Říše světla je malba belgického surrealisty Reného Magritta z roku 1954, která pracuje s jednoduchým optickým motivem: světlo lampy ozařuje temnou noční ulici před vchodem do domu, nad jehož střechou ale září prosluněná obloha s několika bílými mraky.
Podobná lampa byla ve středu ústředním bodem scény Pet Shop Boys ve Foru Karlín. Pro přehlídku svého "best of" zvolili hodně střídmou scénografii, zpěvák Neil Tennant se pod lampou pohyboval ležérně, nenápadně, s úspornými gesty a suchým humorem. Od prvních vteřin vypadal jako člověk, který toho ví víc, než vám nakonec řekne.
Turné zasloužilých kapel, především pokud hrají největší hity, často sklouzávají k nostalgickému obžerství a tupé doslovnosti, hudba Pet Shop Boys je ale od počátku koncipovaná tak důmyslně a sofistikovaně, že tady bylo něco podobného vyloučeno. Neil Tennant s Chrisem Lowem a doprovodnými zpěváky i perkusisty, kteří se k nim postupně přidávali, místo setrvačného těžení ze slavné minulosti předestřeli svůj klasický skeptický hédonismus, hudbu napájenou synthpopem 80. let i mixem housu a disca, která ale má zvláštní melancholickou hranu.
Celou strategii Pet Shop Boys dokonale načrtla hned úvodní skladba Suburbia z debutové desky Please vydané roku 1986. Kdo jiný by mohl turné svých největších hitů otevřít tísnivou písní, ve které melancholické sloky střídá euforický refrén a text o houkajících policejních autech na předměstí předznamenává zničené sny lidí uvězněných v maloměšťáckém myšlení?
I další položka, Can You Forgive Her? z "devadesátkové" desky Very, v sobě kromě tanečního rytmu měla ve druhém plánu nejistotu a úzkost. Portrét muže, kterého jeho žena na veřejnosti zesměšňuje kvůli tomu, že se nechová dostatečně mužně, vyzněl jako mimořádně citlivě podaná vztahová miniatura. Ani v kontextu velkého sálu neztratila nic ze své intimity.
Zvláštní neurotičnost je pro Pet Shop Boys typická, je to hudba pro lidi, kteří při tanci myslí na to, jestli doma vypnuli sporák. A za sporák si můžeme dosadit různé věci: dysfunkční vztahy, sociální nerovnost, krizi bydlení. Když se ve Foru Karlín rozezněla skladba Rent s bolestným refrénem "I love you, you pay my rent", ve které Tennant popisuje materiálně nerovný vztah, mělo to v sobě ještě o něco větší ironii než obvykle: zrovna v Karlíně, symbolu gentrifikace a nedostupného bydlení, zpívat o lidech, kteří spolu zůstávají jen proto, že jeden druhému platí nájem. Kdyby Tennant o těch konotacích věděl, určitě by z nich měl radost.
Samozřejmě ne každá píseň Pet Shop Boys rovná se zašifrovaná kritika společnosti nebo důmyslné nasvícení mezilidských vztahů. Neil Tennant má ale tak nezaměnitelný hlas a charisma, že dokáže pozvednout i zdánlivě obyčejné optimistické popěvky.
Zatímco se převlékal z bílého kabátu do kostýmu kominíka a potom pro změnu do stříbrného futuristického pláště, stihl s fanoušky projít coververzi Always On My Mind proslaveného Elvisem Presleym, song New York City Boy z trochu zapadlého alba Nightlife nebo baladu You Only Tell Me You Love Me When You’re Drunk, kde se sám doprovodil na akustickou kytaru. To byl jediný moment, kdy dramaturgie vystoupení trochu spadla.
Pak ale Pet Shop Boys znovu nastoupili s duetem What Have I Done To Deserve This, v němž hlas Dusty Springfield z původní nahrávky nahradila kapelní zpěvačka Clare Uchima. A hned poté večer kulminoval dalším coverem Go West, který se dodnes těší extrémní popularitě především v zemích bývalého východního bloku.
Tady po sérii uvolněných a zdánlivě bezstarostných melodií znovu došlo na politiku. Pet Shop Boys vyměnili původní klipové záběry z moskevského Rudého náměstí za jednoduchá oblaka evokující křesťanské nebe. Bylo tak najednou ještě o něco zřetelnější, že Go West opravdu není o porážce někdejšího východního bloku, jak jsme si ji zvykli interpretovat v Česku, spíš o budování utopického světa, kde se od sebe lidé budou navzájem učit a společně pracovat na dosažení svých cílů. Jestli tohle není výsostně politická a ideologická píseň, tak co pak je?
Přesto bylo poněkud bizarní, že fanoušci na telefon natáčeli právě tuhle coververzi hitu původně od disco kapely Village People, na poměry Pet Shop Boys hodně netypickou volbu.
A nebyla to jediná ironie večera. Možná ještě větší nadšení způsobil It’s A Sin, úspěšný singl z druhé studiové desky Actually. Neil Tennant v něm popisuje frustraci a vztek, když jako dítě v rodném severoanglickém Newcastlu začal navštěvovat katolickou střední školu a okamžitě se od vyučujících dozvěděl, že všechno, co dosud dělal, bylo hříšné. Filmový režisér Derek Jarman, který s kapelou často spolupracoval v 80. letech, tmářské vyznění podtrhnul klipem odehrávajícím se během inkvizičního procesu. Přesto bylo vždy zjevné, že text se až tolik netýká sedmi smrtelných hříchů, spíš Tennantovy sexuální orientace.
Pet Shop Boys to ale v Praze znovu pojali po svém: zpěvák, jenž sám udělal coming out až v roce 1994, a přestože má neoddiskutovatelnou celoživotní roli v boji za práva gayů, nikdy svoji orientaci veřejně nemanifestoval, skladbu odzpíval téměř ležérně.
Projekce se místo pekelných výjevů ohně a mnichů v kutnách omezila na abstraktní červené tvary - a když publikum skandovalo refrén, vůbec to nevypadalo na jednu z nejtemnějších písní Pet Shop Boys. Na píseň, kterou zrodila bigotní katolická výchova a jež na vrcholek britské hitparády útočila v době, kdy už v gay komunitách hromadně umírali lidé na virus HIV, zatímco mluvčí amerického prezidenta Ronalda Reagana tuto nemoc označil za "mor gayů".
Tohle byl ale vždy základní modus operandi Pet Shop Boys: do hudby propašovávají témata, která by člověk od mainstreamové kapely založené zkraje 80. let nečekal, a pak je publiku servírují s takovou dávkou sarkasmu a nadhledu, až se angažovaný obsah cestou občas odrolí. Zůstane jenom jednoduchá kostra průzračného rytmu s melodií, byť pořád patří k nejlepšímu z britského popu.
A Neil Tennant má tuhle strategii dokonale zvládnutou. Nezdá se, že by mu nějak zvlášť záleželo na tom, aby bylo jeho poselství správně pochopeno. Na to je až moc chytrý a má příliš malé ego. I díky tomu, že Pet Shop Boys sdělení důmyslně zakódovávají, dochází k absurdním situacím. Na pražském koncertě této queer, socialistické a rovnostářské sestavy se tak třeba objevil fanoušek s americkou konfederační vlajkou.
Pet Shop Boys i po 40 letech dělají ten nejchytřejší pop. A mimo jiné nabourávají utkvělou představu, že pravá stadionová hvězda musí být zdrogovaný, násilnický egomaniak s hvězdnými moresy. Neil Tennant ani Chris Lowe takoví samozřejmě nejsou. Jsou to slušní lidé, kteří začnou hrát načas, stráví na pódiu přesně dvě hodiny, oznámí, že tohle bude poslední skladba, a také to poslední skladba je. Když je navíc tak dokonalá jako Being Boring, kterou na závěr věnovali všem, kdo nás během uplynulých let opustili, může mít člověk chvíli i pocit, že lépe se snad ani podobný pop dělat nedá.
Kapela
Pet Shop Boys
(Pořádala agentura 369)
Forum Karlín, Praha, 8. června.
