Životopisný snímek, v němž dále účinkují Helena Bonham Carter, Johnny Flynn nebo Jonathan Pryce, česká kina promítají od minulého čtvrtka. Za první víkend jej vidělo necelých 15 tisíc lidí. Příprav si publikum mohlo všimnout už předloni na podzim, kdy se na pražském hlavním nádraží objevila nezvyklá "výzdoba" v podobě hákových křížů. Ačkoli šlo o filmařské rekvizity, dezinformátoři neváhali vydávat je za realitu a údajnou činnost imigrantů.
Bylo to tím smutnější, že prapory dokreslovaly filmovou situaci, kdy se na stejné stanici také vyskytovaly stovky uprchlíků, kdy se často naposledy objali rodiče s dětmi, kteří už se poté nikdy neviděli. To je ostatně obraz, jenž se ve snímku převážně televizního režiséra Jamese Hawese vyskytuje opakovaně.
Drama se odehrává napůl v roce 1938, napůl roku 1987. První část detailně vykresluje komplikovanou byrokracii, jež byla potřebná, aby mohli nezletilí uprchlíci odjet do Velké Británie k adoptivním rodinám.
Mladý Winton s několika nadšenci, které pro věc strhne plamennou řečí, přesvědčuje úředníky, aby sehnal patřičná razítka. Pomáhá si výřečností i poukazem na závažnost situace.
Anglický režisér Hawes bohužel o tomto úsilí vypráví s intenzitou i doslovností slovníkového hesla. Občasné vzmachy emocí doprovázené návodnými dialogy střídá až mechanické popisování aktů nutných k tomu, aby se záležitost dala do pohybu.
Scény zalidněného nádraží, kde se naposledy střetávají pohledy a nejbližší se naposledy drží za ruce, film rytmicky opakuje, aby do neživotného vyprávění dodal city.
Sice se vyhýbá proslovům a zjitřeným emocím, jde jen o výjevy podkreslené hudbou. Vracejí se ale tak často, že je těžko vnímat jinak než jako snahu dojmout jedním z nejjednodušších prostředků.
Bývá těžké vyprávět o tématech natolik přesahujících běžnou zkušenost, obzvlášť o věcech jako holokaustu. Režisér Hawes v pasážích z roku 1938 bohužel mísí líčení až netečných úředních procesů s těmito rádoby jímavými a tichými momenty tak neobratně, že výsledek se nebezpečně blíží citovému vydírání. Ani americký mistr režie Steven Spielberg se v oscarovém filmu Schindlerův seznam při potýkání s podobnými motivy nevyhnul balancování na hraně přepjatosti či kýče. Britský tvůrce souboj bohužel prohrává.
Pak jsou tu ale momenty, kdy navzdory pietně bezpečnému snímání a unylému klavírnímu doprovodu dění na plátně ožívá. Jakmile sledujeme šestaosmdesátiletého držitele dvou Oscarů Anthonyho Hopkinse coby už postaršího Wintona, konečně se vyjevuje ojedinělost jeho dřívějších činů - skrze to, co neříká a nevystavuje na odiv.
V první zhruba hodině snímku jsou to jen občasné scény, během nichž se Winton tváří, jako by na tom, co učinil v minulosti, byl nějaký škraloup. Nechce se o tom bavit, jakkoli detailní záznamy o dětech, které pomohl zachránit, leží v pečlivě opoznámkovaném a velmi tlustém fotoalbu kdesi v bezpečí jeho domova.
Až když se hrdina rozhodne ukázat dokumenty novinářům a vystoupit v televizním pořadu That’s Life na stanici BBC, vyjeví se, že žádný škraloup nebyl. Jen skromnost, nejistota a smutek nad tím, kolik dětí zachránit nestihl.
Hopkins propůjčuje Wintonovi vřelou, účastnou tvář. Je to však spíš vykoupení po mnoha desítkách minut filmu, který příliš neví, jak zužitkovat potenciál látky.
Ten dlouho utajovaný, o to pak oslavovanější příběh už je dnes relativně dobře známý - pro tuzemského diváka mimo jiné díky dramatu slovenského režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí z roku 1999 a následujícímu dokumentu Síla lidskosti.
Snímek Jeden život k tématu příliš nepřidává. Snaží se jej pouze "zakonzervovat" na plátně. Je těžké a možná zbytečné tuto snahu nějak hanět. Ušlechtilost záměru se nicméně ne vždy odrazí ve výsledné kvalitě.
Podobná humanistická díla jsou v dnešní době, neustále prohlubující nějaké příkopy, potřebná. Z Jednoho života však kromě výkonu Anthonyho Hopkinse v paměti moc nezůstane.
Mezi publikum pořadu That’s Life tvůrci pozvali na natáčení závěrečných scén hraného filmu některé skutečné zachráněné děti. Když se tu po dekádách objímají se svým hrdinou a později tráví čas společně včetně potomků, těžko se bránit slzám. Je přitom až paradoxní, že ty nejsilnější emoce se dostavují při sledování natáčení pořadu, který je na jejich ždímání postavený.
Hopkins se svým pojetím Wintona zasloužil o vykreslení muže neokázalé povahy, jenž neměl potřebu se svými činy pyšnit. Škoda, že tak musel učinit ve filmu navozujícím pocit, že nejcitlivější tečkou za tímto příběhem bude pořad typu o něco vkusnější Pošty pro tebe.
Film
Jeden život
Režie: James Hawes
Vertical Entertainment, česká premiéra 1. února.
