Barvy byly v dokumentární fotografii tabu. Vladimír Birgus ho zlomil už v 80. letech

Barvy byly v dokumentární fotografii tabu. Vladimír Birgus ho zlomil už v 80. letech
Coney Island, 2019
Málaga, 2024
Miami Beach, 2024
Miami Beach, 2024 Zobrazit 18 fotografií
Foto: Vladimír Birgus
Tomáš Vocelka Tomáš Vocelka
17. 5. 2024 11:01
Použití barev v dokumentární fotografii nebylo v osmdesátých letech v Československu běžné ani doporučované. Na pražské FAMU před ním někteří vyučující studenty dokonce varovali. Právě v té době začal s barevnou dokumentární fotografií velmi invenčně pracovat Vladimír Birgus. V podcastu Za závěrku vypráví nejen o tom, ale také o svém působení v roli historika fotografie a pedagoga.

Frýdecko-místecký rodák Vladimír Birgus do značné míry utváří současnou českou fotografii, a to dokonce v několika rolích: samozřejmě jako fotograf, ale také jako historik, pedagog a autor mnoha knih. Své sedmdesátiny, které připadly na 5. května, oslavil dvěma velkými výstavami. Ta první s názvem Černá a bílá představila jeho tvorbu ze 70. až 90. let. Druhá nese název Červená a modrá a v pražské Leica Gallery je k vidění do 9. června.

"Je takovým kontrastem k té první výstavě. Zahrnuje pouze barevné fotografie a navíc zaměřené jen na červenou a modrou barvu. Je to proto, že Leica Gallery není příliš velká a s kurátorem Martinem Dostálem jsme se rozhodli, že se soustředíme raději na dvě výrazné barvy, než abychom tam vystavili příliš mnoho fotografií," vysvětluje fotograf, který patří k průkopníkům české barevné dokumentární fotografie.

Barvy ho okouzlily už v osmdesátých letech

Barevná fotografie už v té době byla samozřejmě relativně rozšířená, ale byla především doménou výtvarné fotografie nebo třeba aktu, vysvětluje Birgus. "V té době už jsem vyučoval na FAMU a v rámci dokumentární fotografie tehdy Pavel Štecha přímo varoval před barevnou fotografií," dodává.

V Americe už tehdy ovšem existoval výborný barevný dokument a byl na vzestupu třeba i v blízkém Německu. "U nás tehdy barevně fotil například Jan Ságl," podotýká Birgus. Byl to podle něj jeden z fotografů, který uměl barvy v dokumentu opravdu zajímavě využít. 

Co potřebuje skvělý fotograf? Talent a vášeň

Jako historik fotografie i jako učitel potkal Vladimír Birgus mnoho fenomenálních  fotografů. Všichni mají podle něj dvě věci společné: Talent a obrovské zapálení pro věc. "Opravdu dobří dokumentaristé tomu věnují maximum," říká. Existují však pode něj dva typy.

Příkladem prvního může být Josef Koudelka, který fotografii věnuje všechno a obětuje pro ni svůj osobní život. "A pak je zase typ třeba jako Jindřích Štreit, který není jen skvělý fotograf, ale také pomáhá lidem na okraji společnosti upozornit na jejich problémy a především je výborný pedagog, který se věnuje studentům od rána do večera  a zapaluje mladé lidi pro dokumentární fotografii."

Vladimír Birgus v podcastovém studiu Aktuálně.cz.
Vladimír Birgus v podcastovém studiu Aktuálně.cz. | Foto: Tomáš Vocelka

První soutěž v jedenácti letech, první samostatná výstava v sedmnácti

První fotografické soutěže se Vladimír Birgus zúčastnil už jako školák, bylo mu tehdy jedenáct let. Co tehdy fotografoval? "Určitě to byly nějaké inscenované fotografie," vzpomíná. Jeho velkým vzorem byl tehdy třeba Taras Kučynskyj. 

První samostatná výstava přišla, když mu bylo sedmnáct. "To ještě byly také inscenované snímky. Byly tam různé sekvence, fotografoval jsem taky třeba detaily aktu černého muže a bílé ženy. Ale už v té době jsem se intenzivně zabýval dokumentární fotografií a moje druhá výstava (v olomoucké Galerii V Podloubí) byla zaměřená na ni," dodává Birgus.

Literatura, divadlo, film a k tomu ještě fotografie

Přestože je Vladimír Birgus jedním z nejznámějších českých pedagogů, zaměřujících se na fotografii, on sám původně začal studovat něco jiného. "Byl to obor Literatura, divadlo a film na Filozofické fakultě v Olomouci," říká. Na škole tehdy podle něj panovala mnohem uvolněnější atmosféra, než třeba na Filozofické fakultě v Praze. "Vyučující se tam nebáli mluvit i o zakázaných autorech, pouštěli nám zakázané filmy," vypráví. 

Protože ho však lákala také fotografie, navštěvoval nejprve takzvanou školičku Jána Šmoka. Nakonec se přihlásil na FAMU a přijali ho. "Nechtěl jsem vzdát už rozběhnuté studium v Olomouci, takže jsem zároveň studoval obě školy," říká a považuje to za výhodu. "Jsem rád, že když dnes píšu o něčem z dějin fotografie, tak mám zároveň přehled, co se dělo v literatuře a ve filmu," vysvětluje. 

Vladimír Birgus: Coney Island, 2019
Vladimír Birgus: Coney Island, 2019 | Foto: Vladimír Birgus

Fotografy začal učit hned po dokončení studia 

"Hned poté, co jsem v roce 1978 ukončil FAMU, mi profesor profesor Šmok nabídl, abych nastoupil na místo pedagoga. Dodneška jsem vděčný, že můžu většinu svého života učit," říká Birgus, který dnes vede Institut tvůrčí fotografie na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě. 

Institut si vydobyl výborné renomé, láká zahraniční studenty i pedagogy a jeho absolventi se uplatňují v praxi i na nejrůznějších fotografických soutěžích. "Právě složení pedagogického sboru je myslím to hlavní, co láká studenty do naší školy, " vysvětluje Birgus.

"Nemáme ateliérový systém, kde by studenti pod jedním pedagogem studovali pět nebo šest let. Mohou si na klauzury nebo na vedení diplomových prací vybrat každého z jedenadvaceti pedagogů," dodává. Na škole působí i několik polských vyučujících (Jan Brykczyński, Arkadiusz Gola, Michał Szalast).

Vladimir Birgus: Málaga, 2024
Vladimir Birgus: Málaga, 2024 | Foto: Vladimír Birgus

Desítky knih a řada světových výstav

Vladimír Birgus je autorem nebo spoluautorem dlouhé řady publikací. V reakci na otázku, kolik knih napsal, krčí rameny. "Z hlavy to přesně nevím, ale určitě je jich přes sedmdesát," konstatuje. Hodně při jejich psaní spolupracoval třeba s Janem Mlčochem nebo s Pavlem Scheuflerem. Většina z nich vyšla také v angličtině a mnohé díky tomu sehrály důležitou roli při propagaci české fotografie v cizině. 

Z mnoha velkých výstav slavných českých fotografů, které Vladimír Birgus připravoval po celém světě, ho asi nejvíce těšila ta zaměřená na dílo Josefa Sudka. Byla k vidění v kanadské Národní galerii a v Paříži. "Na té jsme měli možnost pracovat tři roky a navštěvovat Sudkovy sbírky v různých zemích," vypráví.

Se Sudkem měl sám možnost se potkat. "Ale byla to spíše taková náhodná setkání na ulici a jednou jsme seděli v hospodě spolu u stolu," říká.

V podcastu za Závěrkou dojde řeč i na výstavu Akt v české fotografii 1960-2000, jejímž byl kurátorem a která měla ohromně vysokou návštěvnost. "Jestli se nepletu, tak v Praze na Hradě na ni přišlo 47 tisíc lidí, ale to nebylo nic proti tomu, když nám ji zařadili na festival fotografie v Moskvě. Uskutečnila se v tamní Manéži společně s výstavou Annie Leibowitz," vypráví Birgus. Přišlo tam během dvou měsíců 360 tisíc lidí a stály se dlouhé fronty. "Ale nedělám si iluze, bylo to hlavně kvůli Annie Liebowitz," podotýká.

 

Právě se děje

Další zprávy