Umělec a překladatel, který žil v letech 1914 až 2002, je dnes široce znám nejen doma. Někdejší člen vlivné Skupiny 42 a signatář Charty 77 později donucený k emigraci se zapsal také v zahraničí, samostatnou výstavu mu uspořádalo Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Po sametové revoluci patřil k zakladatelům Ceny Jindřicha Chalupeckého. Teď jej připomínají nově objevené zápisy z let 1957 až 1958, které pod názvem Nalezený deník vydalo nakladatelství Novela bohemica.
Svazek nemohl být zahrnut do monumentálního souboru Díla Jiřího Koláře, protože jeho třiadevadesátiletý editor Vladimír Karfík teprve loni v archivu objevil rukopis.
Jiří Kolář v něm detailně popisuje každodenní schůzky v 50. letech, z nichž vychází jako neklidný urychlovač mnoha kulturních aktivit, ať už vedly k úspěchu, či do zapomnění. Kulturou se přímo sytil. Kromě pár zmínek o politické situaci - včetně té mezinárodní - a občasných stesků nad zdravotními potížemi nepíše o ničem jiném. Jako by ani osobní život neexistoval, jako by kultura sama o sobě ospravedlňovala bytí.
Podoben vyprahlé zemi Kolář vstřebává kvanta čtiva, hudby či výtvarných prací, neúnavně diskutuje tam, kde je to možné, například u svého vyhlášeného stolku v pražské kavárně Slavia.
Zdá se, že jeho vnímavost nemá hranice. Chválí i kritizuje, nachází pochopení po outsidery, mnohem méně pak pro služebníky režimu. Pokud je do ideologických služeb zapřažena celá kultura, vnímá to jako svatokrádež. Ne kvůli zašlapanému talentu konkrétního autora, ale z podstaty věci - v jeho očích je kultura buď svobodná a novátorská, nebo žádná.
Zvláštní kouzlo mají svědectví o setkáních s přáteli. "Bohouš přivedl strejdu. Je to opravdu muž - skleněný dům. Podivuhodnějšího člověka jsem neviděl," píše Kolář. "Je to Rousseau řeči, mluvení. Když se podaří napsat B. o tomhle člověku, bude to dost," zaznamenává si například 16. srpna 1957.
Nenápadný příběh dostane zcela jinou dynamiku, podíváme-li se do poznámkového aparátu. Oním B. je totiž myšlen Bohumil Hrabal. A podivuhodným příbuzným není nikdo jiný než dnes už slavný strýc Pepin. Napsat o tomhle člověku se "Bohoušovi" skutečně podařilo.
V Kolářových denících figuruje spousta později slavných autorů jako Josef Hiršal, Václav Havel či Josef Škvorecký. Před čtenářem se objevují na počátku své dráhy, plni zápalu, kterým prolamují dobová omezení, nebo se o to alespoň vytrvale pokoušejí.
Jeden z mála zápisů nezačínající popisem tvorby, četby či setkání pochází ze 6. října 1957: "V Sovětském svazu vystřelili družici. Satelit letí ve výšce 9000 km a jeho rychlost je 8000 km za vteřinu." První zařízení tohoto druhu, jež odstartovalo kosmickou éru lidstva, nadchlo i Jiřího Koláře. Skeptického básníka přitom začátkem dekády zatkla StB a následně strávil devět měsíců ve vazbě za rukopis knihy Prométheova játra. Přesto v deníku alespoň nakrátko podléhá představě, že Sovětský svaz prokázal technický náskok před Západem a řeči o doškových střechách na ruském venkově se nyní zhroutí jako neopodstatněné.
Tady se však Kolář mýlil, brutální investice do kosmického programu byly vykoupeny právě těmi doškovými střechami. Ostatně i rychlost Sputniku 1 nadsadil Kolář zhruba tisíckrát.
Za mnohem jistější zdroj můžeme Nalezený deník považovat tam, kde autor uvažuje nad vlastní prací. Opakovaně píše o svých fotografických pokusech. Právě fotografie a později jeho slavné koláže či takzvané muchláže vedly koncem 50. let k tomu, že se Jiří Kolář začal více věnovat obrazu než slovu.
Na Západě je dnes znám především jako výtvarník. Za normalizace emigroval, na pozvání prestižního Centre Pompidou žil v Paříži a prosadil se v předních evropských galeriích i na důležitých přehlídkách. Když si to mohl ekonomicky dovolit, podporoval pak méně oceňované kolegy.
Aktuálně lze jeho koláže vidět v pražském Veletržním paláci. I když jde jen o jeden sál grafického kabinetu, umožňuje udělat si představu o tom, jak Kolář pracoval s reprodukcemi velkých uměleckých děl minulosti a dával jim nový kontext. Výstava potrvá do 26. ledna příštího roku.
Z díla slovesného lze doporučit především knihy Prométheova játra či Mistr Sun o básnickém umění. Publikováno ale bylo i několik svazků Kolářových deníků. Nalezený tedy skvěle završuje tento sebezpytný oblouk.
"Jednou básní lze zničit celoživotní dílo. Je třeba vydržet do konce, nebo není záchrany," přemítá v něm Jiří Kolář. A také píše, že "zápas umělce jsou jakési olympijské hry, které nikdy nekončí, ani po smrti". Pokud přijmeme tuto maximu, nutno podotknout, že 22 let po svém skonu se Jiří Kolář v pomyslném "závodě" stále umisťuje na předních příčkách.
Kniha
Jiří Kolář: Nalezený deník - Záznamy z let 1957‒1958
Nakladatelství Novela bohemica 2024, 368 stran 598 korun.
