Jak si lidé představují vězení? Možná jako šedé a ponuré místo, kde se čas líně vleče, nebo coby drsný mikrosvět s vlastními zákony, v němž hrozí nejedno nebezpečí. Na obojím může být něco pravdy, ale Kateřina Míková nabízí ještě jiný pohled: ve vězení si odpykávají trest i pracují běžní lidé s běžnými problémy a kromě často smutných osudů je tu také prostor pro legraci.
Když ji poprvé napadlo o své zkušenosti s nápravným zařízením napsat, nejdříve prošla současnou nabídku literatury, aby si potvrdila své podezření - k tématu vyšly vesměs jen odborné knihy, autobiografie nebo díla, která kriminál vykreslují ponuře. Míková v tom svém na necelých dvou stech stránkách kombinuje faktografický přístup se satirou. Popisuje, jak vězení funguje, kdo má jakou roli či jak vypadá běžný den lidí ve výkonu trestu s odkazy na patřičné paragrafy i vyhlášky. Přidává také osobní zkušenost, často odlehčeně podanou a okořeněnou různými zákulisními historkami, které "utekly z basy", jak zní podtitul knihy. Rovněž píše o tom, jak si coby žena v převážně mužském prostředí musela vydobýt respekt a ustát nejednu sexuální narážku, a to i ze strany odsouzených.
S nadsázkou o sobě říká, že se do kriminálu v podstatě narodila a rostla pro něj takřka od kolébky. "Naše rodina má velmi dlouhou tradici pracovníků ve vězeňství. Už můj děda tam pracoval, tehdy ještě pro Sbor nápravné výchovy. Pak tam působil i můj táta. Když sbor zanikl a vznikla Vězeňská služba, pokračoval tam. Nejprve v uniformě, potom šel do civilu jako vychovatel. Celý život jsem tak poslouchala historky z kriminálu," vypráví.
Od mládí jí tato práce přišla zajímavá. Už v šestnácti letech si zajistila u otce praxi. A hned od něj dostala lekci. "Byl tam jeden takový sympatický odsouzený, který mi otevřel dveře a pustil mě do nich. V tu chvíli mě táta drapnul za culík a řekl mi: chceš, aby nějakou uškrtil?" Od té doby si Míková pamatuje, že se nemá nechat pouštět do dveří. Pronásleduje ji to i dnes, kdy se kvůli lepšímu skloubení práce s rodičovstvím živí jako učitelka. "Práce ve věznici člověka poznamená, ať chce, nebo ne," shrnuje.
Míková se na roli vězeňské vychovatelky připravovala dlouhodobě, i proto vystudovala obor speciální pedagogika. Rozhodla se však před nástupem "za katr" dělat ještě jiná povolání. Je přesvědčená, že člověk pro to musí dozrát. "Kdybych tam šla ve dvaceti, nebylo by to ono. Všechny předchozí zkušenosti mi posloužily k tomu, abych práci ve vězení zvládla," věří.
A co vlastně vězeňský vychovatel dělá? Jedná se o civilního zaměstnance, který by měl zajistit takzvanou resocializaci odsouzených, tedy jejich hladké opětovné začlenění do společnosti po propuštění.
Míková ale přiznává, že je to často velmi těžké, zvlášť pokud vězni nebyli řádně socializováni v předchozím životě. Vychovatel či vychovatelka mají navíc na starosti i spoustu provozních záležitostí. "Zajišťují odsouzeným veškeré potřeby, od toho, aby měli čisté prádlo, až po odesílání pošty. Píšou jim také hodnocení, vedou dokumentaci odsouzených a organizují pro ně výchovné aktivity. Ty má každý vychovatel specifické podle toho, co umí a co jej baví," vysvětluje.
Autorka knihy upozorňuje na vysokou recidivu - okolo 70 procent vězňů se v současnosti za mříže vrací. I proto je podle ní důležité si ujasnit, proč člověk danou práci dělá. "Pokud jdete do vězení s tím, že napravíte svět, neodvratně vyhoříte. Je třeba si smysl najít jinde. Třeba že chráníte společnost před pachateli trestných činů," dává příklad. "Ale i jeden odsouzený, který se za mříže nevrátí, stojí za to," dodává.
Vězeňství trpí problémy
Vysoká recidiva je jedním z problémů zdejšího vězeňství. Nevládní organizace Český helsinský výbor, která monitoruje situaci v oboru, upozorňuje, že systém plní víceméně jen izolační funkci. Problémem jsou také přeplněné věznice a nedostatek vychovatelů či vychovatelek.
"Řada uvězněných by v jiných zemích dostala jiný trest," řekl vloni generální ředitel Vězeňské služby České republiky Simon Michailidis pro podcast Kontext. Podle něj tuzemské statistiky zhoršuje i to, že se jako recidivista počítá každý, kdo se do vězení vrátí během svého života, kdežto v jiných evropských zemích se započítává jen návrat během určitého časového období po propuštění.
Situaci by měla částečně napravit připravovaná reforma vězeňství. Návrh dostala vláda od ministerstva spravedlnosti na konci září. Cílem je, aby se rozšířily alternativní tresty, třeba ty finanční, a soudci neposílali za mříže recidivisty tak často i za drobné krádeže.
Ministerstvo však kvůli kritice dalších resortů z návrhu odstranilo třeba možnost, aby soud mohl uložit jen peněžitý trest i za nejzávažnější zločiny.
Podle Kateřiny Míkové je reforma potřebná, ale z pozice bývalé vychovatelky vidí problém také v průběhu resocializace, kterou vězňům zajišťovala. "Zásadní problémy jsou dva. První je ten, že veškerá výchovná práce, kterou vychovatelé vězňům nabízejí, je dobrovolná, odsouzení ji tedy nemusí dělat. Druhý problém je, že nám absolutně chybí systémová péče po propuštění. Víceméně ji zajišťují jen neziskovky. Případně se člověk může obrátit třeba na úřad práce, na sociálního kurátora, dluhovou poradnu, ale není to tak jednoduché, zvlášť pokud se po propuštění nemá kam vrátit," míní.
Jako být sám zavřený
Míková zmiňuje, že kdo pracuje ve vězení, může se cítit, jako by byl sám zavřený. Kromě jiného u sebe zaměstnanci stejně jako odsouzení nesmí mít ve službě mobilní telefony. Jsou za tím bezpečnostní důvody. Čím méně telefonů uvnitř, tím menší pravděpodobnost, že se nějaký dostane k odsouzenému. "Jste tam úplně stejně odříznutí od světa. Klienti mi někdy říkali: paní vychovatelko, vy to máte horší než my," zmiňuje.
Přesto se jí někdy po životě za katrem stýská. "Zejména po tom, jak je tam všechno jasně dané. Při práci vycházíte ze zákona, vyhlášek, z vnitřních předpisů. Pokud si nevíte s něčím rady, stačí se podívat do předpisu a dozvíte se, jak to máte udělat správně. To mi ve školství chybí, tam to tak jednoznačné není," srovnává se svým stávajícím zaměstnáním. "Někdy ale říkám, že rozdíl mezi školou a vězením je jen v počtu mříží v oknech," dodává se smíchem.
Komunitu nadšenců do života za katrem buduje také na sociální síti Instagram, kde má stejnojmenný účet s téměř 11 tisíci sledujících, z nichž někteří dorazili dokonce i na křest knihy. Ale jak Míková říká, to nejdůležitější už jí věznice dala - manžela a děti. "Tím svou úlohu v mém životě splnila," uzavírá.
Video: Pomoci s úklidem přišli i sígři, říká ředitel zatopené školy v České Vsi (22. 10. 2024)
