Recenze - Zahajovací filmy na festivalech nemusí být výjimečná umělecká díla, na něž svět není úplně připraven, a která by mohla vyvolat případný skandál a kontroverzi. Takovéto filmy patří do soutěže, dostávají cenu a posunují estetické normy. Zahajovací filmy by měly být spíše všeobecně přijatelné věci, divácky vděčné, lehce dojemné, ale také optimistické.
Film The Greatest (u nás přeložený jako Dar) tyto předpoklady papírově splňuje, ale realizován je tak, že mu na jeho citové vydírání málokdo skočí. Ono „málokdo" je samozřejmě relativní, ale myslím, že byste museli být opravdu hodně křehké nádoby - a jak pravil již Oscar Wilde - nemít kouska citu v těle, abyste se příběhu o rodině, jíž zemře jejich milovaný syn, dokázali nesmát.
Americká režiséra Shana Feste prokázala, že i tvůrci, již se nechávají nazývat „nezávislými" (a jezdí se svým nezávislým zbožím na festival do Sundance), dokážou být závislí na kýči - tedy na snaze dojímat těmi nejlacinějšími a nejvykonstruovanějšími příběhy.
Prý to byl pro autorku osobní film, protože sama vyrůstala v rodině, která zažila podobnou bolest- její tříletý bratr zemřel ještě před tím, než se narodila ona. Jenomže děj snímku není přímo autobiografický, ale zjevně vymyšlený nad psacím stolem. Jsou zde momenty, které chvílemi nezáměrně připomínají Pytlákovu schovanku či Líbáš jako Bůh od Marie Poledňákové.
Skutečně, ve chvíli, kdy matka (Susan Sarandon) ječí na otce (Pierce Brosnan), že nikdy za syna neuronil slzu, on dostává falešný infarkt (zhruba takový jako Jiří Bartoška v jednom z výše zmiňovaných snímků) a vedle v pokoji se druhý syn začíná opět ládovat drogami, člověk čeká, že teď se začne na druhém konci města rodit dítě dívka, s níž se poprvé a naposledy vyspal onen zemřelý první syn.
Nestane se tak, ale na konci filmu pochopitelně nechybí žertovná scéna dovážky do porodnice, kdy si v autě všichni povídají vtipné příhody a do toho se snaží zhluboka dýchat.
Umělé vytváření shonu a zmatku, které se ovšem nedovede rozhodnout, zda být dramatické, či komické, ale u spousty diváků vede k tomu, že si vyberou tu komickou variantu. Snímek nabízí i další - možná desítky dalších klišé - od osudové lásky na první pohled, setkání na poslední chvíli, kdy zbývají jen minuty do konce, a samosebou i roubený domek na pláži omývaný pěnivým příbojem. Lidé z ušlechtilých melodramat zkrátka dovedou trpět na úrovni.
Shana Feste se sice záměrně snaží film odlehčovat různými scénami, ale hlavní tón snímku neuhlídala. Především se nedokázala zbavit zlozvyku podbarvovat většinu momentů tklivými smyčcem nebo náladotvorným piánkem. Postavy občas dokonce poslouchají nějakou sentimentální břečku a pochvalují si, jaká je to krásná písnička. Od zhruba dvacáté minuty už nevíte, jestli se máte zakousnout do opěradla sedačky, nebo si jít vyfasovat od personálu Thermalu takové to indiánské dřívko, které svíráte mezi zuby, když zakoušíte nelidskou bolest. Ale úplně nejlépe by bylo vyfasovat ovladač, který tu strašnou hudbu vypne.
Kolegyně Alena Prokopová před filmem věštila, „že snad to nebude tak hrozné, jako když kdysi uváděli Opus pana Hollanda, to už jsme snad trochu pokročili". A bác ho, bylo to nejděsnější zahajovací film, který nás vrátil o 15 let zpátky.
Po najetí závěrečných titulků se jen vlažně zatleskalo a pak bleskem prchalo ze sálu a lidé nevěřícně kroutili hlavami. I strategie „nasadit něco umělecky lehčího" občas narazí na svůj strop. V kuloárech se pak nesly i ošklivé řeči, zda by neměla být založena liga bojující za zákaz ženám točit filmy. Naštěstí tuto myšlenku opět pronesla žena, a tudíž šlo spíše o sebeironii. Ale budeme o tom dále uvažovat…
Vzpomněl jsem si také, když kolega Tomáš Baldýnský kdysi do svého blogu napsal o zážitku z cest: „Svět už nikdy nebude jako dřív. Včera jsem viděl chcát pštrosa". No, a já včera viděl brečet Pierce Brosnana.
Chtěl jsem tím Tomáše trumfnout, ale bohužel včera ve Velkém sále seděl taky.
