První básnickou sbírku publikoval až po třicítce, své zaujetí pro "poezii všedního dne" ale zpětně nachází už v útlém věku. "Z neznámých důvodů mne od dětství zvlášť přitahovaly věci a děje na první pohled nedůležité, odstrčené, bezvýznamné a nicotné. Kolik času jsem v hodinách zeměpisu nebo fyziky spotřeboval k přemýšlení o nepůvabné květině, schnoucí na odpoledním okně v mezaninu školní chodby, zatímco učitel se rozpřahoval u tabule při výkladu o sluneční soustavě. Cítil jsem, jak se v té květině hromadí nějaké nejasné významy, jimiž se tajemně podílí na tomhle tragikomickém světě," vzpomíná Petr Hruška.
Brzy poté, co debutoval souborem Obývací nepokoje z roku 1995, se stal jedním z nejsilnějších hlasů české poezie a před 11 lety získal Státní cenu za literaturu. Dalo už by se tedy hovořit o básnické kariéře. Hruška však opáčí, že literát žádnou kariéru nemá. "Vyslovení, po kterém autor prahne, je stále před ním, pořád stejně zjitřující a unikavé. Může ho nepřestajně pokoušet, může na něj časem právě pro jeho unikavost rezignovat, může se vysílit nebo nikdy ani nezačít. Ale nemůže ho splnit," popisuje.
Hruška dosud publikoval deset sbírek, spousta z nich se dočkala překladů. Do jeho poezie se mohou zanořit čtenáři v polštině, maďarštině nebo francouzštině. Zatím poslední je loňský výbor z díla, který pod názvem Everything Indicates (Podle všeho) vyšel ve Spojeném království. Titul v sobě nese básníkův pohled na život i poezii, ač jej navrhnul překladatel.
Nedávno básník absolvoval také americké turné s téměř hudebním názvem - Petr Hruška US Tour 2024. Na pozvání Českého literárního centra projel deset měst od New Yorku až po Kalifornii, většinou po boku předních amerických autorů. Příjemně jej překvapilo, že tamní publikum kladlo důraz na to, aby jeho poezie nejprve zazněla v původním jazyce, ačkoliv mu v tradičním chápání slova nerozumí.
Vnímat tu energii
Podle Hrušky je to mimo jiné tím, že americký posluchač nemá křečovitou potřebu text "rozšifrovat", uvažuje. "Neposlouchali tolik slova, spíše řeč - celou tu energii tvořenou zvukem a tichem, znělostí, zámlkami, dikcí, rytmem, intonací," vyjmenovává. Oproti tomu v Česku i jinde ve světě klademe urputný důraz na porozumění konkrétním slovům. "Vychází z mylného předpokladu, že jsou tady nějací znalci, kteří poezii rozumějí. Ti ostatní mezi ně nepatří, není jim tedy dáno báseň prožít. Bůh ví, odkud se to bere, snad za to může skutečnost, že báseň je ze slov, a těm přece máme rozumět všichni."
Tuto skutečnost dává do kontrastu s hudbou, kterou si leckdo dovolí prožít, aniž by jí "rozuměl", říká Hruška. "Nebojí se, že budou muset vědět, proč se jim líbí. Že to budou muset dokonce obhajovat, vysvětlovat před ostatními. O hudbě se může, ale nemusí mluvit - takže proč nenavštívit koncert? Nikdo nás nebude podezřívat z nedostatečnosti, když o něm posléze neřekneme nic a svůj prožitek si prostě odneseme. Jakási hloupá společenská povinnost nám však velí po vyslechnutí či přečtení básně zaujmout k ní postoj, hovořit, hodnotit, argumentovat, jinak budeme seznáni méněcennými. I před sebou samými. A než podstupovat takovou hrůzu, to raději báseň minout," uvažuje autor.
Hádá, že částečně je na vině to, jak poezii pojímá školství. Sám je přitom paradoxně součástí některých maturitních literárních kanonů. "Nedávno jsme o tom hovořili se synem z různých generačních perspektiv a zkušeností, ale shodli jsme se, že na všech školách, které nás přece učí rozumět světu, by měl být povinně zaveden předmět, který by cíleně učil, jak světu nerozumět," míní Hruška.
Podle něj to reflektuje skutečný stav věcí - že světu budeme vždy především nerozumět. "A jde o to, jakým způsobem, to je to, co rozhoduje o povaze našich životů i povaze epochy, v níž žijeme. Nerozumět světu můžeme různými způsoby: podrážděně, uraženě, vzdorně, dobyvačně, bázlivě, poslušně i zvídavě, pokorně i pokořeně, rezignovaně i vyrovnaně. Naše nerozumění nás může drtit, vyvolávat agresi," říká.
Příkladem lidí, kteří se nedokážou vyrovnat s tajemstvím světa, jsou podle něj diktátoři. "Ti se jej pokoušejí odstranit tím, že si svět přivlastní, určí jeho řád a tajemství z něj odstraní, nebo rovnou zakážou. Náboženští fanatici ze stejných důvodů diktují tajemství jeho podobu a pravidla. Hokynáři ho zesměšňují, pitomci ho už dávno znají," míní.
Dobrá poezie podle něj tajemství naopak brání před vyrabováním a zotročením. "Připomíná, že neznámo může být nejen trýznivé, ale i vzrušující," dodává.
Zásadní blbost
Ve své poslední sbírce Minout se přesně, kterou letos vydalo nakladatelství Host, píše Petr Hruška: má-li poezie za něco stát, měla by mít vždy možnost vypadat, že nestojí za nic. "Jsem přesvědčen, že zázrak a banalita jsou v hlubokém propojení, jedno se o druhé opírá a bez něj neexistuje. Kouzlo poezie spočívá v tom, že umožňuje čtenáři vždy svobodně si vybrat - je tohle blbost, nebo důležitost? Vždy znovu - to, co se jednou zdálo nicotnou blbostí, se právě proto může příště jevit jako zásadní. A někdy dokonce obojí najednou. Zásadní blbost," říká.
I název sbírky Minout se přesně v sobě obsahuje rozpor, který Hruška v poezii vnímá. Nelze podle něj pomíjivý "nicotně zásadní" okamžik zachytit exaktně, ale pouze "přesně v nepřesnosti", domnívá se. "Sbírka Minout se přesně má rytmus záměrně rozcuchaný. Proto je tam tolik textů různé formy - básně ve verších, básně v próze, texty povahy aforismu, záznam snu, citace z jiného textu, z mailu, deníkový zápis, báseň střídá reflexe psaní básně, na stránkách se objevuje několik řádků v různé vzdálenosti od sebe, aby je bylo možné číst jako samostatné texty i jako jeden přerývaný celek. Nechtěl jsem vytvořit sbírku vyšlechtěných básní v tradiční podobě, které následují jedna za druhou a nedovolují čtenáři vydechnout," líčí.
Podobně "pocuchaný" je i jeho tvůrčí proces. Hruška nedokáže říct, kdy tvorba básně začíná, ani kdy končí. "Tahám se s různými zápisníčky, účtenkami z hospod, v počítači mám zmatek různých rozepsaných souborů. O procesu tvorby toho vím velmi málo, nejspíš jen to, že se na něj nedá spolehnout. Jsou autoři systematici, já k nim nepatřím. Nejčastější způsob, jak nenapsat nic, je pro mne velká příprava. V jednom z těch zápisníčků mám větu: Je příliš uklizeno na báseň," cituje.
Hruška se narodil a celý život bydlí v Ostravě. "Asi se nějak podílí na podobě mojí poezie i syrová věcnost a drsná grotesknost osudu města, v němž celý život žiju, pokud ovšem nejsem na cestách, na nichž jsem skoro pořád," říká. Zároveň ale varuje před přeceňováním jeho vlivu a od tamního patriotství se distancuje. "Vždycky mi bylo cizí, ostatně jako každé jiné. Patrioti pro Ostravu nebo Patrioti pro Evropu - jde z toho strach," říká v narážce na nově vzniknuvší frakci v Evropském parlamentu, kterou spoluzakládal i Andrej Babiš z hnutí ANO.
Na bájnou ostravskou přímočarost ve svých textech proto Petr Hruška nesází. Raději se nechá inspirovat tím, když se z banálního náhle stane významné, stejně jako to dělával už ve školní lavici. "Fascinuje mě to, jak nějaká bytost, věc či děj vystoupí ze zdánlivé bezvýznamnosti, ve které ještě před chvílí mohla spočívat, a na okamžik sebe sama zvýznamní jakousi ne zcela rozluštitelnou pádností. Aby se zase mohla zanořit do své předchozí neviditelnosti. Co to je za děje, za konstelace, které náhle udělují významy a zase je ze všeho snímají? Odkud se berou, kdo je určuje a podle čeho? Netoužím ani tolik po tom, abych na to přišel, toužím po tom, abych se tím mohl stále vzrušovat," přeje si básník.
