Rozhovor - Kalifornská trojice Black Rebel Motorcycle Club přijíždí do Prahy představit své páté studiové album Beat the Devil's Tattoo. Po elektronickém experimentu The Effect of 333 se jedná o další nahrávku, která vychází na jejich vlastním labelu Abstract Dragon. Kapela si podle basisty a vokalisty Roberta Levona Beena svobodu bez dozoru major labelu užívaj.
Black Rebel Motorcycle Club již v Praze jednou vystoupili coby předkapela Lennyho Kravitze, v pátek 21. května se v klubu SaSaZu představí poprvé coby vrchol večera. Očití svědci jejich nedávného vystoupení hovoří o skutečné rockové smršti, berlínský koncert skupiny trval více než dvě a půl hodiny.
Kapelu založili v roce 1998 v San Francisku kamarádi ze střední školy Robert Levon Been a Peter Hayes, název pchází podle gangu Marlona Branda. Eponymní deska, kde namíchali inspiraci Stone Roses, My Bloody Valentine a především Jesus and Mary Chain s punkovým drivem jim vyšla v roce 2001 a kritici je hnedle pasovali mezi největší objevy své doby.
"Zvuk nové desky pochází odevšad a odnikud zároveň, bere posluchače na hudební cestu po USA - od pivem páchnoucích texaských motorestů až po punkové kluby ve sklepech newyorských domů," popisuje novinku sama trojice
Na turné už jste pěkně dlouho. Jak to zatím jde? Ještě spolu mluvíte?
Jo, už to jsou dva nebo vlastně tři měsíce. Začali jsme ve Státech a teď už celkem dlouho jedeme po Evropě. No, mám pocit, že teď už vlastně necítím nic, všechny moje smysly jsou dost otupené. Ale jsme profesionálové a hraní nás pořád baví. Je jasné, že na začátku tour to byla možná větší zábava, ale když vylezeme na scénu, tak všechna únava spadne a šlapeš do toho stejně jako vždycky...
Dva roky už s vámi hraje na bicí Leah Shapiro. Nakolik se Váš sound s jejím příchodem změnil?
Jsou věci, které se možná trochu změnily, ale zároveň jich většina zůstala stejná. Myslím si, že náš sound se v jádru moc nezměnil, pořád jsme Black Rebel Motorcycle Club, pořád hrajeme naše staré songy, pořád je tam ten stejný pocit. Kdyby se některé zásadní věci měly změnit, tak pravděpodobně změníme jméno kapely nebo děláme něco úplně jiného. Když s námi byla poprvé ve studiu, tak mi naopak přišlo, že to je vlastně jako dřív - protože nás to znova zase všechny bavilo.
Podílela se i na skladbách z nového alba?
Na písních jsme pracovali všichni společně, vznikly vlastně na základě jamování. Někdy to začne kytarovým riffem, jindy zase rytmikou, je to různé. Hodně jsme ty písně řešili, všichni dohromady o nich mluvili - je to společné dílo.
Beat the Devil's Tattoo je hodně různorodé album, jakoby rekapitulovalo všechny vaše dosavadní polohy. Najdeme tu tvrdé rockové fláky, psychedelické jamy, akustické balady... Je to nový začátek, nebo naopak konec jedné epochy?
Možná je to starý začátek (smích)... Nevím, vlastně nikdy nevíš, jaké písně z těch základů vzniknou, neměli jsme žádnou koncepci, prostě to tak přišlo. Když jsme ve Filadelfii nahrávali základy, hráli jsme co nás napadlo, rock'n'roll, garage, blues; někdy jsme si pro zklidnění zahráli jen tak na akustickou kytaru, tak možná proto...
Je zajímavé, že si vlastně téměř rovnocenně dělíte hlavní pěvecké party. Jak to funguje: každý zpívá ty písně, které napsal? Nebojujete občas třeba o nějaký song?
Často to chodí tak, že ten, kdo začal s melodií, pak píseň zpívá. Nebo ten, kdo dokončil text. Někdy to taky musíme vyzkoušet, často to od jednoho nefunguje - někdo druhý dá písni trochu jiný výraz a najednou je to to pravé. Ale vlastně bojujeme docela pravidelně, často ani jeden z nás nechce nést tu odpovědnost...
Název alba je prý inspirován textem od E. A. Poea The Devil In The Belfry, kde jste našli verš, který jste pak použili pro název desky. Jste jeho čtenáři?
Začal jsem ho číst vlastně loni, tu knížku jsem dostal právě od Leah. To bylo asi poprvé, co jsem nějakou jeho knihu vzal do ruky tak od střední školy myslím... Nikdy jsem ho neměl moc rád, byl součástí výuky, povinné četby a tím pádem šlo o určitou instituci. A to Tě v těch letech opravdu nezajímá. Ale ty básně mě opravdu zasáhly, velká většina z nich mi vlastně zněla jako písně, často tam najdeš skvělý timing a rytmus.
Jeho knihy jsou plné tajemství a hrůzy, možná je na začátku linie, která končí někde u Twin Peaks - o tomto seriálu zase mluvíte celkem často v rozhovorech.
Určitě je to jeden z nejlepších televizních seriálů všech dob. To, co je trochu strašidelné, je vždycky hodně lákavé. Twin Peaks je chvílemi opravdu hrozivé, ale jindy si tam zase užiješ spoustu legrace. To nás možná všechny baví nejvíc, užívat si legraci tam, kde je něco hrůzostrašného.
Když už se bavíme o těch hrůzostrašných věcech, nedávno jste nahráli píseň na soundtrack k filmu New Moon ze série Stmívání. Poznali jste to na publiku, je teď plné dívek se zasněným výrazem?
Právě že ne, ale moc bych si moc přál. Možná jsme pro ně trochu moc hrůzostrašní, možná nejsme hrůzostrašní dost. Nebo možná někde hledají hrůzu se sixpackem v ruce (směje se...)... Tohle byl velký úkrok do mainstreamu, ale zatím se to na nás nijak nepodepsalo.
Novinku Beat The Devil's Tattoo si vydáváte na vlastním labelu Abstract Dragon. Proč jste tak rozhodli? U major labelu jste nebyli spokojeni?
Už jsme byli celkem dost unavení z neustálého koncertování a dalších věcí kolem proma a tak, jenže když jsi u velkého labelu, tak si nemůžeš dovolit moc odpočívat, spousta lidí Tě neustále do něčeho tlačí. A vlastně z toho nevidíš vůbec žádné peníze. Tak jsme si jednou řekli dost a odešli jsme...
Vy jste ale vlastně odešli už od dvou velkých společností. Byly ty zkušenosti podobné?
Více méně ano.
A je to nyní lepší?
Myslím že jo; přinejmenším máme věci pod kontrolou...
Jak to vůbec vidíš s hudebním průmyslem obecně? Přežijí velké firmy vůbec?
Nejsem si moc jistý, co se s celou touhle jaksi oficiální scénou stane. Jsem rád, že jsme z toho venku a že můžeme pořád hrát, že na nás lidi nepřestali chodit a že si tyhle věci můžeme zatím užívat.
