reklama
 
 

Recenze: Kytarista Slash a zpěvák Kennedy do Prahy vezou pořádně hlasitý rock

26. 9. 2018 14:27
Příští rok v Praze kytarista Slash a zpěvák Myles Kennedy naživo představí své nové album. Je z něj cítit pravé rockové muzikantství a chuť, s jakou ho nahrávali. Takovou desku je třeba pustit "na volume doprava".

Ironickou narážkou na současný rozervaný svět nazvali své třetí, právě vydané album Living The Dream kytarista Slash a zpěvák Myles Kennedy s doprovodnou skupinou The Conspirators. Dvanáct řízných skladeb je lákavým příslibem koncertního turné, na němž se 9. února příštího roku zastaví také v pražské O2 areně.

Třiapadesátiletý Saul Hudson, známý pod přezdívkou Slash, bývá považován za nejlepšího rockového kytaristu mezi dnešními padesátníky, byť pod svým jménem vytvořil jen čtyři sólové nahrávky. Veřejnost nadchl už roku 1987, kdy svou nápaditou hrou opepřil debut Guns N' Roses. I když světla reflektorů vždy více dopadala na zpěváka Axla Rose, zpětný pohled ukazuje, že bez Slashovy kytary by nejslavnějších skladeb Guns N' Roses bylo jen půl.

V roce 1996 se s Axlem rozešli, prý především kvůli zpěvákovým pozdním příchodům, které Slash k smrti nesnášel, a trvalo dvacet let, než se znovu dali dohromady. Tak jsme je ostatně mohli loni vidět v pražských Letňanech. Mezitím ovšem Slash prošel mnoha zajímavými projekty, z nichž nejslavnější byli Velvet Revolver.

Návštěvníci loňského koncertu Guns N' Roses sice uznávali, že natolik brilantní kytarista se jen tak nevidí a neslyší, avšak namítali, že v tříhodinové show bylo jeho sól až moc. Nyní vydané album Living the Dream naštěstí čítá jen dvaapadesát minut, a byť Slash "jede" bez zastávky všemi skladbami, tentokrát je úsporný, nebo přesněji řečeno efektivní.

Slash nepatří mezi kytaristy emocionálního typu. Je spíš stavitelem a konstruktérem. Snadno si můžeme představit, že každé sólo dlouho piluje a domýšlí do posledního detailu.

Původem je Slash Angličan, který se zhruba jako pětiletý s rodiči přestěhoval do Los Angeles. Anglický hudební vkus, zvláště láska k tamnímu hard rocku sedmdesátých let, však sálá také z každé skladby nového alba.

Slashovými vzory jsou nepochybně Jimmy Page, Jeff Beck, Jimi Hendrix, Brian May nebo Pete Townshend. Jeho stylu ale originalitu dodává generační vazba k britskému punku a Slashova schopnost "valit" písně rychle dopředu. Také na desce Living the Dream je místy znát, že pomalé kompozice nejsou jeho specialitou. Na albu se nacházejí tři a všechny stojí na pěveckém výkonu Mylese Kennedyho.

Tam, kde skladbu už v prvních vteřinách rozpálí oslňujícím riffem, je Slash ve svém živlu. Jen málokterá rocková deska startuje tak řízně jako Living The Dream, půlminutovým zeppelinovským úvodem ke skladbě Call of the Wild. Jindy kytarista dovede vystavět skladbu tak, že z ní sólo zbytečně netrčí, nýbrž působí jako organická součást celku - singl Driving Rain je toho učebnicovým příkladem.

Singl Driving Rain je učebnicovým příkladem skladby, z níž Slashovo sólo zbytečně netrčí. | Video: Snakepit Records

Bez amerického rockového pěvce Mylese Kennedyho by ale kapela, která desku natočila, ztratila velkou část charismatu. Zpěvák rockové formace Alter Bridge v sobě má to, co zamlada mívali Steven Tyler z Aerosmith, David Coverdale z Deep Purple nebo Ronnie James Dio z Rainbow a Black Sabbath - správnou porci rockerského afektu, extatického vytržení, exhibicionismu a odevzdání se hudbě.

Dalo by se mluvit také o dokonalém frázování, ale v tomto ohledu bude lepší počkat až na pražské vystoupení. Dnes ve studiu technici s hlasem dovedou dělat zázraky.

Slash, Myles Kennedy & the Conspirators: Living the Dream

Slash, Myles Kennedy & the Conspirators: Living the Dream

Snakepit Records 2018

Album Living The Dream nepřináší nic nového, přesto každého rockového fanouška potěší precizními skladbami a energií, která sálá z obou protagonistů i jejich tří spoluhráčů - kytaristy Franka Sidorise, baskytaristy Todda Kernse a bubeníka Brenta Fitze.

Člověk cítí, s jakou to dělali chutí. Vrací se s nimi do doby, kdy bylo potřeba hrát rock pořádně nahlas, aby posluchač až fyzicky zakusil jak nejjemnější finesy skladeb, tak jejich plnou sílu. Chce to pustit si skladby jako Driving Rain, jak se kdysi říkávalo, "na volume doprava", abychom pochopili, v čem je síla dnes až příliš často zapomínaného a elektronikou utápěného pravého rockového muzikantství.

autor: Josef Vlček | 26. 9. 2018 14:27

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama