Dnešní třicátníci jsou podle frontmana hiphopových WWW Ondřeje Anděry lidmi, kteří marně čekají na něco, co už bylo - a jejich malé sebevědomí jim nedovoluje pohnout se dál. Něco takového se ve velmi intenzivní podobě dostalo na album Neurobeat.
Pro mnohé je hudební událostí uplynulého roku: čtrnáct let po rozpadu původní sestavy WWW, která u nás pokládala základy hip hopu, se Anděra pod přezdívkou Sifon dal znovu dohromady s textařem a malířem Lubomírem Typltem a natočili debutové album.
Čtěte recenzi na Neurobeat: Dva poslední náboje na tři mutanty
Ve skladbách vytvářejí chmurné fiktivní světy blízké apokalypse, ale posluchač z nich nemusí upadat do depresí. "Nikdo neví, že jsem tu, nikdo neví, že jsem, v noci poslouchám oddechování spících, kterým se o mně nezdá sen," vypráví Ondřej Anděra na výjimečné desce, ze které WWW budou naživo hrát jako jedna z očekávaných hvězd v sobotu na závěrečném koncertu Sperm Festivalu v pražském Abatonu.
Na Neurobeatu klasicky nerapuješ, spíš je to takový tok řeči, proud myšlení, vyprávění příběhu. Cítíš se i tak spojený s hip hopovou scénou?
Z provokativních důvodů říkám těm, co jsou hip hopeři, že to hip hop není, a těm, kdo nejsou, že je. Ale to je spíš jen takový moje tahání za nos, pro mě je to skrytý v rytmu: když si ty věci z Neurobeatu pustím na bedny, tak se většinou hejbu a poskakuju... v hip hopu žiju. A když si vezmeš rytmickou mřížku, tak zjistíš, že každá samohláska a souhláska sedí na nějakou dobu, má to totálně synkopickej rytmus, takže to není jen moje expresivní recitace, je to rap. Hip hop nabízí hodně možností a my se stylový čistoty nedržíme, pohybujeme se na hranici elektroniky a bůhvíčeho.
Navíc v textech úplně ignorujete sociální témata.
Nikdy jsme nebyli pravověrná hiphopová kapela. Možná formálně to tak vypadalo, ale obsahově jsme si našli metafory, kterými svět opsat a vyjádřit se fikcí, absurdní situací. Nepopisně.
Tahle fikce je dost komplikovaná: rapuješ "je mi jako číslici v číselné řadě, jsem krácen, dělen a věčně v mínusu", v textech je plno symbolů, patří k nim obrazy, ve videoklipech jakýsi zlý pinokio nebo muž s kýblem na hlavě... Je to bonus pro vnímavé nebo nedílná součást vyjádření?
Utajený videa nebo narážky v textech, v různejch formách srozumitelnosti, kterou si musíš domyslet a spojit - to je naše nedílná součást, jazyk kapely.
Takže WWW bereš jako uměleckou skupinu v širším slova smyslu?
Jsme čím dál víc uskupení, hudební kapela, která má několik rukou navíc. Jsme schopní se vyjadřovat různejma formama a nemůžu říct, že tenhle rok budou víc koncerty a příští zase obrazy, to se nedá programově vymyslet. Televize Óčko nám - podobně jako PSH - odmítla vysílat klip. I v Český televizi začíná pomalu fungovat cenzura. Oni potřebujou publikum, který bude konzumovat, nemají zájem někoho překvapovat. Ve stylu drž hubu a krok, dobře se bav. Hlavně aby si lidi neuvědomili, že jít si nakoupit do hypermarketu a tupě zírat na televizi není ta nejzábavnější věc na světě. To by pak mohla začít nebezpečná anarchie myšlení.
Co televizím na klipech vadilo?
Snad to nezní nadutě, ale naše klipy mají uměleckou úroveň, která je na ty magory příliš vysoká. Ptají se tě, proč je tam ten typ s kýblem na hlavě, jestli to není bezradná formální hříčka. Nebo jim to přijde nesrozumitelný. To si připadám jako blázen. Uznávám, naše věci nejsou prvoplánovitě srozumitelný, ale to jako kdybychom se znovu bavili o tom, co znamenají Dalího obrazy, proč tam tečou hodiny. Takový diskuse nemám důvod se zúčastnit, musel bych se vracet někam hodně zpátky. Luboš bude mít v Německu několik výstav a protože se proslýchá, že je i textař a součást vizuálně-zvukového uskupení WWW, nabídli mu promítání našich klipů v galeriích. Televizi se nebráníme, ale médium galerie je mi bližší.
Jsem spíš herec role než rapper
Vzpomněl jsi Lubomíra Typlta, malíře a hlavního textaře WWW. Ty jsi zpěvák, MC, ale často bez vlastních slov. Jak k tomu přišlo, že interpretuješ cizí pocity?
V tom není problém, mám na desce tři čtyři texty, ale celej Neurobeat beru jako práci autorský dvojice. V okamžiku, kdy se dějou WWW, spustí se na základě chemický dohody myšlení dvou lidí - Luboš je ve psaní rychlejší a když já se teprve probíjím světem vzhůru, on už zná formulace. Často přinese text o něčem, nad čím jsem sám přemejšlel, co se mi zrovna stalo, nebo jak to vidím já taky. Ze mě se pak stává spíš herec než rapper, co říká svůj názor.
Bylo to tak vždycky?
Má to dlouhou historii, na metodu textových obrazů jsme společně přišli před deseti lety. Seděli jsme nad každou větou tři hodiny, nebo si ji navzájem posílali. Luboš něco napsal, já na to zareagoval, on to přepsal a pak jsme to ještě vypilovávali. Tenhle základ je už položenej. Kdysi jsme psali text dva měsíce a měli pocit, že je nutný počkat, až se kvalita potvrdí, teď už tvoříme rychleji. První deska nás nastartovala.
Už myslíte na pokračování Neurobeatu?
Mám takovej sen ještě předtím natočit Neurobeat v angličtině, ale uvidíme. Na další desce děláme, sedm novejch věcí je připravenejch. Je to tím dlouhým dluhem, s jednou deskou nemůžu bej sám za sebe spokojenej. Navíc pořád zírám, co se kolem Neurobeatu děje, myslel jsem si, že proběhne k radosti několika lidí, kteří nezapomněli, a najednou se z toho stala masivnější záležitost.
Proč vlastně v roce 1993 ve své první fázi WWW skončili?
Byl to mladistvej omyl. Mezi náma začala neuvěřitelná ponorka a rozpory, který nechci vynášet na světlo. Dneska by si člověk řekl, dáme si pauzu a doděláme to. Tehdy to nešlo, nebyl s náma nikdo, kdo by nám to přikázal. Přitom jsme už měli dělat desku, Roman Holý je náš příznivec a chtěl ji produkovat. Díky svýmu slovu u firmy by se určitě postaral, aby dopadla jak my chceme - chodil za námi do studia... no, bylo šílenství se rozpustit a všichni jsme to odskákali. Ještě tři roky potom jsem cítil píchnutí u srdcem, když jsem si uvědomil, že jsme si WWW zničili sami.
Když se vrátíme na úplný začátek, do 90. let, doby novoromantické syntézy. Jak vás napadlo dělat neromantický hip hop, vždyť tady nic takového předtím nebylo.
Moje první sekání s hip hopem bylo v televizi MCM. Běžel tam remix Tom´s Dinner od Suzanne Vega s hiphopovejma bicíma, kde dva černoši tancovali takovou srandovní sestavu. Zíral jsem na to s otevřenou pusou a hned běžel za kamarádem z protějšího domu mu říct, co jsem právě viděl. Srazil jsem se s ním u dvěří - přísahám, tak to bylo - on to taky viděl a mířil za mnou, že něco takovýho musíme spolu dělat. Ten den jsme začali zkoušet, co si kdo z klipu zapamatoval. Potom jsme se začali pokoušet o hudbu, měl jsem synťák, ale žádná sociální nutnost vyjadřovat se v tom nebyla, jen estetika. Proč to všechno děláme, nám docházelo až později.
O prvním českém rapovém klipu Noční můra z roku 1993 se vypráví, že mu pomohl Jiří Korn. Můžeš tuhle pověst vysvětlit?
Nevím, jak se k nám dostal, ale Jirka Korn měl v televizi pořad To znám!, kde pro každej díl hledal nějakou exotickou záležitost. Od někoho se dozvěděl, že dělám beatbox, bicí na pusu, a pozval mě do televize. Kvůli dobrý aktustice jsme to natočili na chodbě starýho baráku ještě s Lelou Geislerovou, která polozpívala a polorapovala, já jel rytmus. Pak jsem Jirkovi drze oznámil, že mám kapelu a jestli by ho to nezajímalo, on si poslechl demo a řekl, že jo, že v televizi prosadí natočení klipu. Byla to legrace.
Tehdy bylo štěstí dělat hudbu
Kolik ti bylo v listopadu 89?
Patnáct.
To vaše generace získala svobodu v ideální době, ne? Co to s ní dneska dělá?
Jaká jsme generace...? Ty, to je skoro téma na film. Jsme pomalá porevoluční generace, která má zkušenosti s cenzurou a útlakem a snaží se bejt svobodná za každou cenu. Jsme zatížení minulostí, ale zároveň tu revoluci máme v sobě jako očkování. Víme, že něco může bej líp, ale taky o dost hůř. Tehdy věci postupně vznikaly, i teď pořád čekáme, co z toho ještě bude. Nic. Lidem, kterejm je patnáct, už to neřeší, jedou napřímo a naše chmury je nezajímají. Jsme fixovaní na něco, co není, a co chceme mít, to už se rozplynulo.
Co v tobě tyhle vzpomínky vyvolávají?
Někdy až sentiment, i když ten úplně nesnáším. Ale je to tak.
Myslíš sentíment když slyšíš v Noční můře nezapomenutelnou část - "vem do ruky sprej, celou mě nastříkej a až bude ráno, tak se podívat utíkej"?
No, tohle je zrovna pasáž, při který rudnu ostudou, ale s odstupem je to docela vtipný, bylo nám šestnáct. Tehdy šlo dělat cokoliv, šéf klubu si jen poslechl kazetu a nechal tě u sebe hrát, dneska se musíš dostat přes doporučení a manažery, lidi už nejsou otevření novejm věcem. Na porevoluční euforii má určitě vzpomínku každej člověk v mým věku, dělat hudbu bylo štěstí. Dneska jsi ubíjenej systémovejma věcma.
Proč jsi se tedy k WWW po třinácti čtrnácti letech vrátil?
Já jsem si něco takovýho dřív nedokázal představit, pro mě to umřelo. Před čtyřma rokama jsem skrz spolupráce s jinejma kapelama začal uvažovat o vlastním skládání, pomalu jsem si postavil počítač, ale myšlenka na WWW v tom nebyla. To napadlo až Luboše, když za mnou přijel na statek v Malovicích, kde jsem byl rok zavřenej s divadlem Continuo a dělal si tam svoje věci. Luboš řekl, že jediný, co v tuhle chvíli můžu dělat, je vévévéčka obnovit. Touha po soukromým autorským vyjádření byla u mě hodně silná.
Přitom jste změnili úplně styl i poetiku kapely, v devadesátých letech to byla zábava s veselými texty, teď jsi prvním jezdcem apokalypsy. I to souvisí s věkem?
Tehdy jsem byl hlavně kašpar, člověk, co rád magořinama baví ostatní, radši jsem trénoval tancování, než bych si něco přečetl. Neurobeat je můj osobní hudební projekt, kterej mohl přijít až po miliónech zkušeností a zažítcích, Neurobeat je přirozená podoba jak to je teď. Důraz na vtipnost je pryč, změnilo se mi myšlení, promítnul jsem do toho sám sebe. Je to první koncentrovanej záběr ve smyslu kontinuální práce.
A neměl jsi strach oživit "legendu", znovu spustit hudbu pod značkou WWW?
Když jsi doma a trápíš se nad hudbou, tak strach nemáš. Natočit Neurobeat byla nezbytnost, bojovej úkol, kterej jsem sám sobě musel splnit. Říkal jsem, že chci světu odevzdat materiál, aby se vědělo, jak to myslím. Naživo jsem hrát nechtěl. Do toho přišel Luboš a říkal "nekecej, půjde to". No, je mi dvaatřicet a už nemám touhu exhibovat před lidma, před koncertem jsem nervózní, pak jsem v eufórii... teď máme hrát na Sperm Festu a uvidíme, jak to dopadne.
