Rozhovor - Jedním z objevů festivalu Colours of Ostrava by mohla být kapela Submotion Orchestra ze severoanglického Leedsu - hudební volnomyšlenkáři, kteří si dali cíl propojit jazz a současnou klubovou hudbu.
Vloni v listopadu si Submotion Orchestra podmanili vyprodaný Palác Akropolis a v sobotu 20. července je čeká česká festivalová premiéra. Žádný strach, tahle sedmičlenná jazzová úderka už uchvátila i Glastonbury, The Big Chill nebo slovenskou Pohodu, na které hrála vloni. Dali se dohromady před čtyřmi lety v Leedsu a pod vedením bubeníka Tommy Evanse a elektronického producenta DJe Ruckspina se pustili na dobrodružný výlet pod hlavičkou vlastnoručně vymyšleného žánru „live dubstep".
U Submotion Orchestra ale mají škatulkoví puristé smůlu, jejich alba Finest Hour a loňské Fragments oscilují mezi orchestrálním jazzem, sofistikovaným broken beatem, filmovým ambientem a větším než malým množstvím dubu. Mezi spletitými rytmy a melancholickými klávesovými plochami Fender Rhodes se bez ostychu proplétá soulový vokál Ruby Woods i jazzová trumpeta Simona Beddoe. V sedmičlenném kolektivu je i basák Chris Hargreaves, který hraje s Andreyou Triana nebo perkusionista Danny Templeman ovlivněný latinskoamerickými styly.
Z těchto vlivů vzniká prazvláštní žánrový mišmaš, který rozhodně nikde jinde neuslyšíte. „Někde mezi Cinematic Orchestra a dubstepem - a přesně v tom správném poměru." napsala o Submotion Orchestra autorita v oblasti míchání jazzu a elektronické hudby Gilles Peterson.
Jak lze vůbec spojit taneční hudbu a jazz odpovídal lídr kapely a bubeník Tommy Evans.
Aktuálně.cz: Submotion Orchestra míchá současnou taneční hudbu s jazzem, což je samozřejmě velmi volné vymezení vašeho stylu. Začnu velmi obecnou otázkou: Co mají jazz a taneční hudba společného?
Tommy Evans: Hodně elektronické hudby používá rytmy, které mají kořeny v jazzu. Jazz si zase naopak vypůjčoval a vypůjčuje z popu. Pro nás v Submotion Orchestra je počátečním bodem dub, taneční hudba, kterou vpřed táhne basová linka. Na ni položíme jazzové harmonie a na to celé ještě přidáme soulové vokální melodie. Je to jako dort, který má tři vrstvy. Prolíná se v něm spousta chutí.
A.cz: O svém stylu mluvíte jako o „živém dubstepu". To je ale ve vašem případě trochu něco jiného než to, čemu se dnes rozumí pod termínem dubstep - tedy populistická taneční hudba od lidí jako Skrillex nebo Deadmou5...
Je to tak. My když jsme začínali hrát se Submotion Orchestra, dubstep byl čistě undergroundový styl, něco úplně nového. My jsme v kapele všichni jazzmani, kteří ale vždycky milovali žánry jako drum'n'bass nebo reggae a když přišel dubstep, měli jsme najednou skvělou platformu, skrze níž šlo spojit jazz a dub. Když jsme začínali, někdy před čtyřmi lety, žádná kapela, která by hrála naživo dubstep neexistovala. Jenže jak říkáš, od té doby se dubstep stal trochu něčím jiným. A hudba, kterou děláme s tím současným vývojem už nemá moc společného. Zníme víc jako Miles Davis než Skrillex.
A.cz: Takže lidi, kteří půjdou na vaše vystoupení nalákáni slovem dubstep a budou očekávat masáž agresivních beatů budou zklamaní?
Naše koncerty jsou pořád hodně postavené na elementech tzv. bass music, takže jsou intenzivní a co se týče tanečnosti, těžko bude někdo zklamaný. Stále v sobě máme některé elementy dubstepu, byť už teď máme blíže třeba k experimentální elektronice. Kdysi jsme také hrávali v tempu 140 BPM, což bylo standardní tempo dubstepu a teď už se naše skladby pohybují v rozmezí 110 - 150 BPM a do naší hudby pronikají vlivy i z dalších tanečních žánrů jako je house nebo dokonce techno. Dá se ale říct, že naše původní myšlenka - hrát taneční hudbu postavenou na basové lince - je pořád platná. Používáme stejné principy, jen se to celé posouvá v rámci konkrétních žánrů.
A.cz: Jak jste se k taneční hudbě vůbec dostali? Přes den jste studovali jazz z notových osnov a v noci chodili pařit do klubů?
No jasně. Kdo z naší generace nechodí pařit do klubu? (smích). Když jsme studovali v Leedsu, to bylo někdy v polovině nulté dekády, tak jsme chodili na fantastickou klubovou noc jménem SubDub, kterou dělali lidé kolem festivalu Outlook. Hráli tam velké dubové soundsystémy a pro nás to tehdy byla bezmála náboženská zkušenost, která nás nesměrovala k dubu. Když jsme zážitky ze SubDubu spojili s osmi hodinami na přednáškách ve škole, dalo to dohromady náš styl.
A.cz: Na Submotion je zvláštní to, že naše hudba vlastně vůbec nezní jako to, co jí nejvíc ovlivňuje - dub, experimentální jazz ze sedmdesátých let či vážná hudba. Spojili jsme dohromady tyhle věci a vzniklo něco unikátního Někdy to funguje skvěle, někdy trochu hůř, ale takhle vznikají v hudbě nové věci, z metody pokus - omyl.
Často hrajete i velké rockové festivaly, nedávno třeba Glastonbury. Ale objevujete se i na čistě jazzových akcích. Je nějaký rozdíl v tom, jak vaši hudbu přijímá různé publikum. A nebo ještě jinak: Hrajete jinak pro různé diváky?
A.cz: My máme obrovské štěstí, že nás díky našemu rozptylu bookují festivaly nejrůznějších žánrů. Jednu noc hrajeme na taneční akci, další někde v divadle, pak v jazzovém klubu a o víkendu na festivalu typu Glastonbury. Zažívat tyhle různá místa je fantastické.
Naše skladby vznikají s tím, že dávají obrovský prostor k improvizaci. Každá má svoji pevnou strukturu, svoje klíčová místa, ale mezi nimi se může stát prakticky cokoliv. A protože jsme všichni jazzmani, nevadí nám riskovat a každý večer tak písničky hrajeme úplně jinak. Čím menší menší místo hrajeme, tím jazzovější jsme a náš set přizpůsobujeme typu festivalu. Takhle je to pro nás pořád zábava.
A.cz: První desku Finest Hour jsi natočil jen s Donem Ruckspinem, druhá Fragments už je výsledkem kolaborace všech členů kapely. Jak moc bylo složité najít mezi sedmi muzikanty kompromis?
Při první desce bylo všechno velmi snadné. Měli jsme s Donem jasnou představu o tom, jak chceme, aby hudba zněla. Při té druhé to bylo hodně jiné. Je jasné, že členové kapely se chtějí na hudbě také nějak podílet. Ačkoliv každý z nás poslouchá spoustu další muziky, shodneme se na jazzu a na bass music, což jsou věci, které nás drží pohromadě a díky nimž vůbec můžeme fungovat.
A.cz: Nezavání přece jen kreativní proces se sedmi lidmi už trochu destrukcí?
To je dobrá otázka. (smích) Je vážně těžké najít nějaký smysluplný způsob, jak z toho ven. Tudíž jsme při psaní nových skladeb zavedli určitou hierarchii. Pořád se snažíme mít v kapele co nejvíc demokracie a dbáme na to, aby každý z členů měl prostor na to prosadit si svůj názor. Na konci roku vydáme EPčko, na které jsem já napsal tři skladby a každý do nich pak přidal svoje party a dva tracky jsme napsali dohromady jako kapela.
A.cz: Jak tedy vznikají písničky Submotion Orchestra? Začínáš jako bubeník od beatu?
Právě že ne. U mě všechno začne s klavírem, kde se zrodí melodie a pak přijde kapela, která ten nápad přivede k životu. Nazkoušíme ji, hrajeme na živo a pak případně natočíme.
A.cz: Submotion Orchestra není jediný projekt, kterému se věnuješ. Působíš v Gentleman's Dub Club a pak je tady také tvoje vlastní skupina The Tommy Evans Orchestra, jejíž kompozice The Green Seagul dostala před dvěma lety cenu BASCA pro jazzovou skladbu. Jak dělíš čas mezi jednotlivé projekty?
Kapely, s nimiž hraji fungují v časových blocích. Submotion třeba jede turné, natáčí desku a pak se tři, čtyři měsíce nic neděje a já mám čas na to se věnovat jiným věcem. Je to celkem jednoduché, když si to dobře naplánuji. Realita je bohužel taková, že uživit se jako muzikant je v současnosti strašlivě obtížné. Vysychají zdroje, všude se škrtá a muzikanti musí mít víc projektů a makat na sto procent a z nich lepit svoje příjmy. Ale všichni jsme na jedné lodi, tedy pokud nejsi zrovna nějaká superhvězda. Nechci, aby to vypadalo, že si stěžuji! Jsem šťastný, že se můžu hudbou - byť s obtížemi - živit.
