Takzvaná aktualizace je parazitování na autorově popularitě, prohlašuje Tomislav Volek u příležitosti včerejšího, dvousetpadesátého výročí Mozartova narození.
Co způsobilo, že byl Mozart v Praze během svého života tak populární? Často se to svádí na "přirozenou hudebnost" Čechů.
Města jako Vídeň, Mnichov, Drážďany nebo Berlín byla panovnickými rezidencemi, kde fungovala dvorní opera s vyloučením veřejnosti. V Praze oproti tomu vzniklo díky hraběti Šporkovi, který se chtěl etablovat jako kulturní osobnost, veřejně přístupné divadlo. Špork ale neměl o operu žádný velký zájem: dal italskému opernímu řediteli obrovskou volnost a impresário si mohl hrát, co chtěl. Politická provincie ve velice konzervativní rakouské monarchii tak získala moderní instituci, kde hrál rozhodující roli ředitel. A jeho kasa. Muselo se tedy hrát pro publikum. Na vrcholu baroka neměli lidé moc kam jinam jít než do divadla. Opera byla jediné velké světské umění, chodily na ni všechny vrstvy.
Byla v tom zájmu o operu v Mozartově době Praha výjimečná?
Například vídeňské publikum bylo oproti Praze malé. Ve Vídni Marie Terezie pustila publikum do operního domu až v polovině šedesátých let 18. století, o čtyřicet let později než v Praze. Za Mozartova života existovala ve Vídni jen jedna generace, která se orientovala v náročné italské opeře, ostatní chodili na německé singspiely, jednoduchoučkou muziku. Proto měl Mozart před Vídeňáky největší úspěch s Únosem ze Serailu, zato když uvedl Figarovu svatbu, po devíti představeních už nebylo publikum. V Praze bylo publika naopak stále dost a kasa onoho páně ředitele se plnila. Po pěti nedělích první návštěvy si odtud Mozart odvezl tisíc zlatých - roční plat člena dvorní kapely ve Vídni.
Lze po 250 letech od Mozartova narození na tomto skladateli ještě něco objevovat?
Je toho pořád hodně. Koneckonců za celou dobu existence mozartovského bádání vznikla jenom jedna velká syntetická monografie. V polovině devatenáctého století napsal čtyři mohutné svazky Otto Jahn, během první světové války ji zmodernizoval německý badatel Hermann Abert. Srovnatelná práce od té doby nevznikla. Je to doklad toho, že na všechny aspekty tvorby velkého génia nemohou dosáhnout ani soubory badatelů po desetiletích.
Čím to je?
Mozartovo dílo je rozsáhlé, obrovsky vnitřně členité univerzum, které pokrývá všechny kompoziční druhy: chrámovou, orchestrální a komorní hudbu a opery v několika jazycích. Mezi mozartovskými badateli nenajdete prakticky nikoho, kdo by tohle celé zvládl. Nad síly jednotlivce je už jen obsáhnout obrovský rozsah toho, co bylo o Mozartovi publikováno. A dát dohromady dva nebo tři badatele? No to by se už zase nedohodli, jak napsat společný text.
Dokončení rozhovoru naleznete ZDE.
#reklama
