Rozhovor - Jako směs nejúdernějších beatů od Prodigy s nejpřidrzlejšími hláškami britského grime a rapu působí debut kapely Hadouken! Už jen z toho důvodu se pětice z Leedsu krásně veze na hedonistické party vlně, kterou loni rozpoutal nu-rave.
Music for an Accelerated Culture je album, které britský hudební tisk očekával a popoháněl takřka rok, a přitom maloval kapele zářnou současnost i blízkou budoucnost. Nyní se dočkal - a v souvislosti s aktuálním turné i Česká republika.
Hadouken! vystoupí 14. června na Planet Festivalu v Táboře, což je pro zdejší koncertní dění skvělá zpráva. Jelikož patří k té drastické menšině případu, kdy k nám přijíždí kapela, která zastupuje momentálně ten nejvitálnější pop, co se dá v Evropě slyšet.
O tom, jaké to je být v Británii „příští senzací," se rozpovídal frontman Hadouken! - třiadvacetiletý zpěvák James Smith.
Vaše fungl nové album se jmenuje Music for an Accelerated Culture a s ohledem i na jeho zvuk jsem si okamžitě vzpomněl na jiný název: Music for the Jilted Generation od The Prodigy. To srovnání se nabízí, brali jste to jako druh pocty?
Vůbec jsme to během nahrávání nezamýšleli, ale když nás na to kdosi upozornil, tak zrovna tohle je srovnání, za které jsme šťastní. Těší nás. Ta podobnost je způsobená i tím, že Prodigy jsou naše oblíbená kapela.
Mezi Jilted Generation a Accelerated Culture zeje díra čtrnácti let. Dají se porovnat? Mají ta období něco společného?
Možná jen v tom, že lidé se chtějí pořád bavit a zase si užívat. To zůstalo oběma obdobím společné. Ale jinak se změnilo úplně všechno. Přežili jsme všechny turbulence, Tonyho Blaira, 9/11 i George Bushe. Možná to je důvod mít zase mejdan.
Název vašeho debutu skvěle odpovídá situaci, v které jste se jako kapela ocitli. Už déle jak rok se o vás píše jako o novém objevu a zázraku na britské scéně - přitom jste natočili jen pár singlů.
Strašně jsme se s albem piplali. Chtěli jsme mít čas na to, aby všechno znělo tak, jak chceme, aby to do sebe zapadalo. A podle reakcí, které máme, se to docela vyplatilo.
Myslel jsem to spíš jako princip, který v poslední době razí britský hudební tisk. Totálně protežuje a vynáší kapely, které mají na kontě sotva těch pár singlů a album v nedohlednu. Což musí být při nahrávání dost stresující.
To je záležitost, která souvisí přímo s britským tiskem, který to dělá s úmyslem prokázat službu hudbě. Došlo sice k naprostému přetížení, ten kolotoč je rychlejší než kdy byl, ale i když jsou to závody, myslím, že pro hudbu obecně i pro vývoj muzikanta je to dobré.
Hadouken! - Declaration of War
Jak moc těžké bude pro vás v tomhle prostředí přijít s další deskou?
Natočit druhou desku by zase nemuselo být těžké, ale spíš si nedokážu představit, že by mohla být přijata tak dobře jako naše první, protože britský tik nemá rád kapely, které se vyvíjejí a pokračují. Jen je udělá, vymrští do světa a opustí.
Jak se Hadouken! můžou a budou vyvíjet? Ve skladbě Spend Your Life si pohráváte s akustickou kytarou, což je pro nu-rave takřka faux-pas. Půjdete do folku?
Spend Your Life byla pouze odbočka, mysleli jsme si, že se tam akustická kytara patří. Ale podle toho, jaká hudba se nám líbí teď, tipuju, že Hadouken! budou čím dál tím tvrdší a temnější.
Kapelu jste pojmenovali podle jednoho úderu ze Street Fightera. Jak moc jste si jako děti užívali videoher?
Vyrostli jsme na nich. A pořád je hraje, i když míň. Přestává se to už hodit k našemu věku, ale je fakt, že na turné si všichni vozíme Nintendo.
Takže tvoje odpoledne po škole vypadala jako permanentní smažba a stres, jak se dostat do dalšího levelu.
Jo, asi takhle vypadala určitá část mého dospívání. Pořád jsem sháněl baterie s dlouhou životností.
Už proto se dost zvuků z videoher dostalo do vašich skladeb, což je teď vcelku velký trend. A do jisté míry nostalgický.
Zní nám pořád svěže a uznávám, že ty zvuky jsou teď módní. Existuje ohromná 8-bitová scéna a scéna interpretů, kteří přímo z hudby pro počítačové hry vycházejí. My jsme se ale pokoušeli přenést ty postupy alespoň v jejich náznacích do popu nebo rapu, protože tam je pořád ještě neuslyšíš. I když je jen otázka času, kdy se tam dostanou…
Otestoval jsi to sám na sobě. Způsobují videohry nárůst násilí?
Rozhodně ne. Možná v někom, kdo je od podstaty násilný, agresivitu probudí, nebo ho minimálně budou přitahovat, ale jinak ne. Je to odreagování. Pro mě vždycky bylo.
Když člověk poslouchá některé texty na vaší desce, tak se tu opakují slogany jako promarněné mládí, mrhání životem. Souvisí to nějak s tvojí osobní situací? Jako třeba ten čas proflákaný u gameboye?
Haha. Tak to určitě ne. Navíc moje texty nejsou nijak osobní, spíš se rozhlížím, sleduju situaci a tohle je trochu můj pocit z toho, jaký nálady mezi mladýma lidma pozoruju.
Svoje EP Not Here to Please You jste vydali na flash-disku ve formátu mp3, což vypadalo jako vcelku progresivní krok. Proč nyní ten poslušný návrat k tradičnímu CD?
Chtěli jsme si jednoduše vydat album. Aby to byla jen obyčejná deska, kterou bychom mohli mít v ruce. Aby jednoduše médium nebylo víc než to, co nese. Nechtěli jsme tím nosičem dělat jiné prohlášení než to, že jsme natočili normální solidní desku.
A v budoucnu? Budou další USB-klíče nebo budete reagovat na downloady? Mohli byste se vůbec někdy vydat směrem jako Radiohead nebo Nine Inch Nails?
Zatím je to pro nás nepředstavitelné a asi to bude v budoucnu to nejtěžší. Kapely jako Radiohead mají masivní fanouškovskou základnu, kterou si budovaly takřka dvě dekády. Pro novou kapelu je to vlastně krok k záhubě, protože pouhým poskytnutím hudby na internet si fanoušky nezískáš. V tom je něco jiného.
Kdybych dokázal odpovědět na otázku, kam se bude hudební průmysl ubírat a jaké budou trendy převládnou v distribuci, tak bych asi byl milionář, ale teď si prostě jen budu muset počkat a nechat se překvapit.
