři rádi vyjížděli na vesnici a malovali břízky, chvění větví a vlastní jim byl ruch polí či zahrad.
Návštěvníci si tak v Jízdárně kromě tematických okruhů týkajících se krajin, hájů a jejich zasněžených či rozkvetlých variant projdou zákoutí s portréty, městskou tvorbou nebo rituály.
Ze vzdálenosti několika metrů mohou porovnat třeba expresivní autoportrét Jindřicha Pruchy s dramatickou Magdalenou od Vojtěcha Hynaise, folklorně pojatý pohřeb od Joži Uprky s Fidlovačkou Jana B. Minaříka, která jako kdyby vypadla z obrazů autorů Skupiny 42, či rozdíl mezi barevným i výrazovým pojetím krajiny Antonína Chittussiho a Antonína Slavíčka.
Takových srovnání výstava nabízí desítky, ba možná stovky; na pečlivé prostudování všech souvislostí bude návštěvník potřebovat několik hodin. A je otázka, jestli ho množství obrazů nezahltí.
Gró výstavy a jakýsi rozcestník tvoří prostřední salonek pojmenovaný Opus Magnum. Jeho stěny zdobí obrazy od tří zásadních postav českého impresionismu a jejich odlišných přístupů: Václava Radimského (1867-1946), Antonína Slavíčka (1870-1910) a Maxe Švabinského (1873-1962).
Radimský patřil do skupiny malířů kolem Clauda Moneta, považovaného za zásadní postavu francouzského impresionismu. "Radimský mívá cejch napodobitele, ale po roce 1900 si vybral vlastní cestu, vlastní barvy," zdůrazňuje kurátor Zachař.
Slavíček, nejslavnější žák krajinářské školy Julia Mařáka, zase na výstavě reprezentuje schopnost plenérové tvorby s inspirací Luhačovicemi a později Vysočinou. Michal Zachař podotýká, že Slavíček - mimochodem velký čtenář knih Aloise Jiráska či Zikmunda Wintera - maloval i tematicky ojedinělé kladenské železárny.
Max Švabinský, na výstavě jako pilíř Spolku výtvarných umělců Mánes, byl odmalička fascinovaný biologickými atlasy a už jako desetiletý živil rodinu prodejem kresbiček. "I on žil od 90. let 19. století ve Francii a všechny podněty ze zahraničí dokázal přetavit do osobitého, lyrického módu," říká Zachař. Dívka z obrazu Chudý kraj v sálku Opus Magnum je podle jeho slov alegorií čistoty.
Mánes slaví 130 let
Zadní část přízemí Jízdárny pak patří zmiňovanému Spolku Mánes, jenž letos slaví 130 let od vzniku, a průřezové expozici členských prací.
Do Mánesa na konci 19. století patřili například Mikoláš Aleš, Luděk Marold, Antonín Hudeček, Alfons Mucha, Antonín Slavíček a Joža Uprka. První společnou výstavu s prvky krajinářství měli roku 1898 v tehdy nově otevřeném pražském Topičově saloně, zaměřeném na moderní umění. Právě toto místo sehrálo v prezentaci "umění světla" zásadní roli.
